III.ÚS 1886/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Iva Bakaly, zastoupeného Mgr. Michaelou Bednárikovou, MBA, advokátkou, sídlem Veleslavínova 363/33, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2026 č. j. 29 NSČR 41/2026-B-34, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. prosince 2025 č. j. 3 VSPH 403/2025-B-23 a části výroku III usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. února 2025 č. j. KSPL 58 INS 15233/2023-B-10, ve kterém bylo uloženo stěžovateli vydat insolvenčnímu správci Smrčka a Kubálek, v. o. s., ke zpeněžení spoluvlastnický podíl o velikosti jedné poloviny na pozemku parc. č. X1, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 204 m2, jehož součástí je stavba H., č. p. X2, rod. dům, stavba stojí na pozemku parc. č. X1, na pozemku parc. č. X3, zahrada, o výměře 279 m2, a na pozemku parc. č. X4, zahrada, o výměře 74 m2, to vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště H., katastrální území H., obec H., na LV X5, zapsaný v soupisu majetkové podstaty ke dni 16. 2. 2024, pod položkou I. Nemovitý majetek, poř. č. 2 (pozn.: správně "1"), a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. června 2026 č. j. KSPL 58 INS 15233/2023-B-37, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na pokojné užívání majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a že porušen byl i čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4 Listiny, jakož i čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy.

2. Současně stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.

3. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a insolvenčního rejstříku se podává, že Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") výše uvedeným usnesením č. j. KSPL 58 INS 15233/2023-B-10 rozhodl, že stěžovatel (jako dlužník) je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení (výrok I), schválil zprávu o přezkumu ze dne 26. 3. 2024 (výrok II), jakož i stěžovatelovo oddlužení, přičemž mu uložil vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení mimo jiné v záhlaví specifikovaný spoluvlastnický podíl (výrok III), stanovil stěžovateli do podání zprávy o splnění oddlužení platební povinnosti vůči nezajištěným věřitelům (výrok IV), přiznal insolvenčnímu správci zálohu na odměnu a náhradu hotových výdajů (výrok V), uložil blíže specifikované platební povinnosti plátcům příjmů stěžovatele, samotnému stěžovateli (výrok VI) i insolvenčnímu správci (výrok VII), stanovil okamžik účinků schválení oddlužení (výrok VIII) a také, že působnost věřitelského výboru vykonává insolvenční soud (výrok IX).

4. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením usnesení krajského soudu v části výroku III, ve které byla stěžovateli uložena povinnost vydat insolvenčnímu správci spoluvlastnický podíl, potvrdil. Uvedený soud dospěl k závěru, že tento majetek náleží do majetkové podstaty, neslouží k zajištění, může umožnit uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů, a nedopadá tak na něj výjimka § 398 odst. 6 věty první insolvenčního zákona. Odmítl stěžovatelův argument, že postačuje plnění prostřednictvím splátkového kalendáře, s tím, že zákonné podmínky pro uložení dané povinnosti byly naplněny a že insolvenční soud to musí respektovat.

5. Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť je v souladu s jeho judikaturou a na základě stěžovatelovy argumentace nemá důvod na svých závěrech nic měnit.

6. Výše uvedeným usnesením č. j. KSPL 58 INS 15233/2023-B-37 krajský soud (a to i jako věřitelský orgán) vyslovil souhlas se zpeněžením spoluvlastnického podílu prodejem mimo dražbu podle žádosti insolvenčního správce ze dne 18. 2. 2026, stanovil podmínky tohoto prodeje (výroky I a II) a insolvenčnímu správci uložil, aby sdělil a doložil soudu po ukončení prodeje, jaké finanční prostředky byly tímto prodejem získány do majetkové podstaty (výrok III).

II. Stěžovatelova argumentace

7. Stěžovatel ústavněprávní deficit spatřuje v tom, že obecné soudy vyloučily jakékoliv individuální posouzení intenzity zásahu do jeho majetkové sféry, když se nezabývaly reálnou možností uspokojení věřitelů prostřednictvím splátkového kalendáře a neposoudily, zda je zpeněžení spoluvlastnického podílu nezbytné a přiměřené. Dovolávaje se usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 3271/13, za "mechanický" označuje výklad obecných soudů, podle kterého jakmile majetek náleží do majetkové podstaty (neslouží k zajištění nebo nejde o výjimku podle § 398 odst. 6 insolvenčního zákona), je insolvenční soud povinen uložit povinnost jeho vydání ke zpeněžení bez dalšího.

8. K tomu uvádí, že hodnota spoluvlastnického podílu je podle odhadu 1 850 000 Kč, jeho měsíční příjem činí asi 40 625 Kč, že v průběhu řízení deklaroval jeho zvýšení tak, aby mohl uspokojit pohledávky věřitelů v co nejvyšší možné míře prostřednictvím splátkového kalendáře. Vytýká obecným soudům, že nezkoumaly, zda zásah do tohoto majetku sleduje legitimní cíl, zda je zákonný, racionální a přiměřený, konkrétně jaká je výše pohledávek nezajištěných věřitelů, jaké uspokojení lze očekávat ze splátkového kalendáře, jaký čistý výtěžek lze z prodeje spoluvlastnického podílu očekávat, zda toto zpeněžení představuje vzhledem k povaze a omezené obchodovatelnosti hospodárný a efektivní způsob uspokojení věřitelů a zda stejného cíle nelze dosáhnout jinak.

9. Respektuje, že obecné soudy nemohou vytvářet další výjimky z povinnosti vydat majetek ke zpeněžení, mají však povinnost vycházet z aktuálně zjištěného skutkového stavu a vysvětlit, jak bude konkrétní zpeněžení sloužit k uspokojení věřitelů. "Abstraktní závěr o příslušnosti majetku k majetkové podstatě" označuje stěžovatel za přepjatě formalistický, obecným soudům vytýká rovněž nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí, a to z důvodu, že se nevypořádaly se jeho argumentací (možností uspokojení prostřednictvím splátkového kalendáře, aktivní snahou zvýšit příjmy a nepřiměřeností zpeněžení).

10. Proti usnesení krajského soudu o souhlasu s prodejem spoluvlastnického podílu mimo dražbu stěžovatel namítá, že neobsahuje stanovení minimální kupní ceny ani závazný poměr k obvyklé ceně, neukládá aktualizaci ocenění bezprostředně před prodejem, neurčuje minimální dobu a konkrétní způsob zveřejnění nabídky, okruh oslovených zájemců a využití transparentní elektronické aukce. Výběr zprostředkovatele tak byl ponechán na insolvenčním správci bez stanovení kritérií, insolvenčnímu správci nebylo uloženo předložit insolvenčnímu soudu přehled nabídek, způsob jejich ověření, údaje o tržním dosahu nabídky a odůvodnění výběru konkrétního kupujícího. Podmínky prodeje nejvyšší nabídce nezaručuje dosažení nejvyšší možné ceny na trhu. Pozdější informování insolvenčního soudu nepředstavuje účinnou preventivní ochranu a po uzavření kupní smlouvy může být obnovení původního stavu mimořádně obtížné.

11. Možnost podat žalobu na neplatnost smlouvy podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona by podle stěžovatele znamenala časově i finančně náročné řízení s nejistým výsledkem a nutností zpochybnit práva třetí osoby. Šlo by o nevratný zásah do jeho vlastnického práva, aniž by zde byly záruky proti podhodnocení a netransparentnímu výběru kupujícího. K tomu dodává, že je mu známo usnesení ze dne 25. 1. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3123/21, těžištěm jeho ústavní stížnosti však je nedostatek aktuálního ekonomického podkladu pro posouzení reálného přínosu zpeněžení a zejména samotný zásah usnesení o souhlasu s prodejem mimo dražbu.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

13. Domáhá-li se stěžovatel zrušení usnesení krajského soudu č. j. KSPL 58 INS 15233/2023-B-37, Ústavní soud zkoumal, zda je ústavní stížnost ve smyslu výše uvedeného ustanovení přípustná.

14. Otázkou přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutí o udělení souhlasu s prodejem mimo dražbu, byť vydaném podle § 27 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007, se Ústavní soud zabýval v usnesení ze dne 28. 2. 2025 sp. zn. IV. ÚS 563/25, kde konstatoval, že jde o rozhodnutí soudu při výkonu dohlédací činnosti (§ 12), že soud formou svých rozhodnutí a jiných opatření především směřuje konkursní řízení k naplnění jeho účelu (§ 1 odst. 1) a cíle (§ 2 odst. 3), že usnesení, jímž dal soud správci konkursní podstaty souhlas k úkonům nezbytným ke zpeněžení majetku úpadce a stanovil postup v takovém řízení, není rozhodnutím ve věci samé, a že tak samotná procesní povaha rozhodování v rámci dohlédací činnosti odůvodňuje nejen omezení přípustnosti odvolání proti rozhodnutím vydaným při dohlédací činnosti, ale je i zároveň důvodem pro minimalizaci zásahu Ústavního soudu, který se projeví v závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Tyto úvahy lze vztáhnout i na rozhodnutí vydávaná podle insolvenčního zákona (srov. § 11 odst. 1, § 91).

15. Jak patrno z usnesení ze dne 22. 12. 2009 sp. zn. III. ÚS 3066/09, na které stěžovatel v poukázal, Ústavní soud rozhodnutí o souhlasu ke zpeněžení majetkové podstaty dlužníka mimo dražbu kvazimeritornímu přezkumu podrobil. Je však třeba mít i na zřeteli, že proces zpeněžování insolvenčním správcem podléhá nejen následné kontrole účastníků řízení, kteří se v případě pochybení insolvenčního správce mohou domáhat náhrady škody a určení neplatnosti smlouvy, kterou došlo k prodeji mimo dražbu (§ 289 odst. 3 insolvenčního zákona), ale i kontrole průběžné, kdy insolvenční soud v rámci dohlédací činnosti je oprávněn udělovat pokyny a své předchozí rozhodnutí změnit. Ústavní soud nicméně nedospěl ani k závěru, že by napadené usnesení z hlediska ústavnosti neobstálo (viz sub 19).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

16. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

17. Stěžovatel vznáší námitku nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí s tím, že se obecné soudy nevypořádaly s jeho argumenty. Podstatou ústavní stížnosti však je stěžovatelova polemika s názorem obecných soudů, podle kterého je povinností dlužníka vydat veškerý majetek náležející do majetkové podstaty (§ 398 odst. 3 insolvenčního zákona), 15 ledaže by šlo o majetek sloužící k zajištění nebo uvedený v § 398 odst. 6 insolvenčního zákona. Z odůvodnění těchto rozhodnutí plyne, že stěžovatelem uváděné skutečnosti soudy neshledaly právně relevantními, a to z toho důvodu, že je nebylo možné podřadit pod některou ze zákonných výjimek a vytvářet další výjimky insolvenční soud není oprávněn. Tímto se dostatečně s argumentací stěžovatele vypořádaly. Samotná interpretace a aplikace insolvenčního zákona žádné známky vybočení z ústavních mezí nevykazuje (k tzv. kvalifikovaným vadám viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06), naopak koresponduje s jednou ze základních zásad insolvenčního řízení, kterou je dosažení rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů [§ 5 písm. a) insolvenčního zákona].

18. Namítá-li stěžovatel (ve své podstatě), že se obecné soudy nedostatečně zabývaly otázkou hospodárnosti tohoto zpeněžení, jejich povinností bylo ve smyslu § 398 odst. 6 věty první insolvenčního zákona posoudit, zda lze zpeněžením daného majetku dosáhnout uspokojení věřitelů (resp. zda opak neplyne ze zprávy o oddlužení), což také učinily (viz odůvodnění bod 7, [6] a [7], body 11 a 12 usnesení vrchního soudu). A ani Ústavní soud nemá žádnou pochybnost o tom, že prodej stěžovatelova spoluvlastnického podílu s ohledem na jeho odhadovanou hodnotu, předpokládané náklady prodeje, včetně odměny insolvenčního správce, a výši pohledávek nezajištěných věřitelů vede (má potenciál vést) k dosažení co nejvyššího uspokojení zjištěných pohledávek věřitelů v co nejkratším možném čase.

19. Ústavní soud toliko na doplnění uvádí, že neshledal opodstatněnými ani stěžovatelovy námitky proti rozhodnutí krajského soudu o vyslovení souhlasu se zpeněžením spoluvlastnického podílu. Insolvenční správce ve svém návrhu z 18. 2. 2026 řádně vysvětlil, proč by mělo být dosaženo nejvyšší možné kupní ceny (tj. možné tržní ceny v daném místě a čase) jím popsaným postupem, který počítá s využitím zprostředkovatele prodeje, a insolvenční soud se těmito důvody ztotožnil. Namítá-li stěžovatel, že napadené usnesení neobsahuje další (jiné) podmínky prodeje, zákon ponechává na insolvenčním soudu, zda a jaké podmínky stanoví (§ 289 odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona).

20. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl z části jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] a z části jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. O návrhu na odklad vykonatelnosti jakožto návrhu akcesorickém Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť bezodkladně rozhodl o samotné ústavní stížnosti.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. července 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu