II.ÚS 3367/11
V PLATNOSTI- KS Ústí 6 To 163/2011
- ÚS II.ÚS 3367/11
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon poskytuje. Soud uvedl, že dovolání podané proti rozhodnutí krajského soudu ještě nebylo rozhodnuto, a proto není možné podat ústavní stížnost. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu musí být všechny příslušné prostředky vyčerpány, včetně dosažení rozhodnutí o nich. Stěžovatelé mohou podat novou ústavní stížnost po rozhodnutí Nejvyššího soudu o jejich dovolání.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Stanislavem Balíkem ve věci ústavní stížnosti M. Š. a Bc. P. H., oba zastoupeni JUDr. Lubošem Hendrychem, advokátem se sídlem Ústí nad Labem, Vaníčkova 1112/27, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, č. j. 6 To 163/2011-213 ze dne 9. 5. 2011 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem, č. j. 32 T 62/2010-180 ze dne 5. 1. 2011, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž měla být porušena jejich ústavně zaručená práva uvedená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti. Jedním z důvodů, pro který je ústavní stížnost nepřípustná, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí o nich. Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé brojí proti výše uvedeným soudním rozhodnutím ústavní stížností, aniž vyčerpali všechny relevantní procesní prostředky, které jim právní řád k ochraně jejich práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelé ve své stížnosti přímo uvádějí, že podali mimořádný opravný prostředek, a to dovolání proti výše citovanému pravomocnému rozsudku krajského soudu. Ústavním soudem bylo zjištěno, že dovolací soud o podaném dovolání dosud nerozhodl. Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 3394/10 ze dne 14. 2. 2011 připustil, že dovolání podané podle ustanovení § 265a odst. 1 a 2 trestního řádu nemusí být vždy vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů (§ 265b odst. 1 trestního řádu) "posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje" (§ 72 odst. 3, § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). "Je přitom primárně věcí samotného obviněného, aby posoudil, zda námitky, které má vůči rozhodnutí odvolacího soudu (a potažmo soudu prvního stupně), lze "efektivně" uplatnit v dovolání, nebo zda se může obrátit "přímo" na Ústavní soud (zodpoví-li ovšem danou otázku nesprávně, může Ústavní soud jeho postup shledat jako "nevyčerpání všech procesních prostředků" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítnout). Jestliže však dojde k uplatnění dovolání souběžně s ústavní stížností, pak je zřejmé, že soudní řízení nadále probíhá, a tedy že dotčený subjekt dosud jím podaný mimořádný opravný prostředek plně nevyčerpal. Až na případy předpokládané ustanovením § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, které představuje (v určitém smyslu) jednu z výjimek z principu subsidiarity ústavní stížnosti, platí, že ústavní stížnost lze projednat teprve poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno. Úkolem Ústavního soudu není obecně napravovat případná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je tento soud povolán - z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci - k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku, a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné." Z důvodů výše vyložených Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Pro doplnění Ústavní soud uvádí, že stěžovatelé mohou poté, co bude Nejvyšším soudem o jejich dovolání rozhodnuto, podat novou ústavní stížnost, v níž budou moci mimo jiné rovněž zohlednit i výsledek dovolacího řízení. Ústavní soud zdůrazňuje, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nikterak nepoškozuje, neboť v případě, že Nejvyšší soud jejich dovolání nevyhoví, budou stěžovatelé mít zachovánu lhůtu pro podání ústavní stížnosti nejen ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž i ve vztahu k rozhodnutí soudu nalézacího a odvolacího (k variantám možného rozhodování Nejvyššího soudu a vlivu výsledku dovolacího řízení na běh lhůty k podání ústavní stížnosti, srov. podrobně již citované usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3394/10, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 1. března 2012 Stanislav Balík, v. r. soudce zpravodaj