III.ÚS 1556/15
V PLATNOSTI- KS Praha 26 Co 422/2014-30
- NS 26 Cdo 750/2015
- ÚS III.ÚS 1556/15
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje. Návrh byl považován za zjevně neopodstatněný, protože dovolání proti rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo přípustné. Soud se nezabýval věcným přezkumem, protože podmínky pro přijetí ústavní stížnosti nebyly splněny. Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Igora Janíčka, zastoupeného JUDr. Miroslavem Štorkanem, advokátem se sídlem Praha 10, Nové náměstí 1370/17, proti usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 25. 5. 2014, č. j. 216 EXE 8114/2012-105, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2014, č. j. 26 Co 422/2014-130, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, č. j. 26 Cdo 750/2015-187, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v jeho exekuční věci, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva zaručeného jejím čl. 11 odst. 3, podle něhož vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých. Napadeným usnesením soudu prvního stupně byla k návrhu stěžovatele jako povinného zastavena exekuce s odůvodněním, odkazujícím na ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., a odvolání stěžovatele odvolací soud odmítl podle§ 218 písm. b) o. s. ř., maje za to, že stěžovatel nebyl k odvolání subjektivně legitimován, jelikož mu bylo - co do zastavení exekuce - zcela vyhověno. S odkazem na to odmítl stěžovatelovo dovolání i dovolací soud, který k tomu připojil sdělení, že stěžovateli tak nevznikla újma, jež by byla odčinitelná v dovolacím řízení. V ústavní stížnosti stěžovatel opětovně namítá, že exekuce neměla být vůbec nařízena, neboť své závazky ještě před podáním návrhu na její nařízení splnil, což také v řízení dokládal, obecné soudy však k tomu odmítaly přihlédnout; jimi zjištěný skutkový stav byl proto neúplný a následné právní posouzení tudíž nesprávné. Tím, že mu nebylo umožněno, aby prokázal svá tvrzení, došlo k zásahu do jeho základního práva na soudní ochranu a práva na vlastnictví, což se zjevuje mimo jiné v tom, že vyhověl příkazu k úhradě nákladů exekuce, vydaném soudním exekutorem, a na náhradě nákladů exekuce (spolu s "neoprávněně vymáhaným nárokem") zaplatil 161 582,50 Kč. Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, je jeho povinností přezkoumat, zda jsou splněny procesní podmínky, jež takový přezkum připouštějí; to je významné potud, že ve vztahu k napadeným usnesením soudu prvního a druhého stupně tyto podmínky splněny nejsou. Je tomu tak proto, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je i její subsidiarita. Ta je promítnuta do § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, který stanoví, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V dané věci je pak určující, že proti pravomocnému usnesení soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání (jak se stalo), měl stěžovatel k dispozici ten procesní prostředek, jímž - v souladu s ustanovením § 229 odst. 4 o. s. ř. - byla žaloba pro zmatečnost. Pakliže jej nevyčerpal, je ústavní stížnost v tomto rozsahu nepřípustná. Usnesení dovolacího soudu sice stěžovatel do petitorního žádání ústavní stížnosti nezahrnul, nicméně z jejího obsahu se podává, že oponuje i jemu, byť žádnou - natožpak ústavněprávní - argumentaci proti němu nevznáší. Nadto tak učinil, ačkoli byl odvolacím soudem poučen, že proti jeho rozhodnutí není dovolání přípustné, což bylo poučení správné, resp. "správnější" [viz ustanovení § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř.], než důvody odmítnutí, které uplatnil sám dovolací soud. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu - i tak - je návrhem zjevně neopodstatněným, protože dovolání vskutku přípustné nebylo. Jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e), resp. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Zjevný nedostatek v právním posouzení věci soudem prvního stupně, který neodstranil ani soud odvolací, opomenuv jeho náhradově nákladový výrok, resp. jeho (objektivně) nutné (a chybějící) ukotvení v ustanovení § 271 o. s. ř., příp. § 89 exekučního řádu, nebylo za této situace možné - v řízení před Ústavním soudem - jakkoli reflektovat; stojí však za zaznamenání, že stěžovatel, soustředěn k jinému cíli, tuto otázku obecným soudům explicite neotevřel.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2015 Jan Musil v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.