Ústavní soud · Usnesení

III.ÚS 943/11

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2011-09-22 · odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost · ECLI:CZ:US:2011:3.US.943.11.1

Strojový souhrn generováno LLM

Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože soudy prvního a odvolacího stupně v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu vyhodnotily důkazní situaci a rozhodly o náhradě nemajetkové újmy. Soudy zřetelně odůvodnily, že požadavek na peněžní reparaci nebyl doložen, neboť nebylo prokázáno značné snížení důstojnosti ve společnosti. Navržená videonahrávka nebyla přijata jako důkaz, protože skutek byl již jinými prostředky zřejmý. Ústavní soud nepřijal stížnost jako zjevně neopodstatněnou, protože nebyly porušeny základní práva nebo svobody.

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. F., zastoupeného JUDr. Šárkou Bendovou, advokátkou se sídlem Karviná - Fryšták, K. Sliwky 125, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, č. j. 30 Cdo 4883/2009-130, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 1 2011, č. j. 30 Cdo 4883/2009-139, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 2009, č. j. 1 Co 200/2008-82, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2008, č. j. 23 C 209/2007-52, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaných v občanskoprávním řízení (o ochranu osobnosti), jehož byl účastníkem, neboť je přesvědčen, že mu byla upřena ústavně zaručená práva, jmenovitě že těmito rozhodnutími došlo k porušení článku 10 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Z vyžádaného procesního spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 23 C 209/2007 se podává následující. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 4. 2008, č. j. 23 C 209/2007-52, zamítl žalobu stěžovatele proti R. M. o zaplacení 100 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla být způsobena verbálními a urážlivými výroky žalovaného. Skutek, jak jej popsal stěžovatel v žalobě, soud pokládal za nesporný, kvalifikoval jej jako způsobilý zasáhnout (a porušit) jeho osobnostní práva, jmenovitě na ochranu cti a důstojnosti, měl však za to, že postačující reparací je satisfakce imateriální (písemná omluva žalovaného), a té se stěžovateli již dříve dostalo. Že došlo ke snížení jeho vážnosti a důstojnosti ve společnosti v tak značné míře, že by morální zadostiučinění bylo nedostatečné, stěžovatel v řízení podle soudu neprokázal a ani netvrdil; ostatně "požadavek žalobce na reparaci následků do své osobnostní sféry v majetkové podobě byl již nepochybně kompenzován jeho vlastním nedovoleným chováním" (zde opakovaným pořizováním záznamů žalovaného bez jeho souhlasu), jakož i tím, že si "zadostiučinění fakticky poskytl rovněž ve formě následného a neakceptovatelného verbálního útoku na osobu žalovaného v žalobě, v níž uvedená označení, kterých vůči žalovanému použil, při srovnání s mírou dotčenosti jeho osobnosti přiměřenost satisfakce vyvažují" (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 157/2004). K důkazu videozáznamem události, pořízeným stěžovatelem, soud uvedl, že jej pro nadbytečnost neprovedl, neboť rozhodný skutkový stav byl již bez pochybností zjištěn jinak. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 4. 2009, č. j. 1 Co 200/2008-82, rozhodnutí soudu prvního stupně z obdobných důvodů potvrdil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 4. 2010, č. j. 30 Cdo 4883/2009-130, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 1 2011, č. j. 30 Cdo 4883/2009-139, dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 5, věta prvá, ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nezjišťovaly okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabídnuty důkazy. Tvrzení uvedená v žalobě a jiných jeho podáních naprosto určitým a konkrétním způsobem vymezovala, jaká újma mu jednáním žalovaného vznikla a v jaké míře došlo ke snížení jeho důstojnosti. Porušení svých práv pak stěžovatel shledává zejména v tom, že soudy neprovedly navržený důkaz jím pořízenou videonahrávkou, jímž bylo možno prokázat, jak závažným způsobem došlo k zásahu do jeho osobnostních práv. Tvrdí, že jeho jednání, kdy videokamerou natáčel svůj majetek, nelze považovat za zásah do osobnostních práv třetích osob, neboť jde o jednání plně srovnatelné s použitím bezpečnostních kamer umístěných kupř. ve městech či obchodních domech. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Stěžovatel, dovolávaje se ochrany se zřetelem k čl. 10 odst. 1, 2 Listiny, v prvním plánu směřuje (a to nutně) svoji kritiku do občanskoprávního řízení, v němž odpovídající nárok uplatnil, konkrétně na ochranu osobnosti ve formě materiální satisfakce zakotvené v ustanovení § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. (co do satisfakce imateriální bylo žalovaným plněno). V dané věci jde tedy o to, zda toto řízení svými procesními postupy (zejména při dokazování), uplatněnými právními názory a celkovým výsledkem se odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo z mezí tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo však stěžovateli - a to zjevně - upřeno nebylo. Dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení, proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil, a jeho odvolacími námitkami se odvolací soud podrobně zabýval. Nikterak se přitom nenaznačuje, že byl omezen v možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného. Polemika ohledně důkazu stěžovatelovou videonahrávkou (resp. jeho přípustnosti) je očividně mimosměrná, neboť ani stěžovatel nepopírá, že inkriminovaný skutek byl zjištěn zcela v souladu s tím, jak jej sám tvrdil. Kolizi s principy "spravedlivého procesu" v rovině právního posouzení věci představují nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžují vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí. Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy aplikovaly bezpochyby "správné" podústavní právo, a jejich interpretačnímu vymezení podmínek (a jejich povahy) pro poskytnutí peněžní satisfakce nelze ničeho vytknout. Zejména výklad podaný odvolacím soudem je zcela vyčerpávající, a postačí na něj odkázat. Jestliže tedy obecné soudy - na základě výkladu ustanovení s relativně neurčitou hypotézou (což je zapotřebí zdůraznit) - dospěly k závěru, že nebylo doloženo, že jednáním žalovaného byla snížena důstojnost stěžovatele nebo její vážnost ve společnosti "ve značné míře" (§ 13 odst. 2 obč. zák.), pak Ústavní soud nemá důvod jej zpochybnit, neboť ústavněprávní úroveň neakceptovatelného excesu takový úsudek evidentně nepředstavuje, a (ani) pouhá možnost hodnocení jiného zde není významná. Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Z ústavní stížnosti se podává, že formálně (podle jejího petitu) směřuje též i proti rozhodnutí soudu dovolacího; obsahově však stěžovatel proti němu žádné námitky nevznáší a ani z pohledu Ústavního soudu mu ničeho vytknout zjevně nelze. Tím je předznamenán závěr, že i v této části jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, což je důvodem pro její odmítnutí rovněž.