II.ÚS 558/99
V PLATNOSTI- KS Ostrava 13 Co 549/98
- ÚS II.ÚS 558/99
- ÚS II.ÚS 139/01
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stížnost nebyla podána proti rozhodnutí orgánu veřejné moci v posledním stupni řízení. Soud upozornil, že podle zákona o Ústavním soudu musí být ústavní stížnost podána proti rozhodnutí posledního soudu. Návrh na připuštění dovolání byl odmítnut, protože rozhodnutí odvolacího soudu nebylo zásadního právního významu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu zůstalo nedotčeno, což by porušilo princip právní jistoty. Ústavní soud rozhodl o zjevné neopodstatnělosti stížnosti bez ústního jednání.
Rubrum
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti J. L., zastoupené JUDr. V. J., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 1. 1998, sp. zn. 18 C 251/95, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 13 Co 549/98, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se o d m í t á .
Odůvodnění
: Stěžovatelka se ústavní stížností ze dne 7. 12. 1999 domáhala zrušení rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 1. 1998, sp. zn. 18 C 251/95, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na uložení povinnosti uzavřít se stěžovatelkou dohodu o vydání nemovitostí blíže popsaných ve výroku rozsudku. Současně se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 13 Co 549/98, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že odvolací soud opřel své rozhodnutí o zcela nesprávný právní závěr, že stěžovatelka není občankou České republiky a porušil tak její práva zakotvená v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 37 odst. 2 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Stěžovatelka v odvolacím řízení vznesla návrh na připuštění dovolání. Odvolací soud v souladu s § 239 odst. 1 občanského soudního řádu tomuto návrhu nevyhověl, neboť dospěl k závěru, že nejde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Stěžovatelka poté proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání podala a Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 28 Cdo 17/2000, dovolání posoudil jako přípustné, když z hlediska aplikace ustanovení procesního práva shledal závěry odvolacího soudu za správné a dovolání zamítl. Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadla pouze rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, avšak nenapadla již rozhodnutí dovolacího soudu, které je ve věci nepochybně tím rozhodnutím, jež ústavní stížností musí být v prvé řadě napadeno [§ 72 odst. 1, písm. a), odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud je při svém rozhodování podle čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR vázán pravidly řízení podle zákona o Ústavním soudu. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, § 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. K této nápravě však nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, poskytovaném zákonem k ochraně práva. Rozhodnutí o ústavní stížnosti, směřující jen proti napadeným rozhodnutím okresního a krajského soudu, by totiž v projednané věci vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky zůstalo nedotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty (viz usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 58/95, Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 7, s. 331, Praha, C. H. Beck, 1977). Z důvodu, že předmětem ústavní stížnosti nebylo rozhodnutí orgánu veřejné moci, který rozhodoval v posledním stupni, Ústavní soud podle ustanovení § 42 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítl. P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 19. 6. 2001 JUDr. Antonín Procházka předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.