Ústavní soud · Usnesení

III.ÚS 312/97

Sbírka: U 21/9 SbNU 463

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 1997-11-28 · odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a) · ECLI:CZ:US:1997:3.US.312.97

Strojový souhrn generováno LLM

Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože návrh byl zjevně neopodstatněný. Soud uvedl, že odvolací soud není povinen poučit účastníka o možnosti podat dovolání, a tato skutečnost neporušuje právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Hodnocení důkazů a závěrů soudů I. stupně a odvolacího soudu nepředstavuje porušení základních práv, protože soudy postupovaly v souladu s občanským soudním řádem. Ústavní soud také potvrdil, že není oprávněn znovu hodnotit důkazy, které byly správně vyhodnoceny níže stojícími soudy.

Rubrum

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti P.B., zastoupeného advokátem JUDr. D.V., takto:

Výrok

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Navrhovatel podal dne 21. 8. 1997 ústavní stížnost, která byla doručena o den později a směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, čj. 15 Co 263/97-92, ze dne 9. 6. 1997, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Domažlicích, čj. 4 C 183/95-71, ze dne 5. 2. 1997, ve znění opravného usnesení, čj. 4 C 183/95-83, ze dne 24. 4. 1997, jímž byla navrhovateli (v řízení před obecnými soudy odpůrci) stanovena povinnost zaplatit žalobci částku 170 360 Kč s příslušenstvím. Podle názoru navrhovatele bylo rozsudkem Krajského soudu v Plzni porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 4 C 183/95, vedený u Okresního soudu v Domažlicích. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel byl v řízení před obecnými soudy v postavení žalovaného, proti němuž žalobce S., uplatnil nárok na zaplacení ceny díla, které žalobce provedl pro žalovaného na základě ústně uzavřené smlouvy o dílo. Žaloba směřovala ještě proti jednomu žalovanému (L.F.), o němž v průběhu řízení vyplynulo, že nebyl subjektem uzavírané smlouvy o dílo, ale v předmětné věci jednal jménem žalovaného. V řízení byla spornou právě otázka ceny díla. Soud I. stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že účastníci si dohodli cenu díla 200 000 Kč s 5% daní z přidané hodnoty s tím, že zbývající práce budou doúčtovány ve formě konečné fakturace po předání a převzetí díla, přičemž původně žalovaný L.F. v zastoupení žalovaného tuto dohodu stvrdil svým podpisem na rozpisu dílčí rozpracovanosti. Takto byla cena sjednána platně osobou k tomu oprávněnou. Předmětem sporu bylo dále provedení konkrétní prací, v tomto případě soud I. stupně dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že sporné práce byly provedeny. Okresní soud v Domažlicích proto rozsudkem, čj. 4 C 183/9571, ze dne 5. 2. 1997, ve znění opravného usnesení, čj. 4 C 183/95-83, ze dne 24. 4. 1997, rozhodl tak, jak je výše uvedeno. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání, v němž nejprve namítal, že soud I. stupně nesprávně hodnotil provedené důkazy jednostranně ve prospěch žalobce a dovolával se skutečnosti, že mezi účastníky nebyla uzavřena žádná písemná smlouva a neexistují žádné listinné důkazy. V doplňku odvolání pak žalovaný připustil, že se dohodl se žalobcem o provedení stavebních prací, ale spornou je dohoda o ceně díla. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně předcházejícího řízení, přihlédl k odvolání žalovaného i vyjádření žalobce a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Odvolací soud konstatoval, že v řízení před soudem I. stupně byly provedeny nezbytné důkazy, jimiž byl zjištěn skutkový stav. Žalobce i žalovaný navíc shodně konstatovali, že důkazní řízení bylo provedeno v takovém rozsahu, že zjištěný skutkový stav tvoří spolehlivý základ pro rozhodnutí ve věci. Odvolací soud dospěl ke stejnému závěru a navíc ani v řízení před ním nebyly žádné další důkazy navrhovány. Odvolací soud uvedl, že za takové situace nemůže být předmětem zkoumání v odvolacím řízení hodnocení důkazů provedené soudem I. stupně, když je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud hodnotil důkazy jinak než soud I. stupně, aniž by tyto důkazy sám provedl. Vzhledem k těmto skutečnostem Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, rozsudkem, čj. 15 Co 263/97-92, ze dne 9. 6. 1997, potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve věci. V písemném vyhotovení rozsudku bylo rovněž uvedeno "Poučení" v tom smyslu, že proti předmětnému rozsudku není přípustné odvolání. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni podal navrhovatel ústavní stížnost, která má dvě části. Hlavním důvodem ústavní stížnosti je námitka navrhovatele, týkající se poučení obsaženého v napadeném rozsudku. Podle jeho názoru je toto poučení "nesprávné a matoucí" proto, že nebyl poučen o možnostech dovolání, čímž napadeným rozsudkem došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V druhé části ústavní stížnosti navrhovatel nesouhlasí s hodnocením důkazů provedených v řízení před soudem I. stupně a se skutkovými závěry, které byly z těchto důkazů vyvozeny. Vzhledem k uvedenému navrhovatel žádá, aby Ústavní soud zrušil zmíněný rozsudek Krajského soudu v Plzni. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže pravomocným rozhodnutím soudu došlo k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Vzhledem k tomu, že v předmětné věci se navrhovatel dovolává ochrany svého základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny, zabýval se Ústavní soud napadeným rozhodnutím i řízením, které mu předchází. Na základě přezkoumání spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.) z hlediska obsahu rozhodnutí soudu vymezuje v ust. § 157 odst. 1, že v písemném znění rozsudku mimo jiné musí být obsaženo poučení o odvolání. Toto ustanovení se vztahuje k rozsudku soudu I. stupně, pro obsah rozsudku odvolacího soudu se použije toto ustanovení přiměřeně. V žádném ustanovení o.s.ř. není stanovena povinnost soudu poučit účastníky o možnosti podat dovolání. Pro posouzení předmětné otázky je nutno vzít v úvahu rozdíl mezi funkcí institutu odvolání a dovolání. Odvolání má postavení řádného opravného prostředku, který je použitelný (přípustný) vůči každému rozsudku. Naproti tomuto dovolání má charakter mimořádného opravného prostředku, jehož přípustnost je výslovně vymezena v příslušných ustanoveních o.s.ř. Možnost využití tohoto prostředku závisí na tom, zda jsou splněny zákonné podmínky pro podání dovolání. Ze skutečnosti, že v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu nebylo obsaženo poučení o možnosti podat dovolání, nelze proto vyvozovat, že takovým postupem byla navrhovateli znemožněna soudní ochrana. Ústavní soud dospěl proto k závěru, že v předmětné věci nebylo porušeno základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Navrhovatel nesouhlasí rovněž se závěry, které soudy vyvodily z provedených důkazů. Hodnocení provedených důkazů a vyvozování závěrů z procesu hodnocení je vlastně jednou ze základních činností soudů. Proces dokazování a hodnocení důkazů je upraven příslušnými ustanovení o.s.ř., v nichž jsou stanovena pravidla, jimiž se soudy při provádění této činnosti musí řídit. Pokud obecné soudy při provádění důkazů a jejich hodnocení postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř., nepřísluší Ústavnímu soudu přezkoumávat a "znovu hodnotit" důkazy provedené a zhodnocené obecnými soudy. Pokud navrhovatel nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů a se závěry, které soudy z dokazování vyvodily, nelze samu tuto skutečnost považovat za zásah do Listinou chráněného základního práva. V předmětné věci na základě přezkoumání spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že nenastala žádná skutečnost, která by ho opravňovala zasáhnout do procesu dokazování, a dospěl proto k závěru, že ani postupem soudů při provádění dokazování a při hodnocení důkazů nebylo porušeno základní právo navrhovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 28. listopadu 1997 JUDr.Vladimír JURKA soudce Ústavního soudu

Dotčená ustanovení

Občanský soudní řád 99/1963 Sb.
Ústava České republiky 1/1993 Sb.
Zákon o Ústavním soudu 182/1993 Sb.
Usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součástí ústavního pořádku České republiky 2/1993 Sb.

Citovaná rozhodnutí (3)

Tento rozsudek je citován v (31)