III.ÚS 2066/08
V PLATNOSTI- ÚS I.ÚS 1654/08
- ÚS III.ÚS 2066/08
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána mimo lhůtu a před vyčerpáním všech procesních prostředků. Soud se opřel o § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, který stanoví, že ústavní stížnost je přípustná až po vyčerpání všech nápravných prostředků v obecném řízení. Návrh na zrušení ustanovení trestního řádu byl odmítnut jako nepřípustný, protože stížnost byla založena na nesprávném pochopení procesních pravidel. Soud potvrdil, že proti usnesení Ústavního soudu není přípustný žádný opravný prostředek.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti stěžovatele A. H., zastoupeného JUDr. Petrem Živělou, advokátem se sídlem ve Vyškově, Puškinova 5, proti usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1654/08, a trestnímu příkazu Okresního soudu ve Vyškově ze dne 30. 4. 2008, č.j. 2 T 95/2008-253, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 314e, § 314f a § 314g zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby pro porušení jeho "práv ..., zejména však práva na spravedlivý proces", Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Ústavního soudu a trestní příkaz Okresního soudu ve Vyškově, jakož i označená ustanovení trestního řádu. Usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1654/08, byla - jako návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu") - odmítnuta ústavní stížnost stěžovatele, směřující proti témuž trestnímu příkazu Okresního soudu ve Vyškově ze dne 30. 4. 2008, č.j. 2 T 95/2008-253. Novou - předmětnou - ústavní stížností tomuto rozhodnutí oponuje; obšírně dovozuje, proč "s argumentací Ústavního soudu nelze souhlasit". Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podaný návrh odmítne, je-li nepřípustný. Řízení před Ústavním soudem vychází z koncepce koncentrovaného a specializovaného ústavního soudnictví, jež se - logicky, jakož i z jeho institucionální struktury - odbývá v režimu jednoinstančním; proti rozhodnutí Ústavního soudu tak již zásadně (srov. § 119 a násl. zákona o Ústavním soudu) není přípustný opravný prostředek. Proto - konformně názorům vyjádřeným v obdobných věcech již v dřívějších usneseních Ústavního soudu (např. ve věcech sp. zn. IV. ÚS 697/05, III. ÚS 505/05, I. ÚS 467/05, III. ÚS 107/06, III. ÚS 246/07 a dalších) - je i v posuzované věci namístě závěr, že ústavní stížnost směřující proti usnesení Ústavního soudu (zde ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1654/08) je nepřípustná. Opatřením č. j. Org. 31/08 ze dne 5. 8. 2008 rozhodlo plénum Ústavního soudu o změně kancelářského a spisového řádu Ústavního soudu potud, že se dosavadní ustanovení § 41 odst. 2 mění tak, že za slova "Do správního rejstříku se zapisují podání a písemnosti, které se nevztahují k rozhodovací činnosti Ústavního soudu, věci o nichž to stanoví předseda (nebo místopředseda) Ústavního soudu" se doplňují slova "a podání, u nichž jde dle obsahu o návrh na přezkoumání a zrušení pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu". Vzhledem k tomu, že stěžovatelova ústavní stížnost obsahuje též další návrhy, Ústavní soud nepovažoval za procesně ekonomické návrh na zrušení usnesení Ústavního soudu z ní vyčlenit a vést jej ve zvláštním správním rejstříku. Zbývá se zabývat ústavní stížností v části, v níž stěžovatel - znovu - napadá trestní příkaz Okresního soudu ve Vyškově ze dne 30. 4. 2008, č.j. 2 T 95/2008-253. Ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti). Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá řízení vedené v návaznosti na zrušení trestního příkazu podaným odporem [§ 314g odst. 2 tr. řádu]. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat; v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Že stěžovatel podal ústavní stížnost, aniž by respektoval důsledky vyloženého principu subsidiarity ústavněprávního přezkumu, vysvětlil Ústavní soud již v předchozím odmítavém usnesení, a proto necítí potřebu již jednou předestřenou argumentaci zde opakovat. Postačí uvést, že na dřívějších názorech Ústavní soud setrvává, a okolnost, že s nimi stěžovatel "nesouhlasí" není jakkoli relevantní. Lze jen dodat, že trestní příkaz Okresního soudu ve Vyškově ze dne 30. 4. 2008, č.j. 2 T 95/2008-253, vydaný ve stěžovatelově trestní věci, byl podáním odporu zrušen, poté nařízeno hlavní líčení a Okresní soud ve Vyškově - coby soud prvního stupně - již rozhodl rozsudkem, proti kterému zákon připouští odvolání (§ 245 a násl. tr. řádu); trestní příkaz tedy - ani logicky - nelze (nyní z pozice Ústavního soudu) zrušit "podruhé", jak se stěžovatel svými ústavními stížnostmi domáhá. Stěžovateli se též dostalo informace, že mu nic nebrání, aby ústavní stížností napadl rozhodnutí, jež bude v jeho věci vydáno "o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje" (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V souladu s názory, vyjádřenými v obdobných věcech (kromě stěžovatelem kritizovaného usnesení sp. zn. I. ÚS 1654/08, kupř. v usnesení sp. zn. I. ÚS 476/2000 a I. ÚS 274/05; v obecnějších souvislostech pak v usneseních sp. zn. I. ÚS 260/99, III. ÚS 573/2000 a IV. ÚS 632/2000), Ústavní soud posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost opět jako nepřípustnou, a jako takovou ji soudcem zpravodajem odmítl (§ 75 odst. 1, § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu). K jeho oponentuře ústavněprávní konformity institutu trestního příkazu je případné stěžovateli připomenout nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 213/2000, N 19/25 SbNU 143, z něhož se podává, že "dle ustanovení § 314g odst. 2, věta prvá, tr. ř., byl-li podán proti trestnímu příkazu oprávněnou osobou ve lhůtě odpor, trestní příkaz se tím ruší a samosoudce nařídí ve věci hlavní líčení; při projednání věci v hlavním líčení není samosoudce vázán právní kvalifikací ani druhem a výměrou trestu obsaženými v trestním příkazu. Zásada zákazu reformationis in peius zde tedy obecně neplatí. Uložení přísnějšího trestu ovšem nemůže být založeno na libovůli soudu, ale musí odpovídat zjištěným skutečnostem". Mohla-li by ústavní stížnost být posouzena jako přípustná, musel by ji Ústavní soud odmítnout rovněž; zde jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro její podání (§ 43 odst. 1 písm. b), § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), jestliže se tak stalo až 15. 8. 2008. Je-li ústavní stížnost odmítnuta pro nepřípustnost, není zde ani podkladu pro projednání návrhu na zrušení v záhlaví označených ustanovení trestního řádu, neboť i kdyby mu mohlo být vyhověno, nemůže již mít na výsledek řízení o ústavní stížnosti vliv. Takový návrh musí být proto odmítnut rovněž [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. I toto vysvětlení se stěžovateli již v předchozím usnesení Ústavního soudu dostalo.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. září 2008 Vladimír Kůrka soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.