III.ÚS 3394/10
V PLATNOSTI- VS Praha 7 To 67/2010
- ÚS III.ÚS 3394/10
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Soud se opřel o § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, pokud není podána po rozhodnutí o posledním opravném prostředku. Vzhledem k tomu, že stěžovatel podal dovolání, které ještě nebylo rozhodnuto, nebylo možné projednat ústavní stížnost. Ústavní soud tak nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Pavlem Adamem, advokátem v Praze 6, U Vojenské nemocnice 1200, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2010 sp. zn. 7 To 67/2010 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 6. 2010 č. j. 9 T 16/2009-889, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností ze dne 1. 12. 2010 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení jednak rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 6. 2010 č. j. 9 T 16/2009-889, kterým byl uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti roků a kterým bylo též rozhodnuto o náhradě škody, jednak usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2010 sp. zn. 7 To 67/2010, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti zmíněnému rozsudku. Tvrdil přitom, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o nepřípustný návrh. V tomto ohledu je třeba poukázat na již ustálenou judikaturu Ústavního soudu, zvláště pak na podrobnou argumentaci, jež je obsažena např. v usnesení ze dne 26. 10. 2010 sp. zn. III. ÚS 2776/10 (dostupné na internetové adrese http://nalus.usoud.cz), z níž Ústavní soud vycházel i v této věci. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Jak Ústavní soud zjistil z příslušného trestního spisu, stěžovatel napadl výše označené usnesení Vrchního soudu v Praze rovněž dovoláním (ze dne 3. 12. 2010), o němž dosud nebylo Nejvyšším soudem rozhodnuto. V prvé řadě je třeba uvést, že z ustanovení § 265a odst. 1 a 2 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") vyplývá, že dovolání je v těchto případech přípustným mimořádným opravným prostředkem, ovšem vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů (§ 265b odst. 1 tr. ř.) nemusí být vždy "posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje" (§ 72 odst. 3, § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Je přitom primárně věcí samotného obviněného, aby posoudil, zda námitky, které má vůči rozhodnutí odvolacího soudu (a potažmo soudu prvního stupně), lze "efektivně" uplatnit v dovolání, nebo zda se může obrátit "přímo" na Ústavní soud (zodpoví-li ovšem danou otázku nesprávně, může Ústavní soud jeho postup shledat jako "nevyčerpání všech procesních prostředků" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavní soudu a ústavní stížnost odmítnout). Jestliže však dojde k uplatnění dovolání souběžně s ústavní stížností, pak je zřejmé, že soudní řízení nadále probíhá, a tedy že dotčený subjekt dosud jím podaný mimořádný opravný prostředek plně nevyčerpal (pod pojmem "vyčerpání" totiž není možno rozumět pouhé podání příslušného prostředku, ale je jím míněna i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, případně i řízení, které má být vedeno posléze, vydal-li dovolací soud rozhodnutí kasační a věc vrátil nižší soudní instanci). Až na případy předpokládané ustanovením § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, které představuje (v určitém smyslu) jednu z výjimek z principu subsidiarity ústavní stížnosti, platí, že ústavní stížnost lze projednat teprve poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno. Úkolem Ústavního soudu není obecně napravovat případná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je tento soud povolán - z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci - k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku, a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Jak již bylo výše zmíněno, dovolání nemusí vždy představovat "efektivní" procesní prostředek, jehož "vyčerpání" je třeba po stěžovateli požadovat. Ovšem v případě, že již probíhá dovolací řízení, musí otázku, zda námitky v dovolání obsažené naplňují některý z dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř., posoudit Nejvyšší soud, a nikoliv Ústavní soud, protože by tím nepřípustně, v rozporu s výše vyloženými zásadami ústavněprávního přezkumu, zasahoval do činnosti obecné justice. Vzhledem k tomu, že podání ústavní stížnosti implikuje jí inherentní směřování k rozhodnutí o ní, a nikoli k "vyčkávání výsledku dovolacího řízení" (ať již cestou faktickou, nebo formální), nelze postupovat ani tímto způsobem. S ohledem na výše uvedené závěry Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. Na doplnění nutno uvést, že bude-li posléze dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e), popř. f) tr. ř., běží nová lhůta k podání ústavní stížnosti od doručení takového usnesení, a to platí stejně tak (tím spíše) v případě, že dovolací soud o dovolání rozhodne věcně, a zamítne je, neboť pak bylo jeho rozhodnutí rozhodnutím o posledním opravném prostředku, jenž stěžovateli příslušel. Nelze ovšem vyloučit, že se v dovolacím řízení posléze ukáže, že dovolání stěžovatele nebylo efektivním opravným prostředkem, tedy prostředkem řádně - v souladu s příslušnými procesními předpisy - uplatněným, kupříkladu proto, že bylo objektivně nepřípustné, bylo podáno z jiných než přípustných dovolacích důvodů, anebo bylo podáním kvalifikovaně vadným, případně i podáním opožděným [srov. § 265i odst. 1 písm. a) až d) tr. ř.]. Takové situace nezbývá interpretovat než tak, že je tím zpochybněn - a to dodatečně - implicitní předpoklad, na jehož podkladě Ústavní soud o nepřípustnosti původní ústavní stížnosti rozhodl, totiž že podané dovolání (naopak) je způsobilé otevřít relevantní řízení, ve vztahu k němuž je řízení o ústavní stížnosti řízením subsidiárním. Ústavní stížnost, nově podanou v zákonné lhůtě po rozhodnutí dovolacího soudu, Ústavní soud proto projedná, neboť není přijatelné, aby - zjednodušeně řečeno - prvotní ústavní stížnost odmítl jako "předčasnou" a následnou pak jako "opožděnou". Jiné řešení k dispozici není, neboť splnění procesních podmínek, jež otevírá prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu, Ústavní soud sám posuzovat nemůže. Z popsaných alternativ odmítnutého dovolání mohou vyvstat stěžovateli nepříznivé důsledky v případě, že podat dovolání bylo obligatorní (aby vyhověl požadavku zakotvenému v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), avšak stěžovatel tak učinil procesně neregulérně, neboť to je nevyhnutelné postavit naroveň situaci, kdy dovolání nepodal vůbec.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. února 2011 Jiří Mucha soudce Ústavního soudu