III.ÚS 2703/11
V PLATNOSTI- KS Brno 5 To 172/2011
- ÚS III.ÚS 2703/11
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky. Soud uvedl, že souběžné podání dovolání a ústavní stížnosti neznamená vyčerpání všech možností ochrany práv. Ústavní stížnost lze projednat až po rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Soud zdůraznil, že jeho úlohou není zasahovat do probíhajícího řízení.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. I., Ph.D., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Mrajcou, advokátem v Brně, Tuřanka 34, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2011 sp. zn. 5 To 172/2011, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2011 č. j. 91 T 123/2010-372. Uvedeným rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu křivého obvinění podle § 174 odst. 1 trestního zákoníku. Za toto jednání byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání dvaceti šesti měsíců. Stěžovatel tvrdí, že vydáním napadeného rozhodnutí došlo k porušení jeho základního práva ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že současně s ústavní stížností podává i dovolání, neboť na rozdíl od civilního řízení není jednoznačně stanoveno, že by lhůta pro podání ústavní stížnosti počínala běžet až po případném doručení rozhodnutí o dovolání. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti. Jedním z důvodů, pro který je ústavní stížnost nepřípustná, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí o nich. Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 3394/10 uvedl, že "dovolání podané podle ustanovení § 265a odst. 1 a 2 trestního řádu nemusí být vždy vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů (§ 265b odst. 1 trestního řádu) posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje" (§ 72 odst. 3, § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Je přitom primárně věcí samotného obviněného, aby posoudil, zda námitky, které má vůči rozhodnutí odvolacího soudu (a potažmo soudu prvního stupně), lze "efektivně" uplatnit v dovolání, nebo zda se může obrátit "přímo" na Ústavní soud (zodpoví-li ovšem danou otázku nesprávně, může Ústavní soud jeho postup shledat jako "nevyčerpání všech procesních prostředků" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítnout). Jestliže však dojde k uplatnění dovolání souběžně s ústavní stížností, pak je zřejmé, že soudní řízení nadále probíhá, a tedy že dotčený subjekt dosud jím podaný mimořádný opravný prostředek plně nevyčerpal (pod pojmem "vyčerpání" totiž není možno rozumět pouhé podání příslušného prostředku, ale je jím míněna i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, případně i řízení, které má být vedeno posléze, vydal-li dovolací soud rozhodnutí kasační a věc vrátil nižší soudní instanci). Až na případy předpokládané ustanovením § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, které představuje (v určitém smyslu) jednu z výjimek z principu subsidiarity ústavní stížnosti, platí, že ústavní stížnost lze projednat teprve poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno. Úkolem Ústavního soudu není obecně napravovat případná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je tento soud povolán - z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci - k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku, a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Ústavní soud v citovaném usnesení dodal, že otázku, zda námitky, obsažené v podaném dovolání, naplňují některý z dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 trestního řádu, je oprávněn posoudit toliko Nejvyšší soud. Pokud by Ústavní soud k tomuto kroku přistoupil sám, nepřípustně by tím, v rozporu s výše vyloženými zásadami ústavněprávního přezkumu, zasahoval do činnosti obecné justice. Na druhé straně vyčkáváním na rozhodnutí dovolacího soudu by Ústavní soud zbytečně prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, s ohledem na text ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, není důvod. Stěžovatel může poté, co bude Nejvyšším soudem o jeho dovolání rozhodnuto, podat novou ústavní stížnost, v níž bude moci mimo jiné rovněž zohlednit i výsledek dovolacího řízení. Ústavní soud zdůrazňuje, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nikterak nepoškozuje, neboť v případě, že Nejvyšší soud jeho dovolání nevyhoví, bude stěžovatel mít zachovánu lhůtu pro podání ústavní stížnosti nejen ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž i ve vztahu k rozhodnutí soudu nalézacího a odvolacího (k variantám možného rozhodování Nejvyššího soudu a vlivu výsledku dovolacího řízení na běh lhůty k podání ústavní stížnosti srov. podrobně již citované usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3394/10, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Z důvodů výše vyložených Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. října 2011 Jiří Mucha soudce Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.