II.ÚS 3040/23
V PLATNOSTI- MS Praha 6 Af 21/2020-71
- NSS 6 Afs 179/2022-39
- ÚS II.ÚS 3040/23
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože nebyly porušeny ústavně zaručené práva. Soud se nezabýval věcnou správností rozhodnutí správních soudů, ale pouze zda byly dodrženy ústavní zásady. Námitky týkající se vypuštění části výroku a omezeného přístupu k důkazům byly považovány za zcela srozumitelné a logické. Rozhodnutí bylo považováno za spravedlivé a řádně odůvodněné.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky STRIVIUS, s.r.o., sídlem Holušická 2221/3, Chodov, Praha, zastoupené Mgr. Lukášem Pechem, advokátem, sídlem Široká 117/22, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. září 2023 č. j. 6 Afs 179/2022-39 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. července 2022 č. j. 6 Af 21/2020-71, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavnímu soudu byl dne 15. 11. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po formální stránce a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Finanční úřad pro hlavní město Prahu vydal dne 2. 7. 2018 platební výměry, kterými byla stěžovatelce vyměřena daň z přidané hodnoty, neboť stěžovatelka neprokázala nárok na odpočet daně. Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 30. 3. 2020 č. j. 12535/20/5300-21442-809464, platební výměry změnilo tak, že z výroku vypustilo slova "podle pomůcek", v ostatním výměry potvrdilo. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka podala žalobu, kterou Městský soud v Praze zamítl rozsudkem ze dne 22. 7. 2022 č. j. 6 Af 21/2020-71. Stěžovatelčinu kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 13. 9. 2023 č. j. 6 Afs 179/2022-39. Správní soudy mj. nesouhlasily s námitkou stěžovatelky, že vypuštění části výroku "podle pomůcek" mělo negativní vliv na její procesní obranu, ani s námitkou nesprávnosti závěru, že stěžovatelka neprokázala, že nemá k dispozici doklady k výpočtu daně z důvodu zadržení jednatele a jeho umístění do vazby a zajištění dokladů Policií ČR. Stěžovatelka namítá, že napadenými rozhodnutími byla porušena její práva garantovaná v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Domnívá se, že v důsledku vypuštění části výroku "podle pomůcek" se změnil charakter rozhodnutí, čímž stěžovatelce bylo znemožněno řádně hájit svá práva v řízení. Zásah do ústavně garantovaných práv spatřuje také v tom, že jí bylo bráněno získat důkazy, které by jí pomohly se bránit v daňovém řízení. III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda postupem a rozhodováním soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. např. usnesení ze dne 31. 5. 2023 sp. zn. II. ÚS 1133/23). Ústavní soud ústavněprávně relevantní exces v nynějším případě neshledal. Námitky obsažené v ústavní stížnosti jsou pokračující polemikou se správními soudy v otázkách, s nimiž se dostatečným způsobem vypořádaly. K námitce týkající se vypuštění části výroku správní soudy uvedly, že stěžovatelka byla v odvolacím řízení včas upozorněna na pochybení správce daně a v této souvislosti byla vyzvána k vyjádření. Měla tedy možnost procesní obranu změnit tak, aby odpovídala skutečné podstatě napadeného rozhodnutí. Stěžovatelka navíc ani v řízení před správními soudy nenastínila, jak jinak by odvolací argumentaci pojala. K námitce týkající se možnosti získat důkazy správní soudy uvedly, že stěžovatelka neprokázala, že učinila právně relevantní kroky k získání dokumentů (např. žádost o vrácení dle § 78 odst. 7 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, nebo alespoň jejich kopií dle § 65 odst. 1 trestního řádu). Oba citované závěry jsou zcela srozumitelné a logické. Ústavní soud proto konstatuje, že zásah do ústavně garantovaných práv stěžovatelky neshledal. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. dubna 2024 Jan Svatoň v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.