III. ÚS 458/07
Právní věta
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. V daném případě k takovému extrémnímu porušení došlo.
Obecný soud ve věci žaloby, jež napadala celkem sedmnáct dodatečných platebních výměrů, nejdříve vyloučením věc bezdůvodně rozdělil na 17 samostatných řízení. Soud tímto nesprávným postupem vyvolal na straně stěžovatele náklady. Poté v samostatném řízení soud žalobě vyhověl, avšak nepřiznal žalobci (stěžovateli) náhradu nákladů právního zastoupení s odůvodněním, že stěžovateli již byly náklady uhrazeny v jiném dříve skončeném řízení.
Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutím o nákladech řízení může být zasaženo do práva na spravedlivý proces, např. postupem, jenž je extrémním či neočekávatelným vybočením z postupu, jenž lze na základě obsahu pravidel řízení očekávat. Ten, kdo se rozhodl bránit své právo u soudu a uspěl, by neměl být nepřiměřeně a bezdůvodně zatěžován náklady, které si soudní ochrana vyžádala, neboť soudním rozhodnutím se mu dostává jen toho, co měl po právu mít. Ústavní soud shledal v postupu obecného soudu porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Citované zákony (8)
Rubrum
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. V daném případě k takovému extrémnímu porušení došlo. Obecný soud ve věci žaloby, jež napadala celkem sedmnáct dodatečných platebních výměrů, nejdříve vyloučením věc bezdůvodně rozdělil na 17 samostatných řízení. Soud tímto nesprávným postupem vyvolal na straně stěžovatele náklady. Poté v samostatném řízení soud žalobě vyhověl, avšak nepřiznal žalobci (stěžovateli) náhradu nákladů právního zastoupení s odůvodněním, že stěžovateli již byly náklady uhrazeny v jiném dříve skončeném řízení. Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutím o nákladech řízení může být zasaženo do práva na spravedlivý proces, např. postupem, jenž je extrémním či neočekávatelným vybočením z postupu, jenž lze na základě obsahu pravidel řízení očekávat. Ten, kdo se rozhodl bránit své právo u soudu a uspěl, by neměl být nepřiměřeně a bezdůvodně zatěžován náklady, které si soudní ochrana vyžádala, neboť soudním rozhodnutím se mu dostává jen toho, co měl po právu mít. Ústavní soud shledal v postupu obecného soudu porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Výrok
Ústavní soud rozhodl dne 2. srpna 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. D., podnikatele, právně zastoupeného Mgr. M. S., advokátem, proti výroku pod bodem II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2006 č. j. 5 Ca 186/2005-41, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a Celního ředitelství v Praze jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Odůvodnění
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2006 č. j. 5 Ca 186/2005-41 se ve výroku pod bodem II. zrušuje.
Poučení
I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. 2. 2007, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 2. 7. 2007, se stěžovatel domáhal zrušení výroku pod bodem II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2006 č. j. 5 Ca 186/2005-41, a to pro porušení článku 2 odst. 2 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé. K posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Ca 186/2005, jakož i vyjádření Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Celního ředitelství v Praze jako vedlejšího účastníka řízení. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2006 č. j. 5 Ca 186/2005-41 soud vyhověl stěžovatelově žalobě a zrušil rozhodnutí Celního ředitelství Praha ze dne 22. 3. 2005 č. j. 10874//03-21/11, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Celního úřadu Benešov ze dne 23. 7. 2003 č. j. BN4350/2002-V/11/A, dodatečný platební výměr, a věc vrátil k dalšímu řízení (výrok pod bodem I.). Dále městský soud uložil žalovanému zaplatit stěžovateli náklady řízení ve výši 2000,- Kč, tj. výše soudního poplatku (výrok pod bodem II.). Žalobě bylo vyhověno pro vady řízení před správním orgánem a pro nepřezkoumatelnost způsobenou nedostatky v odůvodnění. Městský soud mj. konstatoval, že „čestné prohlášení“ je jedním z řady zákonem připuštěných důkazních prostředků, který měl být celními orgány hodnocen. Vyloučení věci soud odůvodnil přehledností řízení (str. 2). Výrok o nákladech řízení soud odůvodnil tak, že požadovaná náhrada za právní zastoupení stěžovatele advokátem ve výši 2 558,50 Kč (dva úkony právní služby a dva paušální poplatky), již byla přiznána ve věci vedené pod sp. zn. 5 Ca 151/2005. Soud dále uvedl, že náklady za provedení repliky ze dne 1. 11. 2005 nebyly vynaloženy důvodně, neboť replika jen opakuje důvody již uvedené v žalobě. II. V ústavní stížnosti stěžovatel popsal procesní postup městského soudu, který ve věci žaloby, jež napadala celkem sedmnáct dodatečných platebních výměrů, nejdříve vyloučením věc rozdělil na samostatná řízení, a vyzval stěžovatele k zaplacení 2000,- Kč soudního poplatku za každý takto nově vzniklý případ. Stěžovatel potom „provedl vyjádření a doplnění žaloby“ dne 10. 8. 2005, kde upozornil na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2005, jenž rozhodoval podobnou stěžovatelovu věc (stěžovatel toto rozhodnutí neměl v době podání žaloby v držení). Následně se soud stěžovatele dotázal, zda souhlasí s možností projednat věc bez přítomnosti účastníků a zaslal stěžovateli vyjádření žalovaného celního úřadu ke stěžovatelově žalobě. Přípisem ze dne 1. 11. 2004 stěžovatel reagoval jak na toto vyjádření, tak na dotaz soudu. Soud nakonec žalobě vyhověl, avšak nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů právního zastoupení, s tím, že náhrada byla přiznána v jiné věci. Tento postup soudu je dle stěžovatele v rozporu s postupem předepsaným zákonem (ust. § 60 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“), neboť stěžovatel měl ve věci plný úspěch, a má tedy nárok na náhradu důvodně vynaložených nákladů. Nepřiznání náhrady nelze zdůvodnit ani odkazem na jiné řízení ani odkazem na důvody hodné zvláštního zřetele (ust. § 60 odst. 7 s. ř. s.), kterými však soud neargumentoval. Ostatně takové důvody nemohou existovat, neboť stěžovatelův právní zástupce za účelem hospodárnosti a efektivnosti navrhl společné projednání (jde o snížení nákladů i na straně soudu, který by tak nebyl nucen vyhotovovat a doručovat celou řadu samostatných listin). Avšak městský soud věc rozdělil, a učinil samostatné výzvy. Odůvodnění výroku o nákladech nevyhovuje ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. [srov. ust. § 64 s. ř. s.], jehož účelem je zabránit vydávání neurčitých či nesrozumitelných rozhodnutí, naopak písemné vyhotovení rozhodnutí má být spolehlivým pramenem poznání úvah soudu (stěžovatel zde poukázal na usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 9. 2006 sp. zn. 10 Co 277/2005 viz ASPI/Literatura). Popsaným postupem měl být podle stěžovatele porušen článek 2 odst. 2 a článek 36 odst. 1 Listiny (stížnost odkázala na nálezy Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 84/94 a sp. zn. III. ÚS 176/96), neboť náležité odůvodnění je zárukou proti možné libovůli. Soud ani neuvedl, jaké zákonné ustanovení zakládá možnost nepřiznat náhradu nákladů zastoupení s poukazem na jiné řízení, a rozhodnutí nemá přesvědčivost vyžadovanou s ohledem na článek 36 odst. 1 Listiny (nález sp. zn. III. ÚS 176/96). III. Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze JUDr. E. P. ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 4. 7. 2007 uvedla, že soud právo stěžovatele na spravedlivý proces neporušil. Stěžovatel sice podal společnou žalobu proti několika rozhodnutím správního orgánu, avšak současně uvedl, že neshledá-li soud podmínky pro společné projednávání, nechť postupuje dle ust. § 39 odst. 2 s. ř. s. (vyloučení k samostatnému projednávání, není-li společné projednávání možné či vhodné), což soud učinil. Byť šlo o rozhodnutí týkající se téhož žalovaného, měla rozhodnutí „svá specifika“, a pokud by bylo rozhodnuto jediným rozsudkem, bylo by rozhodnutí nepřehledné. JUDr. P. však připustila, že nebylo odůvodněno nepřiznání náhrady za úkon ze dne 10. 8. 2005, který stěžovatel učinil po výzvě soudu, aby návrh řádně odůvodnil, a ke kterému přiložil kopii rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 58 Ca 49/2003 „na který bez bližšího poukázal“. Předložení rozsudku soud podle předsedkyně senátu nepožadoval a rozsudek pro své rozhodnutí nepoužil. Celní ředitelství Praha přípisem Ústavnímu soudu doručeným dne 16. 7. 2007 Ústavnímu soudu sdělilo, že se možnosti vyjádřit se k tomuto řízení vzdává. IV. Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 5 Ca 186/2005 Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Na č. l. 1 je založeno usnesení ze dne 24. 5. 2005 o vyloučení věcí, jímž ve věci správní žaloby (ze dne 16. 5. 2005), společně napadající 17 rozhodnutí Celního ředitelství Praha, předsedkyně senátu vyloučila přezkoumání každého jednotlivého rozhodnutí k samostatnému projednání, a to „z důvodu přehlednosti řízení“. V žalobě stěžovatel uváděl (č. l. 4), že žaloba směřuje proti více rozhodnutím, neboť s ohledem na účelnost a hospodárnost řízení je vhodné věc projednat ve společném řízení; stěžovatel uvedl, že pokud by měl soud za to, že podmínky pro společné projednání nejsou dány, „nechť je postupováno dle ust. § 39 odst. 2 s. ř. s.“. Návrh na přiznání odkladného účinku žalobce (č. l. 9 a 10) odůvodnil tím, že celní úřad tak neučinil z moci úřední, ačkoli bylo jeho rozhodnutí na základě stěžovatelova odvolání prohlášeno za neplatné; úřad odklad nepovolil ani do doby rozhodnutí o odvolání, ani na dobu po zrušení rozhodnutí, a proti stěžovateli je vedena exekuce. Stěžovatel namítl, že odložení účinnosti se nedotkne práv třetích osob, a nemůže být ani v rozporu s veřejným zájmem, neboť veškerá činnost správních orgánů by měla směřovat k ochraně veřejného zájmu způsobem nezakládajícím pochybnost o řádném postupu správních orgánů (stěžovatel předtím vznesl několik námitek nezákonnosti postupu správního orgánu). Na č. l. 17 je založeno usnesení ze dne 15. 7. 2005, jímž soud vyzval stěžovatele, aby označil skutečnosti dokládající, že výkon či jiné právní následky rozhodnutí by pro něj znamenaly nenahraditelnou újmu. Na č. l. 18 je založeno usnesení ze dne 15. 7. 2005, jímž je stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku 2000,- Kč, kteréžto stěžovatel vyhověl dne 4. 8. 2005 (č. l. 19). Na č. l. 21 je založen přípis stěžovatele ze dne 10. 8. 2005, jímž jednak vzal zpět žádost o přiznání odkladného účinku a jednak upozorňuje, že v části V. žaloby odkazoval na praxi celních úřadů, které poté, co bylo jejich rozhodnutí úspěšně napadeno odvoláním, akceptovaly čestná prohlášení dopravců (opačně než žalovaný celní úřad) a stěžovatel uvedl, že v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. 58 Ca 49/2003 (kopie na č. l. 22), jímž bylo vyhověno správní žalobě stěžovatele, a to na základě obdobných skutečností, z nichž vychází žalovaný v předmětné věci; na str. 7 zaslané kopie rozsudku se konstatuje, že platná právní úprava neukládala prokazování pouze určitým důkazním prostředkem, jak tvrdil správce cla. Na č. l. 29 je založeno žalobě oponující vyjádření Celního ředitelství Praha ze dne 5. 9. 2005, jež k námitce odlišného postupu uvádí, že nelze vyloučit odlišné právní názory jednotlivých celních ředitelství; vůči bodu V. žaloby žalovaný odkazy na odbornou literaturu a judikaturu namítl, že „čestné prohlášení nelze připustit jako důkaz v daňovém řízení“. Přípisem ze dne 17. 10. 2005 (č. l. 31) soud poučil stěžovatele o složení senátu a o postupu při namítání podjatosti a dotázal se, zda stěžovatel požaduje nařízení jednání; soud též vyzval stěžovatele, aby zaslal doklad o registraci DPH (je-li zastoupen advokátem). Na č. l. 34 je založeno vyjádření stěžovatele ze dne 1. 11. 2005 (tato replika je, stejně jako ostatní procesní úkony stěžovatele, sepsána advokátem); stěžovatel označil právní názory obsažené ve vyjádření žalovaného za překonané, a to mj. i odkazem na právní názor uvedený ve výše citovaném rozhodnutí Krajského soudu v Plzni; v závěru stěžovatel sdělil, že na žalobě trvá, a že nemá námitky proti tomu, aby soud rozhodl bez nařízení jednání; stěžovatel sdělil, že „je plátcem“ DPH a přiložil potvrzení o registraci svého advokáta jako plátce DPH. Podle ust. § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Protože účastníci tento souhlas poskytli, rozhodoval Ústavní soud ve věci bez nařízení ústního jednání. V. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že k porušení základního práva na spravedlivý proces mělo dojít vydáním výroku o nákladech řízení. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05). Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře také opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že rozhodnutí o nákladech řízení je integrální součástí řízení. Rozhodnutím o nákladech řízení může být zasaženo do práva na spravedlivý proces, např. postupem, jenž je extrémním či neočekávatelným vybočením z postupu, jenž lze na základě obsahu pravidel řízení očekávat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 455/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 26, str. 113, nebo nález ze dne 12. 7. 2005 sp. zn. I. ÚS 305/03, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 38, str. 3, či nálezy ze dne 3. 5. 2007 sp. zn. II. ÚS 198/07, ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 639/06 či ze dne 4. 1. 2007 sp. zn. IV. ÚS 129/06, dosud ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikované, avšak dostupné na www.judikatura.cz). Ústavní soud předesílá, že srovnatelnou problematiku v právní věci téhož stěžovatele řešil již ve svém nálezu ze dne 7. 6. 2007 sp. zn. I. ÚS 462/07. V tomto nálezu Ústavní soud konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení se z pohledu obecných soudů může jevit jako oblast „jednoznačně podružná“ (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 191/06 na www.judikatura.cz), což však neznamená, že nejde o aplikační akty s významnými dopady na práva účastníků řízení, neboť mj. významně ovlivňují úvahu o tom, zda je úsilí o ochranu práva ve svém celku účelné. Způsob, jímž soud rozhodne o některé ze složek nákladů řízení, může vést k podstatnému omezení v přístupu k soudu, což není z hlediska článku 36 Listiny akceptovatelné (srov. nález ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. I. ÚS 664/03 na www.judikatura.cz). Rozhodnutí, kterým soud úspěšnému účastníkovi nepřizná náhradu nákladů řízení, nesmí být zatíženo libovůlí (srov. např. nález ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06 na www.judikatura.cz). Ten, kdo se rozhodl bránit své právo u soudu a uspěl, by neměl být nepřiměřeně a bezdůvodně zatěžován náklady, které si soudní ochrana vyžádala, neboť soudním rozhodnutím se mu dostává jen toho, co měl po právu mít. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že městský soud jej nejdříve rozdělením sporu přiměl k učinění několika samostatných písemných procesních úkonů, spadajících do rámce odborné právní pomoci, a poté odmítl přiznat jakoukoli náhradu za tyto úkony. Ústavní soud v minulosti opakovaně podtrhl důležitost důvěry jednotlivce v akty veřejné moci (srov. např. nález ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 654/03, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 32, str. 255). Bez této důvěry není výkon veřejné moci v demokratickém státě možný, resp. je velmi nákladný. Prvek důvěry je tak i funkční podmínkou výkonu liberální a demokratické veřejné moci, a proto je třeba důvěru v akty veřejné moci chránit, a tak i: „soudy právního státu chránícího individuální lidská práva a svobody, jsou ústavně zavázány promýšlet důsledky svých rozhodnutí, zohledňovat svůj předchozí postup…Důvěra v soudní rozhodování… patří mezi základní mimoprávní atributy právního státu.“ (srov. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 525/02, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 31, str. 173). Orgány veřejné moci musí přihlížet k tomu, jaká očekávání svým postupem a činností vyvolaly (srov. nález ze dne 27. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 647/02, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 34, str. 245). Městský soud v Praze vzbudil svým postupem očekávání, že každý ze 17 původně společně žalovaných případů bude přezkoumávat přísně individuálně, což byla pro stěžovatele, který jasně vyjádřil, že upřednostňuje společné projednání, zřetelná pobídka, aby znovu zevrubně přezkoumal jemnosti každého takového případu, a aby nespoléhal na to, že sám dopředu identifikoval obecné jednotící prvky, jež bylo možno vztáhnout na všechna napadená rozhodnutí. Tím soud vyvolal na straně stěžovatele náklady (jde jak o kancelářské a poštovní výlohy, tak o práci věnovanou studiu a zpracování dokumentů, a o vypracování procesních reakcí). Poté soud vydal výrok, kterým ve svém důsledku popřel, že takové samostatné úkony bylo třeba činit. Odkázal přitom na jiné řízení, avšak není zřejmé, o jaké ustanovení tento svůj postup opřel, což je v rozporu s článkem 36 odst. 1 a 2 Listiny. Ústavní soud rovněž nemohl akceptovat názor, že neúčelná byla replika stěžovatele ze dne 1. 11. 2005, neboť nic v předloženém spise obecného soudu nesvědčí o tom, že stěžovatel musel vědět, jak se soud staví k argumentaci žalovaného (soud například neavizoval, že by považoval vyjádření žalovaného za vyjádření, jež nepřináší nic nového, a že tudíž stěžovatel nemusí znova na námitky reagovat). Stěžovatel tak musel zohlednit i variantu, že soud považuje argumenty obsažené ve vyjádření za důvodné, a pro tento případ jim musel oponovat, přičemž tak musel učinit písemně, neboť soud přinejmenším naznačil, že věc bude chtít rozhodnout bez ústního jednání. Soud ve vyjádření k ústavní stížnosti označil za zbytečný úkon ze dne 10. 8. 2005, jímž stěžovatel mj. upozornil na rozhodnutí jiného soudu v obdobné věci. V napadeném rozhodnutí soud vůbec tento postup neodůvodnil, což je v rozporu s pravidly spravedlivého procesu. Avšak ani ex post vytvořená argumentace není přiléhavá, neboť zcela pomíjí povinnost soudů pečovat o celkovou harmonii rozhodnutí (viz výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 647/02). Soud nesmí pomíjet informaci o tom, na základě jakých důvodů o obdobné věci rozhodl jiný soud, byť o ni nežádal. V daném případě navíc žalovaný prezentoval různé rozhodování o podobné věci jako něco běžného, ačkoli takový stav podrývá ideu spravedlnosti. Navíc soud stěžovatele i zde ke konání vyzval, když žádal prohloubení předestřené argumentace, jíž se stěžovatel domáhal přiznání odkladného účinku. Pokud Městský soud v Praze v samostatně vedeném řízení nepřiznal stěžovateli za provedené úkony vyžadující právní pomoc žádnou náhradu nákladů zastoupení s odůvodněním, že stěžovateli již byly náklady uhrazeny v jiném řízení, vykročil z mezí, v nichž lze vykonávat státní moc (čl. 2 odst. 2 Listiny), neboť použil argument v zákoně (ust. § 60 s. ř. s.) neobsažený, a neočekávatelný z hlediska předchozího postupu. Soud tedy nerespektováním článku 2 odst. 2 Listiny zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces, garantovaného článkem 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny. Ústavní soud podotýká, že výše uvedené právní názory nutně neznamenají, že soud musí náhradu zastoupení za úkony činěné ve velmi podobných věcech přiznat vždy v plné výši, a že by nemohl na základě konkrétní normy podústavního práva a na základě přesvědčivého výkladu v té či oné míře zohlednit podobnost věci. Ústavní soud závěrem dodává, že Městský soud v Praze náležitě neodůvodnil, proč vůbec věc vyloučil k samotnému projednání. Poukaz na „přehlednost“ řízení takovým odůvodněním není. Zvolený postup může být problematický i z hlediska povinnosti řídit se předchozími rozhodnutími, neboť např. v nálezu ze dne 16. 3. 2006 Ústavní soud ČR Městskému soudu v Praze připomněl tento právní názor Nejvyššího správního soudu: «Jako obiter dictum považuje Ústavní soud za účelné odkázat též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci vedené pod sp. zn. 2 As 53/2004, ze dne 21. 4. 2005 (viz www.nssoud.cz), který kritizoval praxi „umělého navyšování počtu řízení ve věcech, kde je takové navyšování bezúčelné“. Podle Nejvyššího správního soudu „jedním ze způsobů takového umělého navyšování je právě i nevhodné rozdělování řízení … tam, kde pro to není dán žádný racionální procesní důvod. Tento postup … zatěžuje jak strany soudního sporu (například nezdůvodněnou multiplikací soudního poplatku), tak i soudy samotné. To je zvláště nevhodné v situaci … přetíženosti soudů, kdy toto další umělé zvyšování přetíženosti vede …k poškození účastníků ostatních řízení, jejichž spory narůstající soudní zahlcenost nutně dále prodlužuje, aniž by přitom byly zvýšené úsilí i finanční výdaje jak na straně účastníků, tak na straně státu, vyváženy tím, že by byla účinněji poskytnuta ochrana právům účastníků. Lze proto uzavřít, že tehdy, kdy soudy zbytečně komplikují řízení např. jejich bezúčelným rozdělováním, vzdalují se od raison d’?tre své ústavně zakotvené existence, jímž je právě umožnit co nejspravedlivěji a nejefektivněji průchod právům a spravedlnosti.“» (srov. nález sp. zn. I. ÚS 664/03 na www.judikatura.cz). S ohledem na shora uvedené závěry o porušení článku 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele podle ust. § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl, a podle ust. § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí v jeho výroku pod bodem II. zrušil.
Rubrum
I. II. III. IV. V. Poučení: