III.ÚS 250/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavních stížnostech stěžovatele Ing. Sergeje Vidrase, zastoupeného advokátem Mgr. Ondřejem Hálou, se sídlem Kaprova 42/14, Praha 1, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2025, č. j. 20 Co 368/2025-336, a ze dne 4. února 2026, č. j. 20 Co 32/2026-356, a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. října 2025, č. j. 18 C 4/2022-322, a ze dne 13. ledna 2026, č. j. 18 C 4/2022-347, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení a JUDr. Mgr. Martiny Jinochové Matyášové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnosti se odmítají.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Stěžovatel se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze domáhal po vedlejší účastnici náhrady újmy, kterou mu měla způsobit jako jeho insolvenční správkyně. Věc byla z důvodu místní nepříslušnosti postoupena Okresnímu soudu v Liberci. Ten přiznal stěžovateli plné osvobození od soudních poplatků. Následně byla věc z důvodu místní nepříslušnosti postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud"). Ten věc projednal, žalobu stěžovatele zamítl a uložil mu nahradit žalované (vedlejší účastnice) náklady řízení.

2. V návaznosti na podané odvolání vyzval obvodní soud stěžovatele k opětovnému doložení jeho poměrů pro účely posouzení trvání podmínek pro osvobození od soudních poplatků; od posledního rozhodnutí v této věci uplynuly více než čtyři roky. Na základě doložení aktuálních poměrů stěžovatele a zhodnocení dalších okolností, obvodní soud přiznané osvobození stěžovateli pro odvolací řízení zcela odňal. Doložené poměry stěžovatele měl soud za zcela nevěrohodné, soud mimo jiné zohlednil, že stěžovatel bez objektivní příčiny od roku 2019 nepracuje, ačkoliv na trhu práce je dostatek příležitostí pro jeho pracovní uplatnění. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání k Městskému soudu v Praze (dále jen jako "městský soud" nebo "odvolací soud"). Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Proti oběma rozhodnutím, kterými bylo rozhodnuto o odnětí osvobození od soudních poplatků, podal stěžovatel dne 27. 1. 2026 ústavní stížnost, doplněnou následujícího dne, vedenou pod sp. zn. III. ÚS 250/26.

3. Poté, co byl vyzván k úhradě soudního poplatku, podal stěžovatel v prosinci 2025 obvodnímu soudu novou žádost o osvobození od soudních poplatků. Soud řízení zastavil pro překážku věci pravomocně rozhodnuté a odkázal na výše uvedená rozhodnutí, jimiž bylo osvobození od soudních poplatků stěžovateli odňato. Městský soud k odvolání stěžovatele usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel dne 9. 4. 2026 další ústavní stížnost vedenou pod sp. zn. II. ÚS 956/26.

4. Podle § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 112 občanského soudního řádu, může Ústavní soud v zájmu hospodárnosti řízení spojit ke společnému projednání věci, které u něj byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí nebo se týkají týchž účastníků. O takový případ jde ve věci výše specifikovaných ústavních stížností stěžovatele. S podobnou argumentací napadá usnesení, která se týkají osvobození od soudních poplatků v totožném civilním soudním řízení. Ústavní soud proto z důvodu hospodárnosti a efektivity svého rozhodování usnesením ze dne 24. 6. 2026, sp. zn. III. ÚS 250/26, II. ÚS 956/25, rozhodl o spojení řízení o shora specifikovaných ústavních stížnostech téhož stěžovatele ke společnému projednání. Řízení je dále vedeno pod sp. zn. III. ÚS 250/26.

II. Argumentace stěžovatele

5. Napadenými rozhodnutími podle stěžovatele došlo k zásahu do jeho práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, konkrétně do práva na přístup k soudu. Ve vztahu k napadeným rozhodnutím, která se týkají odnětí přiznaného osvobození od soudních poplatků stěžovatel namítá, že jde o projev libovůle a odepření spravedlnosti. Ustanovení § 138 občanského soudního řádu nelze vykládat tak, že dává soudci možnost volné diskrece. Poměry stěžovatele se od původního osvobození prakticky nezměnily, obvodní soud tedy pouze přehodnotil původní závěry Okresního soudu v Liberci. Takový postup je nepřípustný, soud je svým předchozím rozhodnutím vázán. Stěžovatel prokázal, že objektivně není schopen soudní poplatek zaplatit. Napadená rozhodnutí jsou v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními.

6. Pokud jde o rozhodnutí týkající se nové žádosti o osvobození od soudních poplatků, ta jsou podle stěžovatele stručná a nepřezkoumatelná. Obecné soudy jimi znemožnily přístup stěžovatele k soudní ochraně. Řízení o nové žádosti nemělo být zastaveno, ale poměry stěžovatele měly být znovu věcně posouzeny.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavní práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

9. K problematice rozhodování o osvobození od soudních poplatků se Ústavní soud staví nanejvýš zdrženlivě. Opakovaně konstatuje, že s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů spadá rozhodnutí o splnění zákonem stanovených předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů.

10. Ústavnímu soudu v obecné rovině nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecné soudy při zvažování důvodnosti žádosti o osvobození placení soudních poplatků dospěly. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem. Otázka osvobození od soudních poplatků by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi zejména v situaci, kdy by byly právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo kdy by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí tyto závěry nevyplývaly, což by znamenalo, že takové rozhodnutí soudu je založeno na prvcích libovůle. Proto Ústavní soud již dříve vyslovil, že důvodem pro jeho zásah ve věcech osvobození od soudních poplatků by mohl být stěžovatelem tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, respektive mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 776/05 či sp. zn. I. ÚS 444/18).

11. Podstata projednávané ústavní stížnosti spočívá v posouzení dvou otázek: a) zda obecné soudy při rozhodování o odnětí osvobození od soudních poplatků neporušily stěžovatelova základní práva, respektive zda se odůvodnění těchto rozhodnutí opírá o ústavně konformní výklad § 138 odst. 2 občanského soudního řádu; a b) zda zastavení řízení o nové žádosti o osvobození od soudních poplatků pro překážku věci pravomocně rozhodnuté porušilo právo stěžovatele na soudní ochranu. a) Odnětí osvobození od soudních poplatků 12. Konstrukce § 138 odst. 2 občanského soudního řádu je založena na tom, že v odůvodněných případech může soud přiznané osvobození kdykoli odejmout, případně i se zpětnou účinností, ukáže-li se, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují nebo neodůvodňovaly. Z toho plyne, že odnětí osvobození od soudních poplatků je vždy na úvaze soudu, který musí pečlivě zvážit individuální okolnosti každého konkrétního případu. K úplnému osvobození od soudních poplatků lze přistoupit jen ve výjimečných případech ze zvlášť závažných důvodů (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2518/20, bod 10). V případě, že výjimečnost situace nadále dána není nebo nikdy dána nebyla, je na soudu, aby tento závěr zohlednil buď tím, že osvobození odejme se zpětnými účinky nebo tak učiní do budoucna.

13. Obvodní soud odňal stěžovateli osvobození nikoliv zpětně, ale s účinky do budoucna. Své rozhodnutí nezaložil na tom, že by poměry stěžovatele hodnotil zpětně, jak namítá stěžovatel, ale posoudil je na základě řady nově provedených listinných důkazů. V kontextu svého vlastního posouzení pouze polemizoval s tím, proč soud, který stěžovatele původně od soudních poplatků osvobodil, nezohlednil zjevný nesoulad mezi výší příjmů a výdajů stěžovatele, který existoval již v okamžiku původního rozhodování ve věci. Obvodní soud napadené rozhodnutí podrobně odůvodnil, uvedl, které konkrétní skutečnosti vyplynuly z provedených listinných důkazů a přesvědčivě vysvětlil, proč nepovažuje osvobození stěžovatele od soudních poplatků nadále za důvodné.

14. Na věci nemůže nic změnit ani námitka stěžovatele, že v jeho případě nejde o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Splnění této podmínky samo o sobě pro osvobození nepostačuje. Muselo by být zároveň doprovázeno důvody spočívajícími v poměrech žadatele, jak ostatně vyplývá i z jazykového výkladu § 138 odst. 1 občanského soudního řádu, který bez nejmenších pochyb vyžaduje kumulativní naplnění obou podmínek.

15. Rovněž usnesení městského soudu, kterým bylo rozhodnutí prvního stupně potvrzeno, je náležitě a přesvědčivě odůvodněno a nepředstavuje žádný z excesů, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu. b) Zastavení řízení o nové žádosti o osvobození od soudních poplatků 16. Námitkám stěžovatele nelze přisvědčit ani ve vztahu k rozhodnutím týkajícím se zastavení řízení o jeho nové žádosti o osvobození od soudních poplatků. Pro Ústavní soud je podstatné, že obvodní i městský soud dostatečným a přesvědčivým způsobem vysvětlily, z jakých konkrétních důvodů dospěly k závěru, že u stěžovatele nedošlo k natolik podstatné změně poměrů, aby odůvodňovala nové rozhodnutí ve věci (usnesení městského soudu potvrzující rozhodnutí obvodního soudu o odnětí osvobození bylo vydáno měsíc před podáním této nové žádosti). Ústavní soud závěry obou soudů na rozdíl od stěžovatele nepovažuje za nepřezkoumatelné, ale hodnotí je naopak jako podložené a celkově udržitelné a nelze se proto ztotožnit s námitkou, že jde o projev svévole.

V. Závěr

17. Ústavní soud uzavírá, že na závěrech obvodního a městského soudu nespatřuje cokoliv, co by stěžovatelovu věc posunulo do ústavněprávní roviny, a že při rozhodování obecných soudů neshledal pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a mohlo by tak být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu. Ústavní soud proto ústavní stížnosti stěžovatele, jejichž posouzení provedl ve spojeném řízení, odmítl jako zjevně neopodstatněné [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. června 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu