III.ÚS 1159/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Bohumíra Nechyby, zastoupeného Mgr. Janem Vlkem, advokátem, sídlem Opletalova 1525/39, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2026 č. j. 26 Cdo 301/2026-356, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2025 č. j. 36 Co 258/2025-315 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. ledna 2025 č. j. 12 C 27/2023-258, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a Jindřicha Nerada, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i principy procesního práva a ustálená rozhodovací praxe Ústavního soudu.

2. Z vyžádaného soudního spisu se podává, že napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal vůči vedlejšímu účastníkovi určení, že je vlastníkem bytové jednotky 3+1 v blíže specifikovaném bytovém domě v katastrálním území Ž., jejíž užívání bylo povoleno kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 2. 12. 2012 (pozn.: které nabylo právní moci dne 6. 12. 2012), zamítl i jeho žalobu na uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi vypracovat prohlášení vlastníka budovy s vymezením jednotek v budově včetně stanovení velikosti spoluvlastnických podílů vlastníků jednotek na společných částech a rozhodl, že se vedlejšímu účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

3. Obvodní soud vyšel z toho, že stěžovatel uzavřel dne 8. 10. 2001 s právní předchůdkyní vedlejšího účastníka smlouvu o nájmu se smlouvou o budoucí kupní smlouvě, jejímž předmětem byl pronájem terasy a části půdních prostor za účelem výstavby bytové jednotky, a že v roce 2012 proběhla její kolaudace. Dále shledal, že uvedená smlouva nemá náležitosti smlouvy o výstavbě podle zákona o vlastnictví bytů (ve znění zákona č. 103/2000 Sb.), a dospěl k závěru, že na jejím základě nemohla bytová jednotka ve smyslu uvedeného zákona vzniknout, a tudíž je součástí původní nemovité věci, a právo k takové "bytové jednotce" nelze určit. U žaloby na uložení povinnosti vypracovat prohlášení vlastníka (podle smlouvy do 10 dnů od právní moci a vykonatelnosti kolaudačního rozhodnutí) obvodní soud shledal důvodnou námitku promlčení vznesenou vedlejším účastníkem s tím, že tříletá promlčecí lhůta uplynula dnem 17. 2. 2015.

4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu jako věcně správný potvrdil a stěžovateli uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 17 593,40 Kč.

5. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným rozsudkem podle § 243c odst. 1 ve spojení s § 243f odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že položené otázky přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají, a stěžovateli uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 270 Kč.

II. Stěžovatelova argumentace

6. Stěžovatel namítá, že se obecné soudy v napadených rozhodnutích nevypořádaly se základními otázkami vlastnického práva k bytové jednotce, resp. vydržením a námitkou výkonu práva vedlejším účastníkem v rozporu s dobrými mravy. Tvrdí, že bytovou jednotku vybudoval na své náklady a užíval v dobré víře, že mu patří. Upozorňuje, že mu hrozí závažná újma a že vedlejší účastník se chce nepoctivým a nezákonným jednáním bezdůvodně obohatit. Opakuje svá skutková tvrzení a argumenty z nalézacího řízení, maje nadále za to, že na uzavřenou smlouvu je třeba nahlížet jako na platnou smlouvu o výstavbě, a že pokud by tomu tak nebylo, nabyl své vlastnické právo vydržením. V této souvislosti se dovolává rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2022 sp. zn. 22 Cdo 1174/2001.

7. Připouští, že uzavřená smlouva výslovně všechny náležitosti smlouvy o výstavbě neobsahovala, je však názoru, že obsahovala způsob jejich určení, a to jednostranně právní předchůdkyní vedlejšího účastníka v prohlášení vlastníka. Pokud tato právní předchůdkyně a poté vedlejší účastník zmařili naplnění účelu smlouvy o výstavbě, lze ji považovat za platnou. Poukazuje i na to, že kdyby vstoupil - jak bylo zamýšleno - do práv a povinností předchozí stavebnice Terezy Houškové, která tutéž smlouvu uzavřela o rok dříve, pohlíželo by se na ni jako na platnou.

8. Argumentuje také tím, že bytová jednotka byla kolaudována jako samostatná, a tudíž vznikla samostatná, právně oddělitelná věc, která byla způsobilá být předmětem právních vztahů, jak má plynout z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1010/97. Současně zmiňuje rozdíly dosud řešených případů Nejvyšším soudem, tedy že byla uzavřena smlouva o výstavbě, byť třeba neplatně, že prohlášení vlastníka měla vypravovat původní vlastnice domu a že bytová jednotka vznikla nástavbou. Nenabyl-li snad své vlastnické právo již samotnou výstavbou, mělo se tak stát podle stěžovatele vydržením. Bytovou jednotku užíval (držel) po dobu delší než dvacet let v dobré víře, že je jejím vlastníkem, a to na základě její výstavby. V této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999 sp. zn. 22 Cdo 837/1998 a soudům nižších stupňů vytýká, že se s touto argumentací nevypořádaly. Nejvyššímu soudu vytýká, že se nezabýval námitkou nedostatečného odůvodnění.

9. Rozpor s dobrými mravy stěžovatel spatřuje v tom, že vedlejší účastník se stal vlastníkem domu darovací smlouvu ze dne 2. 12. 2020, aniž by jeho předchůdkyně vůči němu (stěžovateli) splnila svou povinnost; jen vedlejšího účastníka upozornila na nevypořádané vztahy. Předchozí vlastnice ho jako vlastníka bytové jednotky respektovala a jednala v souladu s uzavřenou smlouvou. Darováním domu podle stěžovatele došlo ke zmaření splnění povinností vlastníka domu a takové jednání, kterým ho zmíněné osoby chtěly dostat "ze hry", se příčí dobrým mravům. Soudy nižších stupňů však tuto námitku nereflektovaly a Nejvyšší soud se jí nevěnoval.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána napadená soudní rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

12. Stěžovatel především vytýká obecným soudům, že jejich rozhodnutí jsou tzv. nepřezkoumatelná, protože se (náležitě) nevypořádaly s jeho tvrzením, že vlastnické právo k bytové jednotce vydržel a že námitka promlčení představuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Tato námitka však opodstatněná není. Důvod, proč stěžovatel nemohl nabýt bytovou jednotku vydržením, tedy že "bytová jednotka", i když jde o zkolaudovaný byt, není věcí v právním smyslu, a nemůže tudíž být samostatným předmětem právních vztahů, plyne již z bodu 28 rozsudku obvodního soudu, bodu 11 rozsudku městského soudu, jakož i bodu 13 a 14 usnesení Nejvyššího soudu.

13. Stěžovatel s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu oponuje, že byt (§ 118 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) mohl být samostatným předmětem občanskoprávních vztahů. Stěžovateli lze přisvědčit, že byt může být např. předmětem nájmu (k tomu se ostatně vážou stěžovatelem citované judikaturní závěry), ovšem předmětem např. převodu, přechodu, zastavení či právě vydržení může však být jen byt, který je (bytovou) jednotkou ve smyslu zákona o vlastnictví bytů, resp. občanského zákoníku. Namítá-li stěžovatel nesprávné právní posouzení věci s tím, že uzavřel platnou smlouvu o výstavbě, opakuje svou argumentaci uplatněnou v soudním řízení, se kterou se náležitě vypořádaly soudy nižších stupňů, jakož i Nejvyšší soud (viz bod 10 napadeného usnesení).

14. Nelze ani důvodně vytýkat Nejvyššímu soudu, že se otázkou výkonu práva v rozporu s dobrými mravy nezabýval, když ji stěžovatel neotevřel v dovolání (viz § 242 odst. 3 o. s. ř.). Za této situace navíc nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že neuplatnil-li stěžovatel tuto námitku v dovolání, řádně tento mimořádný opravný prostředek nevyčerpal, a tudíž ji nelze s ohledem na § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu považovat za přípustnou.

15. Toliko na doplnění Ústavní soud uvádí, že obvodnímu soudu lze sice vytknout, že se touto námitkou, kterou stěžovatel vznesl již ve svém podání ze dne 17. 1. 2024 (č. l. 81 soudního spisu), nezabýval, nicméně toto pochybení napravil městský soud, když v bodě 14 svého rozsudku dostatečně vysvětlil, proč ji neshledal důvodnou. Přitom jeho závěr ani z věcného hlediska nenese žádné známky neústavnosti (např. pro svou zjevnou nepřiléhavost či nepřiměřenost okolnostem daného případu, signalizující svévoli v soudním rozhodování). Mezi stěžovatelem uváděnými skutečnostmi a opožděným uplatněním práva totiž není dána relevantní souvislost, a tudíž to, že došlo k promlčení, nelze (ani zčásti) přičítat vedlejšímu účastníkovi, ale samotnému stěžovateli (srov. nález ze dne 19. 3. 2026 sp. zn. III. ÚS 1021/25, bod 25 a násl.).

16. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. června 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu