III.ÚS 296/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavních stížnostech stěžovatelů 1) Michala Kocáka, zastoupeného Mgr. Tomášem Hromkem, LL.M., advokátem, sídlem Grussova 829/8, Praha 5, 2) Hany Turecké, 3) Jiřího Hrušky, 4) Michala Jasenického, 5) Viliama Kocáka, 6) Lucie Chrdlové, 7) Ivany Lorencové, 8) MUDr. Pavla Macha a 9) Základní organizace Českého zahrádkářského svazu Barrandov - Praha, sídlem Devonská 999/1, Praha 5, zastoupených JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem, sídlem K Brusce 124/6, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2025 č. j. 33 Cdo 3159/2024-846, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2024 č. j. 11 Co 397/2023, 11 Co 66/2024-781, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. srpna 2023 č. j. 6 C 94/2018-663, ve spojení s jeho doplňujícím usnesením ze dne 16. ledna 2024 č. j. 6 C 94/2018-716, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení a 1) Petra Lžičky a 2) České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnosti se odmítají.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelé se ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva podle čl. čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Ústavní soud usnesením ze dne 18. 6. 2026 sp. zn. III. ÚS 296/26 a III. ÚS 392/26 rozhodl o spojení věcí stěžovatelů ke společnému řízení pod sp. zn. III. ÚS 296/26.

2. Z ústavních stížností a jejich příloh se podává, že stěžovatelé se žalobou domáhali určení, že vlastníkem pozemku č. parc. X v k. ú. Hlubočepy, obec Praha (dále jen "pozemek") je vedlejší účastnice 2). V katastru nemovitostí je jako vlastník zapsán vedlejší účastník 1) na základě darovací smlouvy ze dne 10. 6. 2016 od svého otce, který pozemek nabyl od vedlejší účastnice 2) na základě rozhodnutí soudu podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě").

3. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") výrokem I. rozsudku ze dne 25. 2. 2015 č. j. 42 C 77/2014-96, nahradil projev vůle vedlejší účastnice 2) uzavřít s otcem vedlejšího účastníka 1) smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu podle zákona o půdě, jejímž předmětem bylo 66 tam identifikovaných pozemků. Rozsudek obvodního soudu byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 26. 1. 2016. I přes to, že vedlejší účastnice 2) podala dovolání, uzavřel vedlejší účastník 1) se svým otcem dne 10. 6. 2016 darovací smlouvu, na jejímž základě byl pozemek bezúplatně převeden na vedlejšího účastníka 1). Nejvyšší soud rozhodnutím ze dne 31. 1. 2018 zrušil rozsudek obvodního i městského soudu v části týkající se pozemku, neboť soudy nereflektovaly tvrzení vedlejší účastnice 2), že se na pozemku nachází zahrádková osada. Toto řízení stále pokračuje, přičemž další jednání ve věci je nařízené u obvodního soudu na 17. 9. 2026.

4. Následně podala vedlejší účastnice 2) dne 10. 8. 2018 žalobu. Souběžně s nyní napadeným řízením tak bylo u obvodního soudu vedeno řízení o žalobě pod sp. zn. 25 C 263/2018, kterou se vedlejší účastnice 2) domáhala určení, že je vlastníkem pozemku. Obvodní soud v rozsudku ze dne 27. 6. 2019 neshledal uzavření darovací smlouvy právním jednáním obcházejícím zákon, resp. právním jednáním rozporným s dobrými mravy, a nezjistil tedy důvod pro suspendování ochrany poskytované § 243g odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř.") vedlejšímu účastníkovi 1) jako třetí osobě, na kterou byla převedena věc v době od právní moci rozhodnutí do jeho zrušení dovolacím soudem.

5. Městský soud rozsudkem ze dne 19. 2. 2020 rozsudek obvodního soudu změnil tak, že vedlejší účastnice 2) je vlastníkem pozemku. Městský soud dospěl k závěru, že pozemek nebylo možno vydat, neboť se na něm nachází zahrádková nebo chatová osada, která byla zřízena před 1. 10. 1976. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 12. 11. 2020 rozsudek městského soudu v měnícím výroku zrušil, a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení z důvodu absence právního posouzení.

6. Městský soud poté rozsudkem ze dne 4. 6. 2021 potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku I o věci samé ve vztahu k pozemku. Městský soud se ztotožnil s obvodním soudem v tom, že s ohledem na skutkové okolnosti věci není darovací smlouva uzavřená mezi otcem vedlejšího účastníka 1) a vedlejším účastníkem 1) neplatná pro obcházení zákona nebo pro rozpor s dobrými mravy a že tedy nelze negovat důvěru v pravomocné soudní rozhodnutí a z ní plynoucí ochranu třetí osoby podle § 243g odst. 2 o. s. ř. Otázku věcného splnění podmínek výluky podle § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě shledal městský soud pro souzenou věc bez významu, neboť splnění podmínky uvedeného ustanovení je překážkou jen pro vydání pozemku, má tedy význam jen pro náhradové řízení, po vydání pozemku již nepřekáží oprávněné osobě v následujících dispozicích.

7. Proti rozsudku městského soudu podala vedlejší účastnice 2) dovolání, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 11. 2022 zamítl. O ústavní stížnosti vedlejší účastnice 2) rozhodoval Ústavní soud usnesením ze dne 9. 1. 2024 sp. zn. III. ÚS 673/23, kterým ji odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

8. V nynějším řízení vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. 6 C 94/2018 stěžovatelé jako podnájemníci částí pozemku tvrdili, že uzavřením darovací smlouvy byli kráceni na svém právu na převedení částí pozemku do vlastnictví podle § 10b odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu, o které již usilovali a které za současného stavu není možné. Stěžovatelé namítali, že vedlejší účastník 1) a jeho otec si již v době uzavření darovací smlouvy byli vědomi, že stran nabývacího titulu je vedeno dovolací řízení u Nejvyššího soudu a u pozemku existují překážky jeho převoditelnosti. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastník 1) nenabyl pozemek za úplatu a v dobré víře, není zápis vlastnického práva vedlejšího účastníka v katastru nemovitostí chráněn zásadou materiální publicity podle § 984 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "o. z.") a vedlejší účastník je v katastru nemovitostí zapsán bez právního důvodu.

9. Obvodní soud rozsudkem ze dne 15. 4. 2019 žalobu stěžovatelů zamítl. K odvolání stěžovatelů městský soud rozsudkem ze dne 25. 8. 2021 vrátil obvodnímu soudu věc k dalšímu řízení, neboť stěžovatelé mají naléhavý právní zájem na určení a jsou tak v řízení aktivně legitimováni.

10. Napadeným rozsudkem obvodní soud žalobu stěžovatelů zamítl. Obvodní soud mj. konstatoval, že z hlediska dobré víry shledal významným, že v řízení o nahrazení prohlášení vůle se pozemek jevil jako způsobilý být náhradní, obvodnímu i městskému soudu, přičemž vedlejší účastník 1) a jeho otec legitimně důvěřovali pravomocnému soudnímu rozhodnutí. Navíc v dovolání, které podala vedlejší účastnice 2), byla argumentace zaměřena na jiné otcem vedlejšího účastníka 1) žádané pozemky a postrádala úvahy ohledně nemožnosti vydání pozemku z důvodu jeho zahrádkářského využití.

11. Napadeným rozsudkem městský soud rozsudek obvodního soudu potvrdil, přičemž aproboval závěry obvodního soudu týkající se dobré víry při uzavření darovací smlouvy. Městský soud, ve shodě se soudem obvodním, neshledal důvod pro suspendování ochrany poskytované vedlejšímu účastníkovi 1) jako třetí osobě, na kterou byla převedena věc v době od právní moci rozhodnutí do jeho zrušení dovolacím soudem podle § 243g odst. 2 o. s. ř. Darovací smlouvu tak neshledal neplatnou podle § 580 odst. 1 o. z., ani nedovodil, že byla uzavřena v rozporu s § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě, neboť toto ustanovení se týká pouze procesu uspokojení restitučních nároků, které neomezuje následné nakládání s pozemkem. Pouhá skutečnost, že pravomocný rozsudek o nahrazení prohlášení vůle byl následně dovolacím soudem zrušen, tedy nemůže mít bez dalšího za následek, že by vedlejší účastník na základě darovací smlouvy uzavřené s otcem vlastnictví k předmětnému pozemku nenabyl. K námitce žalobců o nedostatečném poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. městský soud uvedl, že rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo založeno na závěru o neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene ze strany stěžovatelů a nebyl dán žádný důvod, aby obvodní soud postupoval podle § 118a o. s. ř.

12. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů napadeným usnesením odmítl, přičemž aproboval závěry obecných soudů.

II. Argumentace stěžovatelů

13. Stěžovatelé tvrdí, že darovací smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy a snahou obejít zákon. Faktickým účelem a cílem darování bylo otce vedlejšího účastníka 1) zbavit vlastnického práva, neboť by o vlastnictví přišel v důsledku rozhodnutí dovolacího soudu. Snažili se tak obejít § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě a rovněž § 10b odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., podle kterého mají být pozemky v zahrádkových osadách převedeny do vlastnictví oprávněným uživatelům, tedy stěžovatelům. Závěr soudů, které neuznaly rozpor účelu darovací smlouvy s dobrými mravy, pročež z tohoto důvodu této smlouvě neodepřely platnost, považují stěžovatelé za nesprávný a ústavně nesouladný.

14. Stěžovatelé dále namítají nesprávný procesní postup obvodního soudu, neboť nebyli řádně poučeni podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o nutnosti prokázat své tvrzení o absenci dobré víry při uzavírání darovací smlouvy. Obvodní soud stěžovatele poučil pouze o absenci jejich naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva ve prospěch vedlejší účastnice 2), nikoliv o neunesení důkazního břemene ohledně absence dobré víry. Městský soud pak v odvolacím řízení nové rozsáhlé důkazní návrhy ohledně nedostatku dobré víry nepřipustil. To, že stěžovatele obvodní soud ve vztahu k jejich tvrzení o absenci dobré víry podle § 118a odst. 3 o. s. ř. nepoučil, si stěžovatelé vyložili tak, že soud má toto jejich klíčové tvrzení za prokázané. Pokud by je soud za prokázané neměl, pokusili by se v řízení před obvodním soudem doplnit další důkazy.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

15. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Pravomoc Ústavního soudu je tedy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněná práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Taková pochybení Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.

16. Obsah ústavní stížnosti stěžovatelů představuje polemiku se závěry obecných soudů a opakování námitek uplatněných již v předchozích řízeních a řádně vypořádaných a odůvodněných soudy. Stěžovatelé v ústavní stížnosti setrvale namítají absenci dobré víry vedlejšího účastníka 1) a jeho otce při uzavírání darovací smlouvy, neboť si byli vědomi toho, že pozemek neměl být otci vedlejšího účastníka 1) vydán z důvodu restituční výluky. Stejně tak nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že v posuzované věci není důvod pro vyloučení aplikace § 243g odst. 2 o. s. ř., neboť nebylo prokázáno, že by uzavření darovací smlouvy představovalo obcházení zákona nebo rozpor s dobrými mravy.

17. Předmět sporu nynějšího řízení má základ v původním řízení, kdy obvodní soud před vyhlášením rozsudku ze dne 25. 2. 2015 (v řízení vedeném pod sp. zn. 42 C 77/2014), jímž nahradil projev vůle vedlejší účastnice 2) uzavřít s otcem vedlejšího účastníka 1) ve výroku specifikovanou smlouvu o bezúplatném převodu 66 pozemků, nejen že neprověřil, zda tyto pozemky (ne)jsou ve vlastnictví České republiky a ve správě Státního pozemkového úřadu, ale vyhovujícím rozsudkem rozhodl, aniž by posoudil také otázku vhodnosti všech pozemků jakožto pozemků náhradních. Toto pochybení pak v odvolacím řízení nenapravil ani městský soud, nýbrž až v dovolacím řízení Nejvyšší soud. Ústavnímu soudu je z úřední činnosti známo, že původní řízení stále pokračuje a není ukončeno. Výše popsaný postup obvodního i městského soudu přesto umožnil vedlejšímu účastníkovi 1) nabytí vlastnického práva k pozemku od otce, jako vlastníka převádějícího majetek nabytý na základě konstitutivního soudního rozhodnutí.

18. Obecné soudy se námitkami stěžovatelů opakovaně zabývaly a své závěry dostatečně odůvodnily, přičemž nelze pominout, že shodné námitky byly řešeny i v souběžném řízení, kde byla na straně žalobce vedlejší účastnice 2) (viz část I. usnesení). Obecné soudy se podrobně zabývaly dobrou vírou vedlejšího účastníka 1) a jeho otce při uzavírání darovací smlouvy, přičemž uzavřely, že v době uzavírání darovací smlouvy jednali s důvěrou v pravomocné soudní rozhodnutí. Soudy zohlednily také zdravotní stav otce vedlejšího účastníka 1) i skutečnost, že na darovaném pozemku jsou sjednané nájemní a podnájemní smlouvy, které se musí řešit, což již nebylo pro otce vedlejšího účastníka 1) vzhledem k věku a zdravotnímu stavu reálné.

19. Obecné soudy se v řízení řádně zabývaly i dalšími okolnostmi, které podle tvrzení stěžovatelů byly relevantní pro neplatnost darovací smlouvy, a to uplatněné právo zahrádkářů podle § 10b odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. a s tím spojené jejich legitimní očekávání, vědomost vedlejšího účastníka 1) o tomto právu zahrádkářů, zjevná nevhodnost pozemku k vydání jako náhradní pozemek, provedly také výklad § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě a posoudily jeho (ne)aplikovatelnost pouze na náhradový spor. Obecné soudy, v rozporu s názorem stěžovatelů, dospěly k závěru, že tyto okolnosti neměly na platnost darovací smlouvy vliv. Prostý nesouhlas s výsledkem posouzení (ne)platnosti darovací smlouvy sám o sobě porušení práv stěžovatelů nezakládá. Stěžovatelé v řízení neprokázali, že účelem darovací smlouvy bylo obcházení zákona, ani že strany darovací smlouvy nejednaly v dobré víře, pročež nebyl dán důvod pro vyloučení aplikace § 243g odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud nepovažuje tyto závěry soudů za excesivní či svévolné, tedy odůvodňující jeho případný kasační zásah. Ústavní soud uzavírá, že i když lidsky chápe situaci stěžovatelů a jejich očekávání založené podanými žádostmi o převod částí pozemku, přesto vedlejšímu účastníkovi 1) nelze přičítat k tíži postup obvodního i městského soudu v původním řízení, stejně jako procesní taktiku vedlejší účastnice 2) v původním řízení.

20. Stěžovatelé také namítají procesní pochybení obvodního soudu, který je v rozporu s § 118a odst. 3 nepoučil, avšak stěžovatelé ve své argumentaci opomíjí, že poučení podle § 118a odst. 1 až 3 soud nemusí poskytnout vždy. V posuzované věci stěžovatelé věděli, že jsou zatíženi povinností tvrdit a prokázat neplatnost darovací smlouvy, neboť od této skutečnosti dovozovali vlastnictví k pozemku ve prospěch vedlejší účastnice 2). Stěžovatelé měli v řízení před obvodním soudem možnost uplatnit k prokázání tvrzené neplatnosti darovací smlouvy veškeré důkazní prostředky, kterými disponovali. Pokud se rozhodli této možnosti nevyužít, jedná se o jejich procesní taktiku, kterou nelze přičítat k tíži obvodnímu soudu. Rozhodnutí obvodního soudu v posuzované věci není založeno na tom, že stěžovatelé neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu. Není tak pochybením obvodního soudu, pokud z důkazů a dalších zjištěných skutečností v řízení považoval skutkový stav za dostatečně prokázaný a stěžovatele v souladu s § 118a odst. 3 o. s. ř. nepoučil.

21. Na řádně odůvodněných závěrech obecných soudů neshledává Ústavní soud cokoliv excesivního či svévolného, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah. Ústavní soud neshledal žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatelů.

22. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnosti stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrhy zjevně neopodstatněné podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 30. července 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu