III.ÚS 224/06
V PLATNOSTI- KS Praha 23 Co 453/2003-165
- ÚS III.ÚS 224/06
Ústavní soud odmítl návrh na porušení ústavních práv, protože byl nepřípustný. Podání návrhu nebylo včas, protože posledním procesním prostředkem bylo dovolání, jehož zamítnutí bylo rozhodnutím Nejvyššího soudu. Soud se opřel o § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Výsledkem bylo, že návrh nebyl přijat kvůli porušení lhůty pro podání.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 19. června 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci návrhu Mgr. L. D. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2004 č. j. 23 Co 453/2003-165 a proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 21. srpna 2003 č. j. 6 C 163/2001-124, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha -východ, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
V návrhu doručeném Ústavnímu soudu dne 27. 2. 2006 napadl navrhovatel všechna výše označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena ústavně garantovaná práva a svobody. Odvolacímu soudu navrhovatel vytýká porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy. Z návrhu a z připojených listin bylo zjištěno, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2004 č. j. 23 Co 453/2003-165 byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že navrhovateli (v dřívějším řízení žalovanému) bylo uloženo zaplatit žalobci částku 1 800 000,- Kč s 6% úrokem jako náhradu škody z pracovněprávního vztahu navrhovatele, neboť ten porušil své povinnosti zaměstnance (a rovněž předsedy dozorčí rady zaměstnavatele) tím, že nesplnil pověření svého zaměstnavatele k vybudování vzorkoven pro jeho zboží v Kanadě a v USA; ty však vybudovány nebyly, přičemž žalovanou částku, která mu byla postupně vyplacena jako záloha, nevyúčtoval a použil ji v rozporu se stanoveným účelem a předmětným pověřením. Navrhovatel v odůvodnění návrhu uvedl, že proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2004 č. j. 23 Co 453/2003-165 ve smyslu písemného poučení podal dovolání, o němž bylo Nejvyšším soudem ČR rozhodnuto zamítavým rozsudkem ze dne 17. 1. 2006 č. j. 21 Cdo 247/2005-199. K návrhu nebyla připojena plná moc advokáta JUDr. Jaroslava Ortmana, CSc., se sídlem Antala Staška 32, Praha 4. Výzva k odstranění vady návrhu zůstala však neúspěšná, neboť Ústavní soud obdržel (navíc po stanovené lhůtě) plnou moc s nepřípustnou substituční doložkou. Z tohoto důvodu Ústavní soud k podání doručenému Ústavnímu soudu dne 25. 4. 2006 včetně vadné plné moci nepřihlédl a zabýval se z důvodu procesní ekonomie naplněním podmínky přípustnosti návrhu ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 ve vztahu k ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat Ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Ústavní soud v otázce posledního procesního prostředku před možností podat ústavní stížnost mnohokrát judikoval, že dovolání ze zákona přípustné [v dané věci podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] se považuje za poslední procesní prostředek, který zákon o Ústavním soudu poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práva. V případě, že by bylo z možnosti přezkumu Ústavním soudem vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku, v dané věci rozsudek Nejvyššího soudu ČR o zamítnutí dovolání, vedl by takový procesní postup nezbytně k vyloučení předmětného rozsudku dovolacího soudu ze sféry rozhodování Ústavního soudu, což ve své podstatě znamená porušení principu právní jistoty nejen účastníků pravomocně skončeného řízení, ale i zájmů třetích osob. S ohledem na tyto závěry a výše předestřené okolnosti je Ústavní soud nucen o návrhu směřujícím proti rozsudku odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně rozhodnout, jak je uvedeno ve výroku, neboť návrh v konečném důsledku ponechávající konečné rozhodnutí ve věci nedotčeno, není ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustný. Takto pojatý výklad ostatně odpovídá ustálené rozhodovací praxi Ústavního soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997 sp. zn. IV. ÚS 58/95 nebo usnesení ze dne 31. 1. 2000 sp. zn. II. ÚS 25/2000). Ústavní soud proto návrh podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. června 2006 Jan Musil soudce zpravodaj