Ústavní soud · Usnesení

III.ÚS 674/05

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2006-01-25 · odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a) · ECLI:CZ:US:2006:3.US.674.05

Strojový souhrn generováno LLM

Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože napadená rozhodnutí orgánů trestního řízení nevykazují zjevné porušení ústavních práv. Soud se opřel o ustálenou judikaturu, podle níž zásah do přípravného stádia trestního řízení je výjimečný a přísně omezený. Odůvodnění státního zástupce bylo považováno za dostatečné a slušné, i když nebylo zcela detailní. Ústavní soud nepovažuje za nutné zasahovat do rozhodnutí, která nevykazují extrémní excesy nebo porušení kogentních právních ustanovení.

Rubrum

Ústavní soud rozhodl dne 25. ledna 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, ve věci navrhovatelů 1) Ing. T. K., 2) J. F., 3) Ing. S. B. a 4) Ing. Z. H., všech zastoupených Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem K. Sliwky 126/18, 733 01 Karviná-Fryštát, o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně ze dne 25. října 2005 č. j. ZT 633/2005-9 a usnesení Policie České republiky, Okresního ředitelství, služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení hospodářské kriminality, ze dne 31. srpna 2005 ČTS: ORVS-859/SKPV-2004, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou, jakož i v ostatním po odstranění vad formálně bezvadnou ústavní stížností navrhovatelé napadli v záhlaví označená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, když předmětným usnesením Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně byla podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta jejich stížnost směřující do citovaného usnesení policejního orgánu, jímž bylo vůči navrhovatelům 1) a 2) zahájeno trestní stíhání pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. a dále vůči všem navrhovatelům trestní stíhání pro trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák., dílem dokonaný a dílem ve stádiu pokusu dle § 8 odst. 1 tr. zák. Popisu skutků v usnesení policejního orgánu blíže vylíčeným navrhovatelé vytýkají absenci obligatorních znaků uvedených trestných činů, přičemž vlastní odůvodnění rozhodnutí potom považují za nepřezkoumatelné a tvrdí, že tyto vady nebyly napraveny ani rozhodnutím státního zástupce, který ve svém usnesení "opět toliko paušálně a bez jakékoliv konkretizace odkazuje na to, že spáchání trestných činů nasvědčují dosud shromážděné důkazy". Proto se domnívají, že tato rozhodnutí porušují čl. 39 Listiny základních práv a svobod a domáhají se, aby je Ústavní soud nálezem zrušil. Z dnes již ustálené a dostatečně stabilizované judikatury se podává, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, tj. zejména v kontextu se současným zásahem do osobní svobody jednotlivce (srov. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 46/96, uveřejněný pod č. 43 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5, str. 363 a násl.; nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 582/99, uveřejněný pod č. 30 tamtéž - svazek 17, str. 221 a násl.), za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí [srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95 (uveřejněný pod č. 78 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4, str. 243 a násl.), obdobně např. nepublikovaná usnesení ve věcech sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další]. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy. Jeho kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit. Z tohoto pohledu nelze ústavní stížností napadené usnesení Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně podřadit pod kategorii rozhodnutí, vzhledem k jejichž obsahu Ústavní soud shledává důvod pro svou naprosto výjimečnou ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve stadiu přípravného řízení. Pokud totiž Ústavní soud v daném směru v minulosti ojediněle vykročil ze své dnes již dostatečně ustálené judikatury, učinil tak v situaci, kdy na (v řádně odůvodněné stížnosti do usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání uvedené) konkretizované a nikoli také zcela bezvýznamné námitky stěžovatele reagovalo státní zastupitelství apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem, dle něhož (stěžovatelem napadený postup) byl "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno alespoň na rozhodovací důvody, které k takovému rozhodnutí okresní státní zastupitelství vedly, usoudit (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02, uveřejněný pod č. 105 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, Svazek 30, str. 471 násl.; usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 554/03, uveřejněné pod č. 4 tamtéž, Svazek 32, str. 467 a násl.). Vlastní usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání nicméně ani tehdy Ústavní soud věcně jakkoli nepřezkoumával. V nyní posuzované věci státní zástupce v rozsahu nezbytném, nicméně relativně dostatečně konkrétním a v dané fázi řízení sluší se zdůraznit akceptovatelným způsobem na námitky navrhovatelů reagoval, když odůvodnění předmětného usnesení vychází posléze z toho, že po přezkoumání spisového materiálu a napadeného usnesení dospěl jednak k závěru, že bylo vydáno za podmínek, které jsou předpokládány v § 160 odst. 1 tr. řádu a dále, s ohledem na stav dokazování a důkazní situaci v dané fázi řízení, k tomu, že je důvodné konstatovat existenci kvalifikovaného podezření v rozhodnutí policejního orgánu skutkově a právně popsaného. Byť by se i mohlo takto koncipované odůvodnění jevit co do rozsahu nikoliv zcela pregnantním (§ 134 odst. 2 tr. řádu), důvody pro kasaci ze strany Ústavního soudu v intencích výše vyjmenované judikatury nezakládá. Tvrzení navrhovatelů o porušení kautel plynoucích z čl. 39 odst. 1 Listiny základních práv a svobod potom není v daných souvislostech přiléhavé, neboť napadenými rozhodnutími není nikterak předjímán výsledek řízení v meritu věci. Vycházeje z uvedeného, Ústavní soud shledal, že je nutno posoudit ústavní stížnost z hlediska naznačených kritérií jako návrh zjevně neopodstatněný, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení

Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 25. ledna 2006

Dotčená ustanovení

Trestní zákon 140/1961 Sb.
Zákon o trestním řízení soudním (trestní řád) 141/1961 Sb.
Zákon o Ústavním soudu 182/1993 Sb.
Usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součástí ústavního pořádku České republiky 2/1993 Sb.

Citovaná rozhodnutí (4)

Tento rozsudek je citován v (35)