II.ÚS 490/99

Rubrum

II. ÚS 490/99 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ. Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. K. F., zastoupené JUDr. H. K., advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 1999, sp. zn. 5 Cmo 135/99, t a k t o :

Výrok

Ústavní stížnost se o d m í t á.

Odůvodnění

Stěžovatelka napadla návrhem ze dne 19. 10. 1999 usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 1999, sp. zn. 5 Cmo 135/99, s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva, a to konkrétně čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 a nás1. Listiny základních práv a svobod. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze bylo odmítnuto odvolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 9. 7. 1998, čj. 46 Cm 42/97-26, kterým byla ve vztahu ke stěžovatelce jako rozsudkem pro uznání, uložena stěžovatelce povinnost zaplatit 450 570,99 Kč s úrokem 30 % z částky 10.763,54 Kč od 12. 3. 1998 do zaplacení, Komerční bance, a. s. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvého stupně s tím, že stěžovatelka uznání nároku nepochybným způsobem při jednání před soudem prvého stupně prohlásila a toto prohlášení v protokolu bez výhrad podepsala. V souladu s ustanovením § 153a občanského soudního řádu soud prvého stupně vůči ní rozhodl na základě tohoto uznání formou rozsudku pro uznání. S ohledem na tyto závěry odvolací soud konstatoval, že odvolání stěžovatelky není přípustné a podle ustanovení § 218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu odvolání odmítl. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolání odmítnuto. Ústavní soud shledal za prokázané, že v posuzované věci stěžovatelce podle § 238a občanského soudního řádu dovolání přísluší. V důsledku toho lze stěžovatelce vytknout nevyčerpání všech procesních prostředků, poskytovaných zákonem k ochraně práva. Tvrzení stěžovatelky, že nebyla odvolacím soudem poučena o možnosti podat dovolání a odvolací soud tak nesplnil poučovací povinnost podle ustanovení § 5 a § 43 občanského soudního řádu, není důvodné. Úkolem soudů je poskytnout účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech, vyzvat je, aby nesprávné nebo neúplné podání bylo opraveno nebo doplněno, popřípadě je poučit, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Poučovací povinnost soudů však v žádném případě nemůže znamenat nahrazení činnosti právních zástupců, nebot' by tím porušovaly ústavní princip nestrannosti soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Pokud se týká odkazu stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn.

111. ÚS 65/93 (č. 27, sv. 1 Sbírky nálezů a usnesení ústavního soudu), je třeba konstatovat, že každý případ je nezbytné posuzovat s ohledem na jeho individuální odlišnosti. Občanský soudní řád z hlediska obsahu rozhodnutí soudu stanoví v § 157 odst. 1, že v písemném vyhotovení rozsudku mimo jiné musí být obsaženo poučení o odvolání. Toto ustanovení se nevztahuje k rozsudku I. stupně, pro obsah rozsudku soudu odvolacího se použije přiměřeně. V žádném ustanovení občanského soudního řádu není stanovena povinnost soudu poučit účastníky o možnosti podat dovolání. V této souvislosti je nutno vzít v úvahu rozdíl mezi funkcí institutu odvolání a dovolání. Odvolání má povahu řádného opravného prostředku, který je přípustný vůči každému rozsudku. Naproti tomuto dovolání má charakter mimořádného opravného prostředku, jehož přípustnost je výslovně vymezena v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu. Možnost využití tohoto prostředku závisí na tom, zda jsou splněny zákonné podmínky pro podané dovolání. Ze skutečnosti, že v písemném vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu nebylo obsaženo poučení o možnosti podat dovolání, nelze proto vyvozovat, že tímto postupem byla stěžovatelce znemožněna soudní ochrana (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 11. 1997, sp. zn. III. ÚS 312/97, Sb.n.u.ÚS, Sv. č. 9, Usn. č. 2 1). Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatelky nesplňuje podmínky ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl pro nepřípustnost. P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 7. prosince 1999 Vojtěch Cepl soudce Ústavního soudu