III.ÚS 2561/12
V PLATNOSTI- KS Ústí 6 To 163/2011
- NS 11 Tdo 1560/2011
- ÚS III.ÚS 2561/12
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože soudy prvního a druhého stupně správně zhodnotily důkazy a jejich rozhodnutí nevykazovalo extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním závěrem. Soudy výsledky dokazování logicky odůvodnily a nezávisle posoudily význam důkazů, včetně výpovědi poškozeného a listinných důkazů. Ústavní soud se ztotožnil se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle něhož námitky proti skutkovým závěrům nejsou dovolacími důvody. Rozhodnutí nevykazovalo znaky libovůle nebo porušení zásady presumpce neviny.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. M. Š. a 2. Bc. P. H., obou zastoupených JUDr. Lubošem Hendrychem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1112/27, proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. ledna 2011 č. j. 32 T 62/2010-180, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. května 2011 č. j. 6 To 163/2011-213 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2012 č. j. 11 Tdo 1560/2011-33, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení výše specifikovaných rozhodnutí obecných soudů, přičemž namítají, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky, dle kterého soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, a právo plynoucí z principu presumpce neviny, jakož i z něho vyplývající pravidlo in dubio pro reo, podle čl. 40 odst. 2 Listiny. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, oba stěžovatelé byli odsouzeni k podmíněnému trestu odnětí svobody se zkušební dobou v délce osmnácti měsíců a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu zaměstnání, povolání a funkce v bezpečnostních sborech v trvání tří roků, a to pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Uvedeného trestného činu se měli dopustit tím, že neprovedli řádnou protokolaci výslechu podezřelého S. G. a posléze fabulovali jeho doznání (jako obviněného) ke třem skutkům, které jmenovaný nespáchal, čímž jako veřejní činitelé posledně zmiňovanému úmyslně způsobili škodu a jinému (skutečnému pachateli) opatřili neoprávněný prospěch. Proti shora uvedeným rozsudkům soudu prvního a druhého stupně podali oba stěžovatelé ústavní stížnost, která byla Ústavním soudem usnesením ze dne 1. března 2012 sp. zn. II. ÚS 3367/11 odmítnuta jako předčasná, načež stěžovatelé podali dovolání. Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu (dále jen "tr. ř.") toto dovolání odmítl jako dovolání podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b odst. 1 tr. ř. Proti všem zmiňovaným rozhodnutím obecných soudů brojí tato projednávaná ústavní stížnost. Dle stěžovatelů došlo k zásahu do jejich základních práv zejména tím, že obecné soudy neprovedly řádné dokazování, omezily se pouze na vybrané důkazy, zejména pak na dle stěžovatelů nevěrohodnou výpověď poškozeného S. G., a jejich vinu tak neprokázaly mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, čímž porušily zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající zásadu in dubio pro reo. Ústavní soud se podrobně zabýval ústavní stížností i napadenými rozhodnutími obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy České republiky) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v § 2 odst. 6 tr. ř. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a zda, resp. nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se ukáže až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují, jak se v posuzované věci stalo, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal a pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti založit. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Dále pak je nutné zdůraznit, že rozhodnutí o vině nezaložily na jediném důkazu, výpovědi poškozeného, nýbrž také na provedených listinných důkazech. Jejich odůvodnění tak nebudí pochybnosti. Stran postupu dovolacího soudu Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr o dosahu dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá jeho ustálené judikatuře, která byla opakovaně akceptována i ze strany Ústavního soudu. Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3272/07 ze dne 5. 2. 2009, dostupné na http://nalus.usoud.cz). S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 3. dubna 2013 Michaela Židlická v. r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.