III.ÚS 433/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti J. V., zastoupeného Mgr. Filipem Němcem, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Evropského pověřeného žalobce ze dne 27. ledna 2026 sp. zn. I.000919/2023, za účasti Evropského pověřeného žalobce, jako účastníka řízení, a Policie České republiky, Krajského ředitelství Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu

1. Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství Ústeckého kraje, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality KŘPU (dále jen "policejní orgán") ze dne 21. 11. 2025 č. j. KRPU-145093/200/TČ-2023-040080-NV, bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku spáchaný formou pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Stěžovatel byl současně poučen, že nezvolí-li si obhájce do tří dnů od doručení usnesení, bude mu z důvodu nutné obhajoby obhájce ustanoven.

2. Usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 3. 12. 2025 a stěžovatel je dne 4. 12. 2025 napadl blanketní stížností, v níž uvedl, že stížnost odůvodní po prostudování trestního spisu. Současně požádal o poskytnutí elektronické kopie spisu do 11. 12. 2025. Přípisem z téhož dne policejní orgán stěžovateli sdělil, že elektronické vyhotovení kompletního spisu není možné, bude mu však vyhotovena kopie a do té doby, aby nedocházelo k průtahům, má možnost do spisu nahlédnout osobně.

3. Jelikož si stěžovatel ve stanovené lhůtě obhájce nezvolil, byla mu usnesením Okresního soudu v Lounech ze dne 15. 12. 2025 sp. zn. 0 Nt 1134/2025 ustanovena obhájkyně ex officio. Dne 17. 12. 2025 byl stěžovatel předvolán k výslechu na den 30. 12. 2025; jeho obhájkyni bylo toto předvolání dáno na vědomí téhož dne a současně jí byl zaslán stejnopis usnesení policejního orgánu ze dne 21. 11. 2025. Dne 19. prosince 2025 byl stěžovatel upozorněn na možnost vyzvednout si připravenou kopii spisu, například při plánovaném výslechu dne 30. 12. 2025. Stěžovatel si kopii spisu vyzvedl dne 23. 12. 2025, dne 29. 12. 2025 se z výslechu omluvil a navrhl provedení úkonů u některého policejního orgánu v Praze.

4. Dne 19. 1. 2026 byla obhájkyni doručena žádost o vyjádření - odůvodnění blanketní stížnosti - do tří dnů od doručení výzvy. Dne 20. 1. 2026 si stěžovatel zvolil obhájce, který o tom informoval policejní orgán dne 21. 1. 2026 v 21.54 hodin. Dne 23. 1. 2026 byla blanketní stížnost postoupena Evropskému pověřenému žalobci (dále jen "žalobce") a současně o tom byl zpraven zvolený obhájce.

5. Dne 27. 1. 2026 žalobce vydal napadené usnesení, kterým zamítl stížnost proti rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, a jež bylo doručeno oběma obhájcům.

II. Argumentace stěžovatele, vyjádření účastníka a replika

6. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení jeho práv zakotvených v čl. 37 odst. 2 a v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že je právní laik, nebyl poučen o opravném prostředku a ustanovená obhájkyně neměla se stěžovatelem kontakt, který by vedl k právní pomoci a odůvodnění stížnosti. Stěžovatel poukazuje na nález ze dne 15. 2. 2022 sp. zn. III. ÚS 2934/21, podle kterého je-li v blanketní stížnosti stanovena lhůta, v níž bude stížnost doplněna, má orgán činný v trestním řízení vyčkat uplynutí této lhůty, nebo sám určit lhůtu přiměřenou. Z uvedených důvodů nepovažuje stěžovatel lhůtu stanovenou policejním orgánem (tři dny) za přiměřenou, neboť nebyla zohledněna složitost případu, prvotní nezastoupení stěžovatele a nebyl ani důvod pro spěšné vyřízení stížnosti. Pro případ protiargumentu revizní povahy přezkumu stížnosti (§ 147 odst. 1 trestního řádu) stěžovatel uvádí, že takový postup nebude nikdy shodný s reakcí na konkrétní stížnostní námitky.

8. Stěžovatel konečně navrhl Ústavnímu soudu, aby napadené usnesení zrušil, neboť mu nebylo umožněno, ať prostřednictvím ustanovené obhájkyně nebo zvoleného obhájce, stížnost doplnit.

9. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil žalobce. Ten uvedl, že ústavní stížnost je založena na nepravdivých tvrzeních a vadných argumentech, a proto neobstojí tvrzení, že stěžovatel byl postupem orgánů činných v trestním řízení zkrácen ve svých základních právech. Poukázal na chronologii postupu policejního orgánu, který v souladu s nálezem sp. zn. III. ÚS 2934/21 stanovil stěžovateli přiměřenou lhůtu přípisem ze dne 19. 1. 2026, tedy v době, kdy stěžovatel měl již několik týdnů k dispozici spis. Zdůraznil, že stěžovatel v žádosti o poskytnutí lhůty k odůvodnění blanketní stížnosti argumentoval právě možností (potřebou) seznámit se se spisem. Vzhledem k tomu, že ve stanovené lhůtě stěžovatel blanketní stížnost neodůvodnil, žalobce (po předchozím ověření této skutečnosti) rozhodl napadeným usnesením; žalobce navíc připomněl, že vykonával dohled nad postupem policejního orgánu a měl znalost o okolnostech věci a o průběhu řízení.

10. K vyjádření žalobce zaslal stěžovatel Ústavnímu soudu repliku, v níž polemizuje s vyjádřením žalobce a postupem policejního orgánu. Připomíná okolnost nutné obhajoby s tím, že mu při zahájení trestního stíhání nebyl ustanoven obhájce a nadto byl bez obhájce ponechán až do 17. 12. 2025; k tomu odkazuje na stanovisko Nejvyššího soudu Tpjf 81/78. Z výzvy k odůvodnění blanketní stížnosti ze dne 19. 1. 2026 má být zřejmě dovozeno, že stěžovatel i jeho obhájkyně k tomu měli již dostatečný čas. Stěžovatel si však v průběhu této lhůty zvolil obhájce, který projevil zájem seznámit se s věcí. Po uplynutí stanovené lhůty byla blanketní stížnost postoupena žalobci, aniž by existovala překážka stěžovateli lhůtu prodloužit. Stěžovatel znovu poukázal na složitost projednávané věci, zopakoval, že je právní laik, spis je dosti rozsáhlý a obhájkyně mu neposkytla požadovanou pomoc. Podle stěžovatele s ním navázala kontakt teprve dne 19. 1. 2026, měla zastupovat i spoluobviněného, a proto nelze hovořit o jeho řádném zastoupení. Usnesení žalobce považuje za předčasné, neboť nebylo doposud rozhodnuto o jeho žádosti o poskytnutí lhůty k odůvodnění stížnosti, a proto je přesvědčen, že lhůta stále běží. Dále pokazuje na formální chyby v usnesení policejního orgánu (chyby v psaní, počítání a uvádí konkrétní jména a čísla), absenci důkazů o vědomí a úmyslech stěžovatele. Nakonec stěžovatel zmiňuje další judikaturu Ústavního soudu, z níž se na prodloužení lhůty odůvodnění blanketní stížnosti vztahuje pouze nález ze dne 16. 7. 2020 sp. zn. IV. ÚS 478/20.

III. Vlastní posouzení ústavní stížnosti

11. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. Ústavní soud není další instancí v soustavě orgánů činných v trestním řízení a není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Judikatura Ústavního soudu zdůrazňuje zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. Tyto zásady se projevují i při posuzování ústavních stížností proti rozhodnutím a zásahům v průběhu přípravného trestního řízení. Přípravné řízení trestní však prakticky neustále podléhá kontrole státního zástupce (následně pak i obecných soudů) a zásah Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti je tak třeba považovat za zásadně nepřípustný.

13. Zásah Ústavního soudu má proto své místo jen v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení vymyká ústavnímu (procesně-právnímu) rámci, a vzniklé vady či jejich důsledky nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, včetně obecných soudů, již odstranit (viz například usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05, ze dne 5. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 2597/16). Proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud zasáhne jen tehdy, je-li patrná existence zjevné libovůle v rozhodování (například nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2003 sp. zn. III. ÚS 511/02). I zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí po věcné stránce ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci orgánů činných v trestním řízení.

14. Podle § 160 odst. 1 trestního řádu nasvědčují-li prověřováním zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán o zahájení trestního stíhání. V dané fázi řízení není nezbytná absolutní jistota. Pro zahájení trestního stíhání je rozhodná existence vyššího stupně podezření, které musí být dalším řízením potvrzeno či vyvráceno. Poukazuje-li proto stěžovatel na absenci důkazů v usnesení policejního orgánu prokazujícího jeho úmysl, není tato námitka případná.

15. Podle § 36 odst. 3 trestního řádu: "Koná-li se řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, musí mít obviněný obhájce už v přípravném řízení". Uvedené pravidlo znamená, že "nutná obhajoba začíná v přípravném řízení od zahájení trestního stíhání (§ 160 odst. 1)" (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1-156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 443, bod 2). Usnesení policejního orgánu obsahovalo poučení o možnosti zvolit si obhájce s tím, že neučiní-li tak stěžovatel ve stanovené lhůtě, bude mu obhájce ustanoven.

16. Stěžovateli se dostalo informace, že v jeho případě je obhajoba nutná, byl o tom poučen, a to postupem, který je v souladu i se Stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 15. 2. 1979, publikované pod sp. zn. Tpjf 81/78: "II. Vznikl-li důvod nutné obhajoby od vznesení obvinění, je orgán přípravného řízení povinen postupovat podle § 38 odst. 1, § 39 tr. ř. po oznámení usnesení o vznesení obvinění (§ 163 odst. 3 tr. ř.). Obviněnému je třeba nejprve umožnit, aby si obhájce zvolil; jestliže si obviněný nezvolí obhájce ihned, určí se mu k jeho zvolení lhůta (§ 38 odst. 1 tr. ř.). Délka této lhůty se stanoví se zřetelem na povahu a okolnosti případu tak, aby nebyl ohrožen účel nutné obhajoby. Určení lhůty nepřichází v úvahu, prohlásí-li obviněný, že si obhájce zvolit nechce. Obhájce bude obviněnému podle § 39 tr. ř. ustanoven, jestliže si obviněný obhájce nezvolil ihned nebo v určené lhůtě a obhájce mu nebyl zvolen ani jinou oprávněnou osobou (§ 37 odst. 1 tr. ř.)". Nelze proto přijmout tvrzení stěžovatele, že orgány činné v trestním řízení postupovaly v rozporu s jeho právem na obhajobu a "nechaly" jej nezastoupeného řadu dní.

17. Poučení o opravném prostředku je náležitostí usnesení (§ 134 odst. 1 trestního řádu) a jeho absence může být stížnostním důvodem (§ 145 trestního řádu). Absence sama, respektive neúplnost poučení, však nepředstavuje vadu, která by usnesení zneplatnila, případně měla vliv na trvání lhůty k podání stížnosti, jak je tomu například u odvolání (§ 253 odst. 2 trestního řádu), kde takové pochybení může vést k navrácení lhůty. Jak je však z reakce stěžovatele patrné, i přes absenci poučení, napadl usnesení policejního orgánu blanketní stížností v řádu jednotek hodin po doručení, jak sám uvedl v ústavní stížnosti "v zákonné lhůtě", tedy řádně a včas.

18. Jak vyplývá i z judikatury Ústavního soudu, blanketní opravné prostředky trestní řád nezná. Praxe sice umožňuje aplikovat tento nadstandardní přístup, přestože fakticky slouží k obcházení zákona a nepřiměřenému prodlužování zákonné lhůty, která v tomto případě činí podle § 143 odst. 1 trestního řádu tři dny. Proto by měly orgány činné v trestním řízení na toto obcházení zákona reagovat a srozumitelně účastníkovi sdělit, že zvolený postup odmítají. Takovým krokem by mělo být stanovení kratší lhůty, zejména v situaci, navrhne-li účastník k doplnění stížnosti svévolně nepřiměřenou lhůtu, která fakticky představuje násobek zákonné lhůty. V projednávané věci stěžovatel vyjadřuje nespokojenost s určením třídenní lhůty, odpovídající lhůtě zákonné, kterou mu policejní orgán stanovil poté, co již uplynulo 28 dní od seznámení se stěžovatele s obsahem spisu a 48 dní od doručení usnesení policejního orgánu, aniž by stěžovatel projevil jakoukoli snahu blanketní stížnost odůvodnit, případně sdělit policejnímu orgánu objektivní překážky; například, že ustanovená obhájkyně nekoná v jeho věci žádné úkony. Tuto okolnost konečně nezmínil ani zvolený obhájce, který nadto ve své žádosti ze dne 21. 1. 2026 dokonce uvedl, že stěžovateli ani obhájkyni usnesení policejního orgánu ze dne 21. 11. 2025 vůbec nebylo doručeno, přičemž z doručenek z datových schránek stěžovatele a ustanovené obhájkyně je patrný opak.

19. Podle nálezu sp. zn. IV. ÚS 478/20 je porušením práva na soudní ochranu, spravedlivý proces i práva na obhajobu takový postup, kdy stížnostní orgán "rozhodl o instanční stížnosti, aniž by vyčkal na její stěžovatelem ohlášené doplnění o odůvodnění, neověřil si ... zda bylo toto odůvodnění již doručeno, nestanovil stěžovateli konkrétní lhůtu pro doplnění blanketního podání a v odůvodnění svého usnesení neuvedl relevantní důvod pro nutnost vydat rozhodnutí neprodleně". Podle nálezu sp. zn. III. ÚS 2934/21 není možné rozhodnout o blanketní stížnosti bez ohledu na její avizované doplnění a bez předchozího upozornění účastníka.

20. V projednávané věci byla stěžovateli, který nestanovil přesnou lhůtu pro odůvodnění stížnosti, pouze uvedl, že odůvodnění "stížnosti bude doplněno po prostudování spisu", po uplynutí více než přiměřené doby, stanovena "zákonná" lhůta, avšak ani v ní stížnost nebyla odůvodněna. Považuje-li proto žalobce ve svém vyjádření postup stěžovatele za snahu činit v řízení průtahy, nelze takový závěr považovat za neopodstatněný.

21. Ústavní soud musí také v řízení o ústavní stížnosti směřující proti usnesení žalobce (stížnostního orgánu) připomenout, že jeho úkolem není hodnocení kvality pomoci ustanovené obhájkyně. To platí zejména za situace, kdy teprve v replice na vyjádření žalobce k ústavní stížnosti stěžovatel naznačuje nějaké nedostatky. Bylo zcela na rozhodnutí stěžovatele, zvolí-li si obhájce sám, jak o tom byl poučen v usnesení policejního orgánu, anebo mu postačí právní pomoc ustanovené obhájkyně.

22. Právo na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny) ani právo na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny) nebylo napadeným usnesením porušeno, neboť nezvolil-li si stěžovatel obhájce, byl mu z důvodu nutné obhajoby ustanoven. Bylo v zájmu stěžovatele, aby své výhrady, chtěl-li je specifikovat v odůvodnění blanketní stížnosti, konzultoval s ustanovenou obhájkyní. Byť je, jak sám uvádí, právní laik, nemohl očekávat, i s ohledem na okamžité podání blanketní stížnosti, že poté, co mu budou poskytnuty policejním orgánem požadované podklady, poskytnou mu orgány činné v trestním řízení k odůvodnění stížnosti neomezený čas. Zásahem do práva na obhajobu není ani to, že stěžovatel sám si zvolil obhájce až téměř padesát dní po doručení usnesení, které sám napadl blanketní stížností.

23. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. června 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu