III.ÚS 938/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Radka Lančíka, zastoupeného JUDr. Marií Martinovou, advokátkou, sídlem Roháčova 2614, Tábor, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. února 2026 č. j. 9 Afs 198/2025-19, a o návrhu s ní spojeném na zrušení § 105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Generálního finančního ředitelství, sídlem Lazarská 15/7, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho práva podle čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel podal návrh na zrušení § 105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s. "), podle § 74 zákona o Ústavním soudu.

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisu Nejvyššího správního soudu vyplývá, že stěžovatel se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud") domáhal zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 6. 6. 2024, kterým zamítl jeho odvolání proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství v přezkumném řízení ze dne 21. 11. 2023. Předmětem řízení byl spor o uplatnění osvobození od daně z nabytí nemovitých věcí. Krajský soud rozsudkem ze dne 26. 11. 2025 žalobu stěžovatele zamítl.

3. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 6. 1. 2026 č. j. 9 Afs 198/2025-9 vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost, dále k doložení splnění podmínky řízení spočívající v zastoupení advokátem podle § 105 odst. 2 s. ř. s. a k doplnění kasační stížnosti o důvody, pro které napadá rozsudek krajského soudu podle § 106 odst. 3 s. ř. s. Ke splnění povinnosti zaplatit soudní poplatek a k doložení zastoupení stanovil lhůtu 15 dnů a k doplnění kasační stížnosti o důvody lhůtu 1 měsíce od doručení tohoto usnesení, přičemž poučil stěžovatele o následcích nesplnění některé z těchto výzev. Usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 13. 1. 2026. Posledním dnem lhůty byla středa 28. 1. 2026. Stěžovatel dne 19. 1. 2026 zaplatil soudní poplatek ve výši 5 000 Kč na účet Nejvyššího správního soudu, ve stanovené lhůtě však nepředložil plnou moc udělenou advokátovi pro zastupování v řízení o kasační stížnosti podle § 105 odst. 2 s. ř. s. Z důvodu nesplnění podmínek řízení Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle § 46 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 120 s. ř. s. odmítl.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel tvrdí, že k usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2026 nedoložil plnou moc udělenou advokátovi, neboť vycházel ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 "Je-li účastníkem nebo vedlejším účastníkem řízení před Ústavním soudem advokát, nemusí být podle § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zastoupen jiným advokátem." Stěžovatel usoudil, že to stejné platí v jeho případě, neboť je daňovým poradcem. Je-li stěžovatel daňový poradce nemusí jej zastupovat advokát v řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem. Stěžovatel ve své argumentaci odkazuje na § 35 odst. 2 s. ř. s., který umožňuje být v soudním řízení před krajským soudem zastoupen daňovým poradcem. Správní řízení mohou být složitá a jsou v nich namítány vady právní i skutkové a prováděno dokazování, proto není důvod, aby daňový poradce musel následně předat celou věc advokátovi, který se s ní musí ve lhůtě 2 týdnů seznámit a podat kasační stížnost. Řízení o kasační stížnosti je navíc často jednodušší. Podle stěžovatele tak § 105 odst. 2 s. ř. s. dehonestuje daňové poradce, neboť naznačuje, že jsou méně kvalifikovaní odborníci na poskytování právní pomoci než advokát. Avšak daňový poradce i advokát jsou si postaveni naroveň z hlediska poskytování právní pomoci a finančně ekonomických rad ve věcech daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění, jakož i ve věcech, které s daněmi přímo souvisejí. Stěžovatel tvrdí, že existuje nesoulad mezi § 105 odst. 2 s. ř. s. a § 3 odst. 4 a § 6 odst. 1 zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství, které upravují zastupování klienta daňovým poradcem, jakož i jeho povinnost chránit práva a oprávněné zájmy klienta a důsledně při tom užívat všech zákonných prostředků k ochraně jeho práv. Daňoví poradci jsou tímto podle jeho názoru v rozporu s čl. 26 odst. 2 Listiny základních práv a svobod neústavně omezeni na svém právu podnikat.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Průběh řízení před Ústavním soudem

6. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost Nejvyššímu správnímu soudu k vyjádření.

7. Nejvyšší správní soud ve vyjádření konstatoval, že stěžovatel k výzvě soudu nedoložil zastoupení advokátem a rovněž neprokázal, že by měl on sám vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud jako jeden z vrcholných orgánů soudní moci, jehož činnost nespočívá jen v poskytování ochrany práv v konkrétních případech, ale také ve sjednocování judikatury správních soudů. Tato funkce Nejvyššího správního soudu odůvodňuje, aby zákonodárce podmínil přístup k němu přísnějšími požadavky, mj. aby ten, kdo podává kasační stížnost, byl zastoupen advokátem, ledaže by měl sám právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Tento požadavek má zajistit vyšší kvalitu kasačních stížností a tím i v rychlejším a efektivnějším rozhodování o nich, stejně jako nižší zahlcenost Nejvyššího správního soudu případy, které by stejně neměly šanci na úspěch (obdobnou funkci plní tento požadavek v případě dovolání podle o. s. ř., srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, body 29 až 33). Podle Nejvyššího správního soudu § 105 odst. 2 s. ř. s. nezakládá neústavní nerovnost mezi postavením advokátů a daňových poradců, ani v něm nelze u daňových poradců spatřovat neústavní omezení jejich práva podnikat zaručeného v čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny.

8. Soudce zpravodaj zaslal doručené vyjádření stěžovateli na vědomí. Stěžovatel v podání k vyjádření Nejvyššího správního soudu setrval na námitkách uplatněných v ústavní stížnosti.

V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, ani není další přezkumnou instancí a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva. Ve smyslu § 12 s. ř. s. je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování povolán.

10. V nyní posuzované věci je podstatné, že řízení o kasační stížnosti (obdobně jako řízení dovolací či řízení před Ústavním soudem) je řízením, pro které procesní předpis vyžaduje kvalifikované zastoupení stěžovatele advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Z tohoto pravidla zákonná úprava připouští výjimku, jež se uplatní tehdy, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V řízení o kasační stížnosti tak mohou osoby vykonávající specializované právní poradenství (např. daňový poradce) vystupovat pouze jako zástupci účastníků řízení, kteří nepodali kasační stížnost.

11. Návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části (§ 74 zákona o Ústavním soudu). Potom platí, že je-li samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona [srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)].

12. Nyní posuzovaná věc je specifická tím, že rozpor zákonného ustanovení, jež bylo ve stěžovatelově věci použito, s ústavním pořádkem je zároveň jedním z hlavních argumentů, proč by napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu mělo představovat zásah do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud se proto výjimečně zabýval nejprve tím, zda ve věci není dán důvod předložit návrh na zrušení právního předpisu plénu Ústavního soudu podle § 78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a až následně posouzením samotné ústavní stížnosti.

13. Řízení před vrcholnými justičními orgány jsou obvykle složitá a cílem povinného právního zastoupení je ve skutečnosti zajistit právo na přístup k soudu. Judikatura Ústavního soudu je v otázce požadavku na podání opravného prostředku u vyšších soudů advokátem ustálená a požadavek právního zastoupení nebyl shledán rozporný s ústavním pořádkem České republiky (viz již usnesení ze dne 14. 9. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 43/2000, ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 222/05, ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. III. ÚS 473/09, ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. II. ÚS 1857/16, stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 a další). V obecné rovině platí, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením. Ta vyplývají i přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který garantuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem, kdy podmínky a podrobnosti stanoví zákon (viz čl. 36 odst. 4 Listiny). Z hlediska ochrany základních práv a svobod je ovšem nezbytné, aby jednotlivé podmínky, za nichž je možné se soudní ochrany domáhat, sledovaly legitimní cíl a byly vůči tomuto cíli přiměřené.

14. V kasačním řízení se spor vede zpravidla o výklad práva, přičemž shromáždění relevantní argumentace pro kasační soud vyžaduje vysokou orientaci ve stovkách právních předpisů a velmi dobrou znalost judikatury nejvyšších soudů. V § 105 odst. 2 s. ř. s. je proto s ohledem na nezbytnost garantované profesní právní erudice zástupce stanoven požadavek na kvalifikované právní zastoupení záměrně. Povinné zastoupení kasačního stěžovatele advokátem v řízení o kasační stížnosti přispívá také k zajištění rovnosti účastníků řízení v tom smyslu, aby některý z nich neutrpěl na svých právech v důsledku neznalosti zejména procesních ustanovení právního předpisu. Jednání právního profesionála má proto chránit jednak samotného stěžovatele, který se obrací na poslední instanci soustavy správního soudnictví, stejně tak má zajistit, aby Nejvyšší správní soud posuzoval pouze vážně míněná, kvalifikovaná, a ne zjevně bezúspěšná, podání. Ústavní soud proto shledal účel § 105 odst. 2 s. ř. s. (zajištění kvalifikované právní pomoci, aby podání stěžovatele vyhovovalo především formálním požadavkům na ně kladeným; objektivity podání; filtrace zjevně bezúspěšných sporů) legitimní a prostředek k němu užitý (institut povinného zastoupení advokátem) přiměřený tomuto cíli (viz např. již usnesení ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. III. ÚS 473/09).

15. Návrh na zrušení § 105 odst. 2 s. ř. s. je proto zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Toto rozhodnutí přísluší podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu senátu, neboť plénum si rozhodování v této věci nevyhradilo postupem podle § 11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu [srov. též čl. 1 odst. 2 písm. b) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2025 č. Org. 39/25 o atrahování působnosti (sdělení č. 339/2025 Sb.)].

16. Jde-li o přezkum napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, stěžovatel podal kasační stížnost, aniž by mj. doložil splnění podmínky řízení podle § 105 odst. 2 spočívající v zastoupení advokátem, případně prokázání, že sám stěžovatel má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů požadováno pro výkon advokacie. Nejvyšší správní soud procesně korektním postupem vyzval stěžovatele k tomu, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení ze dne 6. 1. 2026 buďto předložil plnou moc udělenou jím advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti nebo ve stejné lhůtě prokázal, že má požadované vysokoškolské právnické vzdělání. Stěžovatel měl tedy možnost vytýkanou vadu odstranit, tj. měl možnost nechat se v řízení zastupovat advokátem či doložit požadované vzdělání, což však ve stanovené lhůtě, ani do doby vydání napadeného usnesení, neučinil. Nejvyšší správní soud stěžovatele v usnesení ze dne 6. 1. 2026 řádně upozornil na důsledky nedoložení plné moci nebo dokladu o dosaženém vysokoškolském právním vzdělání. Ústavní soud tak procesní postup Nejvyššího správního soudu, který kasační stížnost stěžovatele z důvodu nesplnění podmínek řízení podle § 46 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 120 s. ř. s. odmítl, neshledává protiústavní (obdobně již usnesení ze dne 24. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 66/04).

17. V posuzované věci nelze přehlédnout, že stěžovatel svým procesním postupem, kdy byl přesvědčen o tom, že se může sám zastupovat v řízení před Nejvyšším správním soudem (neboť si myslel, že jako daňový poradce je k tomu i v procesním postavení stěžovatele oprávněn), pročež ani na výzvu Nejvyššího správního soudu nijak nereagoval, v podstatě podpořil oprávněnost požadavku stanoveného v § 105 odst. 2 s. ř. s., a to povinného kvalifikovaného právního zastoupení stěžovatelů v řízení před Nejvyšším správním soudem.

18. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatele, proto z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Obdobně Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení § 105 odst. 2 s. ř. s.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 8. července 2026 Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu