II.ÚS 3269/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky a) Julie Zachařové, zastoupené JUDr. Martinou Pixovou, advokátkou, sídlem Bozděchova 1840/7, Praha, a stěžovatele b) Maxima Ponomarenka, zastoupeného Mgr. Kristýnou Coufalovou, advokátkou, sídlem Olomoucká 1292/17a, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2025, č. j. 4 Cmo 191/2025-183, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2025, č. j. 72 Cm 19/2025-107, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a MI Estate, s. r. o., sídlem Štefánikova 25, Praha 5, zastoupené JUDr. Ninou Rydlovou, LL.M., advokátkou, sídlem Národní 364/39, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva podle čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Oba stěžovatelé taktéž namítají tzv. jiný zásah orgánu moci veřejné a domáhají se z důvodu porušení shora vyjmenovaných základních práv a svobod toho, aby Ústavní soud zakázal Vrchnímu soudu v Praze a Městskému soudu v Praze další porušování ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů. Stěžovatelka zároveň požaduje, aby Ústavní soud přikázal obnovení stavu před porušením.

2. Stěžovatel taktéž uvádí, že v případě potřeby žádá i o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Bližší odůvodnění tohoto procesního návrhu však nepředkládá.

3. Ústavní stížnosti stěžovatelky pod sp. zn. II. ÚS 3269/25 a stěžovatele pod sp. zn. I. ÚS 3403/25 byly rozhodnutím pléna ze dne 3. 12. 2025 spojeny ke společnému řízení pod sp. zn. II. ÚS 3269/25.

4. Ústavní soud si za účelem posouzení ústavních stížností vyžádal spis vedený u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 72 Cm 19/2025, z něhož se podávají následující skutečnosti. Městský soud ve věci žaloby vedlejší účastnice jako žalobkyně proti stěžovateli a M. Nermuťovi jako žalovaným o 67 787 332 Kč s příslušenstvím, o návrhu na nařízení předběžného opatření, nyní napadeným usnesením - předběžným opatřením - stěžovatelce uložil, aby se zdržela jakéhokoliv nakládání s pozemkem parc. č. X1(ostatní plocha) o výměře 1 311 m2, evidovaným v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Klatovy, na listu vlastnictví č. X2, pro k. ú. Š., obec Ž. (výrok I.); zamítl návrh vedlejší účastnice na nařízení předběžného opatření, kterým by stěžovatelce byla uložena povinnost nenakládat s dalšími vyjmenovanými nemovitostmi v obci P., obci B., obci B., obci P., obci P., obci H., obci V. (výrok II.); vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit České republice soudní poplatek za podaný návrh na nařízení předběžných opatření ve výši 1 000 Kč (výrok III.). Vedlejší účastnice se žalobou domáhá po stěžovateli a M. Nermuťovi shora uvedené částky, která má představovat hotovost a která měla být součástí pokladny vedlejší účastnice. Stěžovatel a M. Nermuť byli jednateli vedlejší účastnice a ke dni skončení jejich funkčního období, tj. ke dni 31. 10. 2024, nevydali vedlejší účastnici účetní evidenci ani obsah pokladny. K uvedenému byli vyzváni vedlejší účastnicí, avšak bezvýsledně. Ke svému návrhu na vydání předběžného opatření vedlejší účastnice uvedla, že po podání žaloby v posuzované věci se stěžovatel začal překotně zbavovat svého majetku. Dne 24. 3. 2025 uzavřel se stěžovatelkou, tj. se svojí matkou, darovací smlouvu, na jejímž základě na stěžovatelku převedl nemovitosti v řádu desítek milionů korun. Stěžovatel rovněž převedl další nemovitosti na obchodní společnost, kterou sám ovládá. Stěžovatel taktéž přistoupil ke zřizování zástavních práv k nemovitostem. Městský soud uvedl, že vedlejší účastnice osvědčila, že stěžovatelka v době řízení o vydání předběžného opatření převáděla vlastnické právo k pozemku parc. č. X1 na třetí osoby a současně jí muselo být v té době známo, že je věřitelkou pohledávky žádané v předmětném civilním řízení. Městský soud konstatoval, že existuje reálná obava, že pohledávka vedlejší účastnice by nemusela být uspokojena, nebylo-li by předběžné opatření vydáno. Ve zbývající části návrhu vedlejší účastnice nebylo dovozeno, že by existovala reálná obava o výkon rozhodnutí, které bude posléze vydáno.

5. Vedlejší účastnice i stěžovatel napadli usnesení městského soudu odvoláními, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") nyní napadeným usnesením tak, že napadené usnesení ve výroku II. změnil tak, že se stěžovatelce zakazuje nakládat s nemovitostmi uvedenými ve výroku tohoto usnesení v obci P., obci B., obci B., obci P., obci P., obci H., obci V. Vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že předběžné opatření bylo vydáno k zajištění nároku na náhradu škody způsobené vedlejší účastnici jednáním stěžovatele a dalšího žalovaného jako členů statutárního orgánu vedlejší účastnice v rozporu s péčí řádného hospodáře. Vrchní soud dospěl k závěru na základě důkazů založených ve spisu, že základní nárok vedlejší účastnice osvědčila. Vrchní soud změnil výrok II. usnesení městského soudu, neboť všechny nemovitosti vyjmenované v návrhu na vydání předběžného opatření byly dotčeny změnou v podobě převodu na osobu blízkou (tj. na stěžovatelku) a převzetí zastoupení této pro další převod a vedlejší účastnice se tomuto jednání brání. Výrok I. napadeného usnesení městského soudu vrchní soud potvrdil.

II. Argumentace stěžovatelů

6. Stěžovatelka uvádí, že jí ještě nepočala běžet lhůta pro podání ústavní stížnosti, neboť jí stále nebyla doručena napadená usnesení, ačkoliv § 76c odst. 2 občanského soudního řádu doručení osobě, která nebyla účastníkem řízení, avšak jí tímto byla uložena povinnost, předpokládá, a to ve lhůtě 3 dnů ode dne vydání. Stěžovatelka tak v důsledku absence doručení usnesení městského soudu ani nemohla toto usnesení napadnout odvoláním, čímž jí byla upřena procesní obrana.

7. Stěžovatelka taktéž namítá tzv. jiný zásah orgánu moci veřejné, a to v souladu s nálezem pléna sp. zn. Pl. ÚS 30/95, neboť nebyla účastnicí řízení o vydání předběžného opatření. Stěžovatelka je tedy toho názoru, že je aktivně legitimována k podání ústavní stížnosti, ačkoliv nebyla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána.

8. Stěžovatelé shodně namítají, že napadená usnesení postrádají zákonný podklad, neboť podle § 76 odst. 2 občanského soudního řádu lze předběžným opatřením uložit povinnost někomu jinému než účastníkovi jen tehdy, lze-li to na něm spravedlivě žádat. Předběžné opatření směřovalo toliko ve vztahu ke stěžovatelce, žádnému z účastníků žádná povinnost stanovena nebyla, tudíž se stěžovatelka domnívá, že jí nemohlo být vůbec uloženo. Nadto se soudy ani nezabývaly otázkou, zda lze uložení předběžného opatření po stěžovatelce spravedlivě požadovat. V tomto ohledu jsou napadená rozhodnutí bez řádného odůvodnění, a proto je nutno považovat je za svévolná.

9. Stěžovatelé dále namítají chybný postup vrchního soudu, který navzdory konstantní judikatuře Ústavního soudu napadené usnesení městského soudu nezrušil a nevrátil k dalšímu řízení, nýbrž toto usnesení sám změnil. Změna rozhodnutí přitom až na výjimky není možná. Vrchní soud výjimku nenaplnil, jelikož se k tomuto postupu v rámci odůvodnění svého usnesení vůbec nevyjádřil.

10. Stěžovatelé namítají, že majetek stěžovatelky postižený předběžným opatřením mnohanásobně převyšuje hodnotu žalované pohledávky a jde tak současně o zásah neproporcionální. Zásah do vlastnického práva stěžovatelky je tak zjevně nepřiměřený a svévolný.

11. Stěžovatel namítá, že napadenými usneseními došlo k zásahu do práva na pokojné užívání nemovitostí třetí osoby, včetně řádné dispozice s nemovitostmi. Předběžné opatření se dotýká i stěžovatele, neboť on na stěžovatelku nemovitosti převedl. Vůči stěžovatelce nebylo zahájeno žádné řízení, tato tak nemůže efektivně hájit svá práva.

12. Stěžovatel uvádí, že ve věci existují tzv. opomenuté důkazy, tj. důkazy, jejichž provedení stěžovatel navrhl, avšak nebylo mu vyhověno, a soudy tak tyto důkazy neučinily předmětem svých úvah a hodnocení, tj. nepřihlížely k nim. Stěžovatel se dále vyjadřuje k samotné žalobě, která se mu jeví jako neúplná např. v okruhu účastníků na straně žalované, kde chybí především současný statutární zástupce Ing. J. Ondrišek. Stěžovatel taktéž udává skutková tvrzení, která jsou předmětem řízení o meritu věci.

III. Vyjádření účastníků řízení, vedlejší účastnice řízení a repliky stěžovatelů

13. Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření účastníků řízení, jakož i vedlejší účastnice řízení.

14. Městský soud odkázal na obsah napadeného rozhodnutí.

15. Vrchní soud se k ústavním stížnostem ve stanovené lhůtě nevyjádřil.

16. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření připomíná omezený přezkum ústavnosti ve věcech předběžného opatření podle judikatury Ústavního soudu a poukazuje na skutečnost, že stěžovatelka rozhodně není žádným třetím nezúčastněným subjektem, nýbrž osobou, jejímž prostřednictvím může být odčerpáván majetek stěžovatele, který má sloužit k uspokojení pohledávky vedlejší účastnice. Vedlejší účastnice dále poukázala na dvě řízení, která již byla ve věci týchž účastníků vedena před Ústavním soudem, a to pod sp. zn. I. ÚS 3402/25 a pod sp. zn. I. ÚS 2143/25, přičemž v obou případech byly ústavní stížnosti odmítnuty. Vedlejší účastnice považuje ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněné.

17. Stěžovatelé byli vyzváni k replice, jíž využila stěžovatelka a ve které uvedla, že nesouhlasí s tvrzením vedlejší účastnice, že ve dvou předchozích řízeních před Ústavním soudem šlo o skutkově i právně totožné případy. Stěžovatelka upozorňuje, že v nyní posuzované věci jde o jinou právní otázku, když nyní předběžné opatření směřovalo vůči ní jakožto třetí osobě, a to bez toho, aby byly splněny zákonné podmínky. Stěžovatelka taktéž nesouhlasí se skutkovým narativem o odčerpávání majetku stěžovatele za účelem znemožnění uspokojení pohledávky vedlejší účastnice. Ve zbytku setrvává stěžovatelka na své dosavadní argumentaci uvedené v ústavní stížnosti.

IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

18. Ústavní soud nejdříve posoudil, zda ústavní stížnosti splňují všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejich věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V této souvislosti zjistil, že stěžovatelé podali ústavní stížnosti trpící formálními nedostatky, které zakládají důvod odmítnutí ústavní stížnosti pro neoprávněnost navrhovatele podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu ve vztahu ke stěžovateli. Ve vztahu ke stěžovatelce je ústavní stížnost přípustná toliko ve vztahu k napadenému usnesení vrchního soudu, a to pouze v té části výroku, kterým vrchní soud změnil výrok II. usnesení městského soudu. Ve vztahu k usnesení městského soudu a k té části výroku vrchního soudu, kterou potvrdil výrok I. usnesení městského soudu, je stěžovatelčina ústavní stížnost nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

19. Jde-li o ústavní stížnost stěžovatele, tento namítá, že napadenými usneseními bylo zasaženo do práva třetí osoby - stěžovatelky, tj. osoby od stěžovatele odlišné. Dané předběžné opatření uložilo povinnost stěžovatelce a stěžovatel v ústavní stížnosti nevysvětlil, jak je jím zasahováno právě do jeho vlastnických práv s výjimkou tvrzení o tom, že on na stěžovatelku nemovitosti převedl a vůči stěžovatelce nebylo zahájeno žádné řízení, a ta takto nemůže efektivně hájit svá práva, nadto v řízení o vydání předběžného opatření došlo k procesnímu pochybení vrchního soudu (viz rekapitulace stěžovatelovy argumentace shora). Stěžovatelova argumentace tedy směřuje k ochraně práv stěžovatelky, která je však samostatným subjektem a ochrany svých práv se domáhá právě v tomto společném řízení svou vlastní ústavní stížností.

20. Napadená rozhodnutí stěžovateli neuložila žádnou povinnost a nejsou způsobilá zasáhnout do jeho práv (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1791/16 ze dne 1. 7. 2016). Stěžovatel je sice účastníkem v řízení o meritu věci v procesním postavení žalovaného, avšak napadenými usneseními je povinnost ukládána toliko stěžovatelce jako vlastníkovi dotčených nemovitostí. V době vydání napadených usnesení již stěžovatel vlastníkem předmětných nemovitostí nebyl. Z těchto důvodů je třeba na stěžovatele pohlížet jako na osobu, jejíž základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem nemohly být ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu z podstaty věci porušeny. Lhostejno přitom, jak stěžovatel postih stěžovatelky (své matky) subjektivně pociťuje (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2355/22 ze dne 24. 1. 2023 (N 14/116 SbNU 115), bod 17).

21. Ústavní soud tedy návrh, který se netýká právního postavení stěžovatele a nijak nezasahuje do jeho základních práv, posoudil jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a jako takový jej odmítl podle § 43 odst. 1, písm. c) zákona o Ústavním soudu (srov. dále např. usnesení ze dne 25. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 1942/15 či usnesení ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 1791/16). Obdobně Ústavní soud ostatně již postupoval ve věci stěžovatelky, která napadla ústavní stížností předběžné opatření, kterým městský soud uložil stěžovateli zdržet se jakéhokoliv nakládání s blíže specifikovanými nemovitostmi. Vrchní soud následně napadeným usnesením k odvolání účastníků prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Ústavní soud tento návrh taktéž odmítl jako podaný někým zjevně neoprávněným, neboť napadená rozhodnutí stěžovatelce ani neuložila žádnou povinnost a nebyla tak způsobilá zasáhnout do jejích práv (viz usnesení ze dne 11. 11. 2025, sp. zn. I. ÚS 3268/25).

22. Jde-li o ústavní stížnost stěžovatelky, tento návrh je nutno považovat ve vztahu k napadenému usnesení městského soudu a k té části výroku usnesení vrchního soudu, kterou vrchní soud potvrdil výrok I. usnesení městského soudu, za nepřípustný.

23. Stěžovatelka v prvé řadě namítá, že jí napadená rozhodnutí nebyla doručena, což považuje za procesní pochybení soudů, neboť dle právní úpravy obsažené v občanském soudním řádu jí rozhodnutí, která jí ukládají povinnost, doručena být měla. Ústavní soud tato tvrzení stěžovatelky přezkoumal a konstatuje, že ze zapůjčeného spisu sp. zn. 72 Cm 19/2025 vyplývá, že stěžovatelce obě napadená rozhodnutí, navzdory jejímu tvrzení, doručena byla (resp. v době podání ústavní stížnosti jí bylo doručeno toliko usnesení městského soudu). Usnesení městského soudu č. j. 72 Cm 19/2025-107 jí bylo dle referátu na č. l. 110 doručováno; dle doručenky ve spise založené jí uvedené usnesení bylo doručeno dne 3. 7. 2025. Zásilka byla doručena prostřednictvím pošty a převzala si ji osobně stěžovatelka, na doručence se nachází stěžovatelčin vlastnoruční podpis. Stejně tak ze zapůjčeného spisu sp. zn. 72 Cm 19/2025 z č. l. 157 vyplývá, že stěžovatelce bylo doručováno na vědomí i odvolání vedlejší účastnice (žalobkyně), odvolání stěžovatele a jeho doplnění odvolání. V tomto případě byla zásilka vložena do domovní schránky na adrese, kterou stěžovatelka uvádí jako svou doručovací adresu i v této ústavní stížnosti, dne 14. 8. 2025.

24. Napadené usnesení vrchního soudu pak bylo stěžovatelce doručeno městským soudem dne 7. 4. 2026 (tj. bylo jí doručeno až v době řízení před Ústavním soudem). Zásilku opět převzala stěžovatelka osobně, jak vyplývá z doručenky založené ve spise.

25. Pro posouzení podmínek řízení je stěžejní, že přestože stěžovatelce bylo doručeno usnesení městského soudu, tato nevyužila řádného opravného prostředku odvolání, tudíž je nutno její ústavní stížnost hodnotit jako nepřípustnou z důvodu subsidiarity, která je jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Zásada subsidiarity se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.

26. Nevyužila-li tedy stěžovatelka řádného opravného prostředku, přestože jí usnesení městského soudu doručeno bylo, nevyčerpala řádný opravný prostředek nápravy, jehož využití je nezbytnou podmínkou pro podání ústavní stížnosti, resp. pro její projednatelnost. Sama přitom ve své ústavní stížnosti uvádí, že osobě, které je uložena předběžným opatřením povinnost, náleží právo odvolání. Stěžovatelka však i přesto tohoto opravného prostředku nevyužila.

27. Stěžovatelka v bodě 7 své ústavní stížnosti dále uvádí, že jí v době podání ústavní stížnosti stále nebylo doručeno usnesení vrchního soudu, což jak Ústavní soud ze zapůjčeného spisu ověřil, byla pravdivá informace. Stěžovatelka sama v bodě 7 své ústavní stížnosti uvádí, že jí ještě ani nezapočala běžet lhůta pro podání ústavní stížnosti. V tomto ohledu pak bylo nutno nahlížet na ústavní stížnost ve vztahu k usnesení vrchního soudu (resp. k části jeho výroku, kterým změnil výrok II. usnesení městského soudu) jako na předčasnou. Nicméně v průběhu řízení před Ústavním soudem městský soud stěžovatelce napadené usnesení vrchního soudu doručil, a to dne 7. 4. 2026. Stěžovatelka tuto okolnost Ústavnímu soudu nikterak nesdělila, Ústavní soud se o doručení dozvěděl až ze zapůjčeného spisu. Nicméně Ústavní soud je povinen postupovat tak, aby šetřil práva účastníků řízení, a tudíž deficit předčasnosti ústavní stížnosti ve vztahu k části výroku usnesení vrchního soudu, kterým vrchní soud změnil zamítavý výrok II. usnesení městského soudu, považuje Ústavní soud nyní za zhojený.

28. Přípustnost ústavní stížnosti toliko v uvedené části je dána skutečností, že vrchní soud změnou předběžného opatřeného ze zamítavého (II.) výroku na vyhovující výrok rozhodl fakticky v I. instanci, a stěžovatelka mohla vznést námitky proti tomuto postupu až v ústavní stížnosti, neboť usnesení městského soudu z podstaty věci tento deficit obsahovat nemohlo, a tudíž nebylo možno tuto námitku uplatnit ani v odvolání (které však stěžovatelka ani nepodala).

V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

29. Jak vyplývá ze shora řečeného, Ústavní soud v této části přezkoumá toliko výrok napadeného usnesení vrchního soudu, kterým vrchní soud změnil (zamítavý) výrok II. usnesení městského soudu, a to ve vztahu ke stěžovatelce, jejíž ústavní stížnost je přípustná toliko v tomto rozsahu.

30. V prvé řadě je nutno připomenout, že Ústavní soud zpravidla nezasahuje do rozhodování o předběžných opatřeních, neboť nejde o konečná rozhodnutí ve věci. Ústavní soud však ověřuje, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) za dodržení zásad řádně vedeného soudního řízení a zda nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. listopadu 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)].

31. Stěžovatelka namítá porušení principu rovnosti účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny za současného porušení čl. 36 odst. 1 Listiny z důvodu postupu vrchního soudu, který v rozporu s derogačním nálezem pléna sp. zn. Pl. ÚS 16/09 změnil zamítavý II. výrok usnesení městského soudu.

32. Ústavní soud v tomto ohledu podotýká, že důvodem pro kasační zásah je hrubé porušení zásad spravedlivého procesu, zejména v případech nereflektování judikatury Ústavního soudu ohledně podmínek, za kterých odvolací soud může změnit rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření, a též ohledně doručování odvolání v takových situacích (viz např. bod 20 nálezu ze dne 4. 4. 2023, sp. zn. III. ÚS 111/23 či bod 21 nálezu ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. III. ÚS 2606/23). K uvedenému však v posuzované věci nedošlo, jak je uvedeno níže.

33. Ústavní soud předně rekapituluje, že derogačním nálezem pléna ze dne 19. 1. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (48/2010 Sb., N 8/56 SbNU 69) zrušil § 220 odst. 3 občanského soudního řádu, neboť shledal jeho rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V bodě 35. tohoto nálezu explicitně uvedl, že důvody vyslovení tohoto rozporu se vztahují pouze na případy, v nichž odvolání směřuje proti usnesení soudu I. stupně, kdy byl návrh na nařízení předběžného opatření zamítnut nebo odmítnut nebo kterým bylo řízení o návrhu zastaveno, a odvolací soud dospěje k názoru, že toto usnesení má být změněno tak, že se návrhu alespoň částečně vyhoví. Stejně tak z dikce bodu 35. tohoto nálezu implicitně vyplývá, že možnost změny napadeného usnesení v situaci, kdy bylo v I. stupni návrhu na vydání předběžného opatření alespoň částečně vyhověno, povinnému bylo usnesení doručeno a podal proti němu odvolání, má být zachována.

34. Ústavní soud upozorňuje, že kasační nálezy (např. nález ze dne 7. 8. 2025, sp. zn. I. ÚS 1785/25 či nález ze dne 7. 1. 2026, sp. zn. II. ÚS 3143/25) se týkaly procesní situace naznačené ve zmiňovaném plenárním nálezu Pl. ÚS 16/09, kdy soud I. stupně nejprve v celém rozsahu zamítl návrh na vydání předběžného opatření a odvolací soud k odvolání navrhovatele tomuto vyhověl a změnil zamítavý výrok soudu I. stupně. Účastník řízení, jemuž bylo předběžné opatření uloženo, byl pak skutečně zkrácen na svých právech, neboť mu nebylo zasláno odvolání navrhovatele a tento se poprvé dozvěděl o návrhu na předběžné opatření až při jeho nařízení odvolacím soudem a byla mu tak upřena možnost efektivně se bránit. V naznačené procesní situaci se účastníkovi řízení, kterému je uložena předběžným opatřením povinnost, dostane do rukou rozhodnutí odvolacího soudu, aniž by byl vůbec obeznámen s tím, že ve věci proběhlo nějaké řízení. Za takové situace lze aprobovat konstatování porušení čl. 37 odst. 3 Listiny.

35. Nicméně v posuzované věci taková procesní situace, která by vylučovala jakékoliv povědomí stěžovatelky o probíhajícím řízení, resp. možnost procesní obrany, nenastala. Z rekapitulace průběhu řízení o uložení předběžného opatření vyplývá, že městský soud napadeným usnesením částečně vyhověl procesnímu návrhu vedlejší účastnice, když výrokem I. uložil stěžovatelce, aby se zdržela jakéhokoliv nakládání s nemovitostí specifikovanou v tomto výroku. Výrokem II. potom zamítl návrh vedlejší účastnice ve zbývající části. Následně bylo uvedené usnesení doručováno, a to i stěžovatelce, neboť jí tímto usnesení byla uložena povinnost. Stěžovatelka sice tvrdí, že jí předmětné usnesení doručeno nebylo, avšak Ústavní soud tuto skutečnost ověřil ze zapůjčeného spisu sp. zn. 72 Cm 19/2025. Usnesení č. j. 72 Cm 19/2025-107 stěžovatelce bylo dle referátu na č. l. 110 doručováno; dle doručenky ve spise založené jí uvedené usnesení bylo doručeno dne 3. 7. 2025. Zásilka byla doručena prostřednictvím pošty a převzala si ji osobně stěžovatelka, na doručence se nachází stěžovatelčin vlastnoruční podpis. Stejně tak ze zapůjčeného spisu sp. zn. 72 Cm 19/2025 z č. l. 157 vyplývá, že stěžovatelce bylo doručováno na vědomí i odvolání vedlejší účastnice (žalobkyně), odvolání stěžovatele a jeho doplnění odvolání. V tomto případě byla zásilka vložena do domovní schránky na adrese, kterou stěžovatelka uvádí jako svou doručovací adresu i v této ústavní stížnosti, dne 14. 8. 2025.

36. Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že stěžovatelce nebyla upřena možnost procesní obrany a byla seznámena se skutečností, že byl podán vedlejší účastnicí návrh na vydání předběžného opatření, tzn. stěžovatelce bylo doručeno usnesení městského soudu. Následně byla stěžovatelka seznámena i se skutečností, že ve věci byly podány opravné prostředky. Skutečnost, že stěžovatelka sama nevyužila možnosti procesní obrany a nepodala odvolání proti usnesení městského soudu, je z hlediska způsobu, jakým vrchní soud rozhodl, nepodstatná. Podstatná je skutečnost, že stěžovatelka možnost procesní obrany reálně měla, a že o řízení jako takovém byla zpravena.

37. Ústavní soud tedy uzavírá, že v řízení o uložení předběžného opatření soudy dostály povinnosti plynoucí ze zásady rovnosti účastníků řízení a v rámci soudního řízení garantovaly stranám možnost uplatnit jejich tvrzení takovým způsobem, že žádná procesní strana nebyla podstatně znevýhodněna z hlediska vlastního posouzení obecného soudu v rámci řízení.

38. Ústavní soud pro úplnost uzavírá, že stěžovatelův návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti, a Ústavní soud o něm tedy samostatně nerozhodoval.

39. Ústavní soud na základě výše uvedeného rozhodl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky jako nepřípustné, a to ve vztahu k usnesení městského soudu a k výroku usnesení vrchního soudu, kterým vrchní soud potvrdil výrok I. usnesení městského soudu jako věcně správný. Ve vztahu k výroku usnesení vrchního soudu, kterým tento změnil výrok II. usnesení městského soudu tak, že uložil stěžovatelce, aby se zdržela jakéhokoliv nakládání s nemovitostmi specifikovanými v tomto výroku, Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Ve vztahu ke stěžovateli ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákon o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu