III.ÚS 3519/10
V PLATNOSTI- MS Praha 11 Ca 33/2008-85
- ÚS III.ÚS 3519/10
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatelka nepožadovala zrušení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, které je posledním procesním prostředkem. Soud uplatnil zásadu subsidiarity, podle níž ústavní stížnost není přípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky. Ústavní stížnost je nástrojem ultima ratio, který se uplatňuje až po vyčerpání všech efektivních prostředků ochrany práv. Soud se opřel o § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a o již ustálenou judikaturu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S.L.O.N. - PLUS, s. r. o., se sídlem Karlovy Vary, Libušina 9, zastoupené JUDr. Petrem Moravcem, advokátem v Praze 1, Náprstkova 7, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2009 č. j. 11 Ca 33/2008-85, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností ze dne 23. 11. 2010 se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2009 č. j. 11 Ca 33/2008-85. Dle stěžovatelky jím byla porušena její práva zakotvená v čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není. Stěžovatelka se domáhala v ústavní stížnosti zrušení uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, přičemž i veškerou svou argumentaci v ústavní stížnosti směřovala proti rozhodnutí tohoto soudu. Ústavní soud však zjistil, že stěžovatelka podala proti rozsudku Městského soudu v Praze kasační stížnost, o které rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 9. 2010 č. j. 5 Afs 11/2010-106. Toto rozhodnutí kasačního soudu však stěžovatelka ústavní stížností nenapadá; nepožaduje jeho zrušení v petitu a netvrdí ani, že by závěry Nejvyššího správního soudu byly protiústavní či že by jeho rozhodnutím byla zasažena její základní práva. V řízení o ústavní stížnosti se uplatňuje maxima, dle níž je Ústavní soud vázán petitem návrhu na zahájení řízení a sám jej nemůže měnit. Tomu odpovídá i jeho již ustálená judikatura (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 305/99, I. ÚS 424/2000, II. ÚS 182/01, IV. ÚS 525/01, IV. ÚS 98/03, IV. ÚS 314/05 nebo II. ÚS 259/05). Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), přičemž to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (sebeomezení) Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům je totiž a priori adresován imperativ v čl. 4 Ústavy; ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio; nastupuje jako nástroj ochrany základních práv po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva (s výjimkami výše uvedenými). Pakliže je přípustný opravný prostředek, jenž je v dispozici stěžovatele, i následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností (kasačním návrhem) i na jeho základě vydané rozhodnutí, pokud se orgán k tomu ex lege povolaný v rámci jemu svěřených kompetencí námitkami stěžovatele (aniž by tyto musely být ve shodě s těmi uplatněnými v ústavní stížnosti) náležitě zabýval. Smyslem a účelem výše nastíněného rozhraničení pravomocí orgánů veřejné moci a principu subsidiarity je mimo jiné i to, aby Ústavní soud měl možnost svým rozhodnutím zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem (ústavním pořádkem) stanovené předpoklady, do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Tím by pak Ústavní soud i efektivně korigoval (rovněž z hlediska systémové hierarchie) jím nahlížené excesy orgánů veřejné moci v oblasti ústavně zaručených základních práv a svobod. K případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod však nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 58/95, IV. ÚS 146/96, III. ÚS 181/98, III. ÚS 598/01, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04 nebo III. ÚS 323/05). V důsledku uvedeného deficitu petitu návrhu stěžovatelky, tj. toho, že svým návrhem v souladu se svým dispozičním oprávněním (a za vědomí zásady vigilantibus iura scripta sunt), jsouc zastoupena kvalifikovaným právním zástupcem, nenapadla rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2010 č. j. 5 Afs 11/2010-106 (ač i Nejvyšší správní soud se zabýval stěžovatelčinými námitkami uvedenými v kasační stížnosti), Ústavní soud postupoval tak, že ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro nepřípustnost dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. ledna 2011 Jiří Mucha soudce Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.