Ústavní soud · Usnesení

III.ÚS 2241/10

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2010-09-02 · odmítnuto pro nedodržení lhůty odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost · ECLI:CZ:US:2010:3.US.2241.10.1

  1. KS Ústí 45 K 61/2002-610
  2. VS Praha 1 Ko 377/2006-721
  3. NS 29 Cdo 1356/2008
  4. ÚS III.ÚS 2241/10
Strojový souhrn generováno LLM

Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná a podána po lhůtě. Stěžovatel se domáhal zrušení rozhodnutí o prohlášení konkurzu, která podle něj porušila jeho základní práva zaručená Listinou. Soud vysvětlil, že Nejvyšší soud správně odmítl dovolání jako nepřípustné, protože stěžovatel nepředložil otázku zásadního právního významu. Důvodem odmítnutí bylo i pozdní podání stížnosti, protože rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku nebylo učiněno v souladu s právním předpisem.

Rubrum

Ústavní soud rozhodl dne 2. září 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, ve věci navrhovatele ARET-LP-CZ s. r. o., IČO 25432214, se sídlem v Chomutově, Luční 4779, zastoupeného Mgr. Elinou Yurchykovou, advokátkou se sídlem v Chomutově, Školní 5335, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 3. 2010 č. j. 29 Cdo 1356/2008-1014, Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2006 č. j. 1 Ko 377/2006-721 a Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 7. 2006 č. j. 45 K 61/2002-610, takto:

Výrok

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Navrhovatel se domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí, když dle jeho přesvědčení jimi byla porušena práva, zakotvená v čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky. Uvedl, že od doby, kdy byl podán návrh na prohlášení konkurzu na jeho majetek, tomuto se bránil, poukazoval na nesrozumitelnost samotného návrhu a na nedostatek své pasivní legitimace. Soudy však o prohlášení konkurzu rozhodly, s uvedenými námitkami se nevypořádaly, stejně tak neučinil ani Nejvyšší soud, k němuž podal dovolání. Poukázal na průběh řízení před soudy I. a II. stupně, zejména pak na způsob, jakým mu byly doručovány poštovní zásilky - jak výzvy soudů tak i jejich usnesení, i na jednání soudce Vrchního soudu v Praze, vůči kterému podal námitku podjatosti, o té však nebylo rozhodnuto. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, když takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným. Důvodem k odmítnutí návrhu je také zjištění, že byl podán po lhůtě k tomu stanovené [§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 4, § 43 odst. 2 písm. a), odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Z obsahu stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Jmenovaný soud důvodně konstatoval, že stěžovatel v dovolání nepředložil žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a proto s poukazem na § 237 odst. 1 písm. c), ve spojení s § 238a odst. 1 písm. a), na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 10/06, jakož i na obsah samotného dovolání, toto opodstatněně jako nepřípustné dle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu odmítl. Na odůvodnění rozhodnutí, v němž Nejvyšší soud vyložil, proč žádnou z námitek stěžovatele nebylo možno považovat za dovolací důvod přípustný podle citovaných ustanovení občanského soudního řádu, lze v dalším odkázat. Pro výše uvedené byl návrh napadající rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnut jako zjevně neopodstatněný, návrh směřující proti předcházejícímu usnesení pak jako pozdě podaný, když rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, který stěžovatel uplatnil, nelze považovat za učiněné tak, jak to má na mysli § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů [§ 43 odst. 2 písm. a), odst. 1 písm. b) cit. zákona o Ústavním soudu].

Poučení

Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 2. září 2010 Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu

Dotčená ustanovení

Citovaná rozhodnutí (1)

Tento rozsudek je citován v (0)

Doposud nikdo necituje.