III.ÚS 3986/12
V PLATNOSTI- OS Olomouc 7 T 133/2004
- KS Ostrava 55 To 24/2011
- NS 3 Tdo 631/2012
- ÚS III.ÚS 3986/12
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože nebyly prokázány porušení ústavně zaručených práv. Stěžovatel se domáhal zrušení rozsudků kvůli nepřiměřené délce trestního řízení, které podle něj porušilo právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy. Soud se však výsledkem rozhodnutí Nejvyššího soudu nezabýval, protože jeho výklad byl racionální a nevykazoval významné odchylky od ústavních principů. Rozhodnutí bylo považováno za zjevně neopodstatněné, což podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu umožňuje odmítnutí bez jednání.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. P., t. č. Věznice P. O. BOX 2, Ostrava-Heřmanice, zastoupeného JUDr. Josefem Fojtíkem, advokátem se sídlem Kopřivnice, Štefánikova 1516, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012 č. j. 3 Tdo 631/2012-42, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 20. 10. 2011 č. j. 55 To 24/2011-1088 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 7. 2010 č. j. 7 T 133/2004-952, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť je názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Rozhodné závěry rozhodujících soudů jsou stěžovateli známy, pročež je netřeba rekapitulovat. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že trestní stíhání trvalo přibližně osm a půl roku, čímž se zákonné právo a povinnost státu na stíhání a potrestání "eventuálního pachatele" dostalo do zásadního rozporu s jeho právem na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě, garantovaného v čl. 6 Úmluvy, přičemž svým chováním k prodloužení řízení nepřispěl ani nezpůsobil jeho průtahy. Stěžovatel především nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že délka trestního řízení byla sice "delší než standardní", ale že uložený trest odpovídá i této skutečnosti, jestliže v rámci zákonné sazby dvou až osmi let mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, současně však za sbíhající se trestnou činnost; je naopak přesvědčen, že při stanovení výše trestu délka trestního stíhání adekvátně zohledněna nebyla. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ve stížností napadených rozhodnutích zásah do práv, kterých se stěžovatel dovolává, shledán nebyl. Ústavní soud předesílá, že o ústavní stížnosti jiného stěžovatele proti týmž rozhodnutím, již rozhodoval v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 3832/12, a usnesením ze dne 17. 10. 2012 ji odmítl jako zjevně neopodstatněnou; tamní stěžovatel - obdobně jako v případě nyní projednávaném - argumentoval porušením práva na spravedlivý proces v důsledku nepřiměřené délky řízení. I v dané věci je pak namístě konstatovat, že Nejvyššímu soudu v jeho úsudku, že výše stěžovateli uloženého trestu zohledňuje i "delší než standardní" délku trestního stíhání, nelze z ústavněprávních hledisek ničeho vytknout. Je adekvátně odůvodněn, má racionální základnu a lze jej efektivně zastávat; naopak o exces, vybočení z ustálených výkladových zásad, opomenutí relevantních kritérií apod., což jediné by mohlo mít význam v rámci ústavněprávního přezkumu, evidentně nejde. V podrobnostech na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu lze odkázat. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. února 2013 Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.