II. ÚS 583/01

Rubrum

> Ústavní soud coby orgán ochrany ústavnosti v demokratickém právním státě je povinen chránit demokratické hodnoty. Je oprávněn vyžadovat, aby i obecné soudy v demokratickém právním státě aplikovaly rozhodná zákonná ustanovení, která platila v dřívějším nedemokratickém režimu, "ve světle zásad, jimiž se řídí právní stát" (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva z 22. 3. 2001 ve věci Streletz, Kessler a Krenz proti Německu). Ve státě, který se označuje za demokratický a proklamuje princip svrchovanosti lidu, nemůže být žádný jiný režim legitimní než režim demokratický. Angažovanost uvnitř a ve prospěch totalitní komunistické strany nesměřovala ani nesměřuje k prosazování demokratických hodnot (srov. nález Ústavního soudu, sp.zn. Pl. ÚS 19/93). Ústavní soud nemůže považovat fakt, že jednotlivec byl při požívání svých práv zvýhodněn oproti jiným v důsledku takové angažovanosti, za rozumný a objektivní důvod odlišného zacházení státu s různými občany. Takovému důvodu proto nemůže poskytnout svou ochranu. Pokud tedy Ústava z r. 1960 stanovila rovná práva všech občanů, zaváděl postup státní organizace spravující rodinný domek (čl. 2 odst. 1 směrnice Ministerstva financí ČSSR ze dne 2. 4. 1964, čj. 314/17.756/64) při výběru jeho kupce v posuzovaném případě mezi uchazeči nerovnost, kterou považuje Ústavní soud za diskriminační, a tudíž protiústavní. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani fakt, že aplikace směrnice Ministerstva financí nebyla obecnými soudy shledána závadnou s poukazem na naléhavé bytové potřeby vedlejších účastníků. Ze spisového materiálu ani z napadených rozhodnutí totiž nevyplývá, že by se soudy zabývaly otázkou, zda byla míra naléhavosti bytové potřeby vedlejších účastníků a ostatních uchazečů vzájemně porovnávána a vyhodnocena. Tím, že obecné soudy demokratického státu nepovažovaly aplikaci směrnice Ministerstva financí z roku 1964 v daném případě za "protiprávně zvýhodňující" (ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích), zasáhly do ústavně chráněného práva stěžovatele na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny). Ve svém důsledku tyto jejich závěry znemožňují naplnit účel restitučního zákonodárství, které má za cíl zmírnit následky některých majetkových křivd způsobených jednotlivcům totalitním, nedemokratickým režimem. Právě tento teleologický výklad při aplikaci restitučních zákonů Ústavní soud ustáleně prosazuje (srov. např. nález Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 39/02). <

Výrok

Ústavní soud rozhodl v senátě v právní věci stěžovatele Ing. M. J., zastoupeného advokátem JUDr. R. O., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2001, čj. 64 Co 47/2001-93, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 6. 2000, čj. 5 C 69/95-71, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a JUDr. Z. K. a R. K., bytem tamtéž, obou zastoupených JUDr. P. O., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2001, čj. 64 Co 47/2001-93, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 6. 2000, čj. 5 C 69/95-71, se zrušují.

Poučení

Včas podanou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5. Domnívá se, že jimi došlo k porušení čl. 11 a čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost splňovala i ostatní podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spisový materiál Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 5 C 69/95 a sp.zn. 5 C 244/91, a příslušný spisový materiál Městské části Praha 5, Úřadu městské části, a Bytového podniku v Praze 5, s.p. v likvidaci, z nichž zjistil následující: Stěžovatel se žalobou u Okresního soudu pro Prahu 5 domáhal, aby byl nahrazen projev vůle vedlejších účastníků k uzavření dohody o vydání domu č.p. 149 na pozemku p.č. 215 v k.ú. Motol, obec hlavní město Praha, zapsaného na LV č. 184 u Katastrálního úřadu Praha-město, a garáže na pozemku p.č. 216 v k.ú. Motol, obec hlavní město Praha, zapsané na LV č. 184 u Katastrálního úřadu Praha-město. Stěžovatel odůvodnil svůj návrh tak, že předmětné nemovitosti on a jeho manželka nabyli do vlastnictví na základě kupní smlouvy ze dne 9. 11. 1967. Poté, kdy oba zůstali v roce 1974 bez povolení v zahraničí, byli usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 5. 1975, sp. zn. 2 T 108/75, odsouzeni pro trestný čin opuštění republiky k propadnutí majetku. Předmětné nemovitosti tak přešly na stát. Následně, na základě kupní smlouvy ze dne 17. 9. 1979, registrované Státním notářstvím pro Prahu 5 dne 26. 10. 1979 pod sp. zn. 5 R 374/79, byly prodány vedlejším účastníkům. Stěžovatel i jeho manželka byli rehabilitováni usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 10. 1990, sp. zn. Rt 684/90, podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Restituční nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), podala nejprve manželka stěžovatele, paní J. J. Spor o uzavření dohody o vydání předmětných nemovitostí byl veden u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 244/91 a skončil zamítnutím jejího návrhu, a to rozsudkem ze dne 22. 9. 1994, čj. 5 C 244/91-89, jenž byl ve znění doplňujícího rozsudku potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 1998, sp. zn. 15 Co 340/96, 15 Co 79/98 (k němuž bylo vydáno opravné usnesení dne 22. 2. 1999, sp. zn. 15 Co 340/96, 15 Co 79/98). Stěžovatel, coby oprávněná osoba podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, vyzval vedlejší účastníky k vydání předmětných nemovitostí, kteří to odmítli. Soud prvého stupně se k jeho žalobě zabýval především otázkou, zda vedlejší účastníci jsou ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích osobami povinnými k vydání předmětných nemovitostí, konkrétně, zda byli při koupi předmětných nemovitostí státem protiprávně zvýhodněni tím, že výběr z uchazečů o koupi nebyl proveden v souladu se směrnicí Ministerstva financí ČSSR ze dne 2. 4. 1964, čj. 314/17.756/64, publikovanou ve Věstníku Ministerstva financí č. 5/1964 (dále jen "směrnice Ministerstva financí z roku 1964"). Soud prvého stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že vedlejší účastníci při koupi nemovitostí nebyli zvýhodněni protiprávně. Proto žalobu na nahrazení jejich projevu vůle v dohodě o vydání předmětných nemovitostí rozsudkem ze dne 29. 6. 2000, čj. 5 C 69/95-71, zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 5. 2001, čj. 64 Co 47/2001-93, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Stěžovatelův návrh na připuštění dovolání soud zamítl. Protože společně s podáním ústavní stížnosti stěžovatel napadl výše uvedený rozsudek odvolacího soudu dovoláním, byl Ústavní soud nucen vyčkat rozhodnutí dovolacího soudu v projednávané věci. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 9. 7. 2002, čj. 28 Cdo 1858/2001-190, dovolání odmítl jako nepřípustné. Stěžovatel napadl rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 projednávanou ústavní stížností s tím, že jimi obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené základní právo vlastnit majetek (čl. 11 Listiny), zásadu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny). Stěžovatel není spokojen s průběhem dokazování a nesouhlasí ani se závěry, které soudy z provedeného dokazování dovodily. Tvrdí, že důkaz souvisejícím spisem Městského soudu v Praze, sp. zn. 5 C 244/91 (stěžovatel má zřejmě na mysli spis Obvodního soudu pro Prahu 5 této sp. zn., na nějž se soud prvého stupně v jeho věci odvolává), nebyl jako důkaz proveden. Stěžovatel exponuje tři okruhy zásadních problémů. Za prvé, otázku protiprávního zvýhodnění vedlejších účastníků, s ohledem na skutečnost, že vedlejší účastník, JUDr. Zdeněk K., patřil k nomenklaturním kádrům Městského výboru KSČ, za druhé, otázku předkupního práva stávajících uživatelů, zejména manželů J., kteří v domě prokazatelně bydleli ve společné domácnosti s J., a, konečně, otázku posouzení zpětvzetí žádosti o koupi domu panem Janečkem. Stěžovatel namítá, že se soud prvého stupně blíže nezabýval právním postavením paní J., která spolu se svým manželem bydlela v bytě svého strýce pana J. Podle názoru stěžovatele měla podle směrnice Ministerstva financí z roku 1964 předkupní právo k předmětným nemovitostem. Stěžovatel tvrdí, že soud nehodnotil nově předložený důkaz potvrzením Občanského výboru č. 86, podle nějž paní J. žila od března 1975 do své svatby dne 11. 3. 1977 ve společné domácnosti s panem J. Manžele J. je nutno ve vztahu k manželům J. považovat za osoby blízké. Připomíná, že se manželé J. po prodeji nemovitostí vedlejším účastníkům účastnili vícesměny. Stěžovatel namítá, že závěr soudu, že manželé J. žili mimo Prahu v domku v Ch., nemá oporu v provedeném dokazování, navíc tato skutečnost nemá podle jeho názoru vliv na existenci předkupního práva manželů J. k předmětným nemovitostem. Namítá, že tzv. zpětvzetí žádosti o koupi domu učinil pan J. sám, ačkoli o koupi původně žádal spolu s manželkou, a že znalec při grafologickém zkoumání jeho podpisu dospěl k závěru, že se nejedná o spontánní podpis pana J.. Soud měl zaměřit dokazování na zjištění, zda pan J. nebyl k podpisu přinucen či zda podpis neučinil někdo jiný. Stěžovatel se domnívá, že tvrzení znalce, že podpis není spontánní, lze interpretovat tak, že úkon nebyl učiněn svobodně, a je proto neplatný. Upozornil, že navrhoval vypracování revizního znaleckého posudku. Podle jeho názoru byl podpis pana J. někým zfalšován, přičemž znalec by měl určit bližší okolnosti. Stěžovatel dále připomíná politickou angažovanost vedlejšího účastníka, pana JUDr. Z. K., a tvrdí, že nepochybně byl z tohoto důvodu při koupi nemovitostí zvýhodněn. Bytová potřeba vedlejších účastníků nebyla náležitě prokázána. Tvrdí, že v případě manželů J. byla tato potřeba větší, soud prvého stupně však tuto skutečnost nevzal v úvahu. Stěžovatel se domnívá, že bylo dotčeno jeho ústavně zaručené právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, když odvolací soud "operuje důkazy, které si sám provedl bez účasti stěžovatele". Stěžovatel zdůrazňuje, že pozemek pod předmětnými nemovitostmi mu byl již vydán. Tvrdí, že stávající uspořádání vlastnických vztahů je velmi problematické, neboť vedlejší účastníci z něj dobrovolně neplatí nájem. Stěžovatel podal dne 16. 9. 2002 přípis doručený Ústavnímu soudu dne 17. 9. 2002, v němž dodává, že právní posouzení dovolání, jak je učinil Nejvyšší soud ČR, není správné, neboť dokazování provedené obecnými soudy je nutno ve svém celku považovat za vadné. Nejvyšší soud ČR se měl podle něj zabývat interpretací směrnice z roku 1964, a posouzením, zda příslušné orgány v dané věci postupovaly v souladu s ní, což stěžovatel považuje za zásadní. Ústavní soud vyzval podle ustanovení § 32 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení, Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 5, a vedlejší účastníky řízení, JUDr. Z. K. a R. K., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili. Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvádí, že podle jeho názoru nezaložil postup odvolacího soudu porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, a stížnost proto nelze považovat za opodstatněnou. Již v rámci odvolání se zabýval všemi právně významnými aspekty věci, které stěžovatel znovu opakuje. K námitce, že závěry odvolacího soudu neměly oporu v provedeném dokazování, soud zdůrazňuje, že odvolací soud je zásadně přezkumnou instancí. Dokazování provádí jen za podmínek vymezených v ustanovení § 213 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a pokud současně dospěje k závěru, že nemůže vycházet ze skutkového stavu, jak jej zjistil soud prvého stupně. Podle názoru městského soudu byly před soudem prvého stupně provedeny veškeré důkazy navržené účastníky, které soud považoval za právně významné, včetně důkazu obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 5 C 244/91, v němž se posuzovaly otázky vztahující se k projednávané věci. Provedené dokazování dostatečně objasnilo okolnosti koupě sporných nemovitostí vedlejšími účastníky. Obvodní soud pro Prahu 5 ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a na obsah připojených spisů (sp. zn. 5 C 69/95 a sp. zn. 5 C 244/91) a rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 399/99. JUDr. Z. K. a R. K., oba zastoupeni JUDr. P. O., ve svém vyjádření uvedli, že soudy podle jejich názoru správně zjistily skutkový stav a z něj vyvodily správné právní závěry. Stěžovatel neprokázal, že vedlejší účastníci jsou osobami povinnými podle restitučního zákona. Manželům J. údajně nesvědčilo právo byt v předmětném domě užívat. Ve vztahu ke svému tvrzení o neplatnosti zpětvzetí žádosti o koupi domu panem J. stěžovatel neunesl břemeno důkazní, navíc mezi zpětvzetím žádosti a podáním žádosti vedlejších účastníků o koupi domu je značný časový odstup. Vedlejší účastníci zdůraznili, že v době, kdy o koupi nemovitosti žádali, bydleli spolu se svými dvěma nezletilými dětmi a nezletilým synovcem, kterého jim soud svěřil do výchovy, a tchánem v bytě o jedné kuchyni a dvou pokojích, přičemž vlastník bytu požadoval jeho uvolnění pro svého syna. Jejich bytová potřeba byla tedy naléhavá. Navrhují, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta, a žádají náhradu nákladů řízení. K projednávané ústavní stížnosti se vyjádřil ve smyslu ustanovení § 48 odst. 2 zákona o Ústavním soudu rovněž Nejvyšší soud ČR. Uvedl, že při posouzení dovolání směřujícího proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu nedospěl k závěru, že by se napadené rozhodnutí odchylovalo od ustálené judikatury nebo přinášelo judikaturu novou. Nejednalo se tak o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Argumenty dovolatele směřovaly pouze do úplnosti zjištění skutkového stavu věci a hodnocení provedených důkazů obecnými soudy. Soud proto shledal dovolání nepřípustným. Vzhledem k tomu, že právní zástupce stěžovatele na dotaz Ústavního soudu učiněný ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nesouhlasil s upuštěním od ústního jednání, Ústavní soud jednání ve věci nařídil. Ústní jednání se konalo dne 16. 12. 2003 v přítomnosti stěžovatele, jeho právního zástupce, vedlejšího účastníka JUDr. Z. K. a jeho právního zástupce. Obvodní soud pro Prahu 5 a Městský soud v Praze svou neúčast omluvily. Vedlejší účastnice R. K. se jednání nezúčastnila, ačkoli byla o době a místu konání ústního jednání řádně vyrozuměna. Ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe proto atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však oprávněn a povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny ústavně zaručené základní práva a svobody. Ústavní soud opakovaně připustil, že pokud právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, a dojde tak k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, je jeho pravomoc dána. S ohledem na obsah ústavní stížnosti se Ústavní soud nejdříve zaměřil na posouzení, zda v dané věci došlo k dotčení stěžovatelova práva na spravedlivé řízení. Jádrem sporu v posuzovaném případě je otázka, zda vedlejší účastníci byli při nabytí předmětných nemovitostí protiprávně zvýhodněni, a jsou proto ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích osobami povinnými. Podle citovaného ustanovení jsou povinnými osobami též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění nakládat s ní za okolností uvedených v ustanovení § 6 cit. zák., a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele. Ústavní soud opakovaně uvedl, že citované ustanovení restitučního zákona představuje kompromis mezi principem ochrany nabytých práv a principem zmírnění některých křivd. Do role povinných osob restituční předpis výjimečně staví i fyzické osoby, nicméně toliko za splnění uvedených předpokladů (srov. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 83/96). Ustanovení obsahuje dvě alternativní podmínky. První z nich je nabytí věci fyzickou osobou v rozporu s tehdy platnými předpisy, tedy právními normami publikovanými, nebo alespoň oznámenými ve Sbírce zákonů. Druhou podmínkou je protiprávní zvýhodnění osob nabyvatelů, k němuž docházelo tehdy, jestliže nebyla při prodeji věci dodržena pravidla objektivního výběru mezi uchazeči o prodávanou věc, stanovená i interním předpisem ve Sbírce zákonů, popřípadě v Úředním listě, nepublikovaným či neoznámeným, jestliže cílem postupu stanoveného takovým interním předpisem byl výběr zájemce o koupi, na něhož byla věc posléze převedena ve smyslu tehdy platného právního přepisu obecně závazného. Rozhodující je to, zda nedodržení pravidel objektivního výběru směřovalo k nemístné preferenci jednoho ze zájemců či dokonce vedlo k vyřazení ostatních občanů z možnosti zajímat se o koupi věci (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 561/99, obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 8. 2000, sp. zn. 23 Cdo 1220/98, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 2. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1222/96). Směrnice Ministerstva financí pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům byla uveřejněna v tzv. normativní části Věstníku Ministerstva financí č. 5/1964. Podle ustálené judikatury byla pro státní organizace spravující rodinné domky závazná a postup příslušné organizace, který by jí stanovená pravidla výběru z uchazečů o koupi nemovitosti nerespektoval, lze s ohledem na další okolnosti případu považovat za "protiprávní zvýhodnění" ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 255/01, obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 234/99 a další). Z uvedeného výkladu zjevně vycházely i obecné soudy v posuzovaném případě, když posuzovaly tvrzení o protiprávním zvýhodnění vedlejších účastníků při koupi předmětných nemovitostí v souvislosti s uvedenou směrnicí Ministerstva financí z roku 1964. Podle ní je státní organizace spravující rodinný domek povinna nabídnout jej ke koupi především dosavadnímu uživateli (uživatelům) (díl I., čl. 2 odst. 1). Neprojeví-li o koupi rodinného domku zájem jeho dosavadní uživatel (uživatelé) v přiměřené lhůtě mu (jim) určené, upozorní státní organizace vhodným způsobem veřejnost na možnost koupit rodinný domek, a to za podmínek, za kterých byl nabídnut dosavadnímu uživateli (uživatelům). Rodinný domek se pak prodá tomu občanovi, aby prodejem byl uspokojen i společenský zájem za daných okolností nejdůležitější (díl I., čl. 2 odst. 2). Soud prvého stupně provedl v dané věci rozsáhlé dokazování směřující ke zjištění postupu příslušné státní organizace při prodeji předmětných nemovitostí. Zjistil, že v době, kdy se státní organizace spravující předmětné nemovitosti rozhodla je prodat, obývali dům manželé L., manželé J. a manželé J. Všichni uvedení projevili o koupi domu zájem. Soud prvého stupně nekonkretizovaně konstatoval, že manželé L. později od koupi domu upustili (Ústavní soud nad rámec svého rozhodování poznamenává, že stěžovatelovým námitkám ohledně podloženosti tohoto závěru nelze přisvědčit, neboť tato skutečnost vyplývá, a to včetně její specifikace, ze spisu sp. zn. 5 C 244/91, kde byl projednáván dříve uplatněný restituční nárok manželky stěžovatele k předmětným nemovitostem, přičemž v posuzovaném případě byl při ústním jednání dne 30. 12. 1999 spis čten, č.l. 51 spisu). Soud prvého stupně dospěl dále k závěru, že rovněž manželé J. od své původní žádosti upustili (v tomto ohledu soud výslovně odkázal na rozsáhlé dokazování ve věci sp. zn. 5 C 244/91). Ve vztahu k manželům J. soud prvého stupně dospěl k závěru, že sice fakticky užívali byt manželů J., kteří převážnou část roku žili v domku mimo Prahu, nebyli však uživateli bytu v domě, neboť bydleli jako osoby spolubydlící v bytě J. Odvolací soud k právnímu postavení J. uvedl, že bydleli v bytě se souhlasem manželů J. jako uživatelů, na základě právního důvodu odvozeného od práva osobního užívání bytu. Z toho, aniž to však výslovně konstatoval, zřejmě obecný soud dovodil, že jim předkupní právo dle zmíněné směrnice z roku 1964 nesvědčilo. Na základě tohoto závěru soud prvého stupně konstatoval, že bylo na "OPBH", jakým způsobem zváží bytovou potřebnost jednotlivých uchazečů (soud uvedl jejich výčet - Z., Š., P., R., Ch., M. a F.). Dále uvedl, že "OPBH" rozhodl o prodeji vedlejším účastníkům, kteří byli ve špatné bytové situaci. Soud prvého stupně konstatoval, že je mimo pochybnost, že JUDr. Z. K. (vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem) byl s ohledem na své postavení v zaměstnání a politickou angažovanost před ostatními uchazeči o koupi domu upřednostněn. Tento názor převzal i odvolací soud. Ačkoli soudy neuvedly, na základě jakých podkladů k uvedenému svému přesvědčení dospěly, je tato skutečnost zřejmá zejména ze spisu Bytového podniku v Praze 5, s.p. v likvidaci. Konkrétně v materiálu ze dne 21. 8. 1979, zn. BH 38-148/79-D/Mt, nazvaném "Návrh na odprodej rodinného domku čp. 148 v Praze 5-Motole, Na Homolce č. 23 do osobního vlastnictví Z. K.", který zaslal vedoucí Obvodního národního výboru v Praze 5, odbor bytového hospodářství, na adresu Národního výboru hlavního města Prahy, odboru bytového hospodářství, je JUDr. Z. K. v očíslovaném neabecedním seznamu čtyř uchazečů o koupi domu uveden na prvním místě. Návrh je odůvodněn výlučně jeho pracovní pozicí ředitele Oblastního závodu České státní pojišťovny pro hlavní město Prahu, členstvím v KSČ, zařazením do nomenklatury Městského výboru KSČ, členstvím v ROH, SČSP, dále se zmiňuje politická angažovanost jeho manželky R. K., která údajně zastávala funkci místopředsedkyně závodní organizace KSČ a byla členkou finanční komise při Obvodním národním výboru Praha-západ (tyto údaje uvedl JUDr. Z. K. rovněž ve své žádosti o odprodej předmětného rodinného domku ze dne 5. 6. 1979). Naléhavost bytové potřeby není v návrhu specifikována a dokonce ani zmíněna. Obecné soudy tak podle názoru Ústavního soudu správně konstatovaly upřednostnění manželů K. (vedlejších účastníků) z důvodu jejich vysoké dobové politické angažovanosti. Obecné soudy nepovažovaly ovšem jimi samými konstatované zvýhodnění vedlejších účastníků pro politickou angažovanost zjevně za "protiprávní" zvýhodnění ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích s odůvodněním, že vedlejší účastníci vykazovali současně i naléhavou bytovou potřebu a litera citované směrnice Ministerstva financí z roku 1964 tak byla naplněna. Ústavní soud dospěl ale k závěru, že právě toto právní posouzení případu provedené obecnými soudy je v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Obecné soudy ve skutečnosti interpretovaly citovanou směrnici Ministerstva financí z r. 1964 tak, že nebrání tomu, aby byl kupec nemovitosti zvýhodněn z důvodu tehdejší politické angažovanosti. Tato směrnice však byla součástí celého systému tehdy platného práva, na jehož vrcholu stála Ústava ČSSR z r. 1960 (ústavní zákon č. 100/1960 Sb.). V ustanovení čl. 20 odst. 1 Ústavy z r. 1960 se stanoví, že všichni občané mají rovná práva a rovné povinnosti. Směrnici Ministerstva financí z r. 1964 je nutno interpretovat ve světle citované ústavně garantované rovnosti mezi občany. Státní organizace spravující rodinný domek (čl. 2 odst. 1 směrnice Ministerstva financí z roku 1964) interpretovaly citovanou směrnici ovšem zjevně s přihlédnutím k článku 4 Ústavy z r. 1960, podle něhož Komunistická strana Československa byla prohlášena za vedoucí sílu ve společnosti i ve státě. Obecné soudy svou interpretací a následnou aplikací Směrnice uznaly tento postup konkludentně jako postup, který není "protiprávní". Ústavní soud coby orgán ochrany ústavnosti v demokratickém právním státě je povinen chránit demokratické hodnoty. Je oprávněn vyžadovat, aby i obecné soudy v demokratickém právním státě aplikovaly rozhodná zákonná ustanovení, která platila v dřívějším nedemokratickém režimu, "ve světle zásad, jimiž se řídí právní stát" (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva z 22. 3. 2001 ve věci Streletz, Kessler a Krenz proti Německu). Ve státě, který se označuje za demokratický a proklamuje princip svrchovanosti lidu, nemůže být žádný jiný režim legitimní než režim demokratický. Angažovanost uvnitř a ve prospěch totalitní komunistické strany nesměřovala ani nesměřuje k prosazování demokratických hodnot (srov. nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 19/93). Ústavní soud nemůže považovat fakt, že jednotlivec byl při požívání svých práv zvýhodněn oproti jiným v důsledku takové angažovanosti, za rozumný a objektivní důvod odlišného zacházení státu s různými občany. Takovému důvodu proto nemůže poskytnout svou ochranu. Pokud tedy Ústava z r. 1960 stanovila rovná práva všech občanů, zaváděl postup státní organizace spravující rodinný domek (čl. 2 odst. 1 směrnice Ministerstva financí z roku 1964) při výběru jeho kupce v posuzovaném případě mezi uchazeči nerovnost, kterou považuje Ústavní soud za diskriminační, a tudíž protiústavní. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani fakt, že aplikace směrnice Ministerstva financí nebyla obecnými soudy shledána závadnou s poukazem na naléhavé bytové potřeby vedlejších účastníků. Ze spisového materiálu ani z napadených rozhodnutí totiž nevyplývá, že by se soudy zabývaly otázkou, zda byla míra naléhavosti bytové potřeby vedlejších účastníků a ostatních uchazečů vzájemně porovnávána a vyhodnocena. Konkrétně v případě žádosti Jiráskových, kteří nevzali svou žádost zpět a které soud vyloučil ze skupiny uživatelů domu s předkupním právem, se odvolací soud k námitce stěžovatele odmítl zabývat otázkou naléhavosti jejich bytové potřeby a jejího porovnání s naléhavostí bytové potřeby vedlejších účastníků, což v rozsudku odůvodnil tvrzením, že tito nebyli uživatelé bytu v domě. Vzhledem k tomu, že ani vedlejší účastníci nebyli uživateli domu ve smyslu směrnice, jeví se tato argumentace soudu jako chybná. Tím, že obecné soudy demokratického státu nepovažovaly aplikaci směrnice Ministerstva financí z roku 1964 v daném případě za "protiprávně zvýhodňující", zasáhly do ústavně chráněného práva stěžovatele na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny). Ve svém důsledku tyto jejich závěry znemožňují naplnit účel restitučního zákonodárství, které má za cíl zmírnit následky některých majetkových křivd způsobených jednotlivcům totalitním, nedemokratickým režimem. Právě tento teleologický výklad při aplikaci restitučních zákonů Ústavní soud ustáleně prosazuje (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 39/02). Vzhledem ke všemu výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí zrušil. Ústavní soud neměl proto důvod, zabývat se případnými jinými dotčeními na ústavně chráněných právech stěžovatele, která namítá v odůvodnění své ústavní stížnosti. Pokud jde o návrh vedlejších účastníků na přiznání náhrady nákladů řízení ve smyslu § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, nejedná se o náhradu automatickou. Lze ji uložit pouze "v odůvodněných případech na základě výsledku řízení". S ohledem na to, že vedlejší účastníci neměli v řízení před Ústavním soudem v dané věci úspěch, Ústavní soud neshledal důvod pro přiznání náhrady nákladů řízení, a návrh proto zamítl.

Rubrum