III.ÚS 3255/13

Rubrum

Nejen judikatura obecných soudů, nýbrž i judikatura Ústavního soudu nemůže zůstat bez vývoje. Musí se přizpůsobovat sociální realitě a změnám náhledu společnosti na určité normy chování, takže obžalovaný se nemůže spoléhat na to, že soud setrvá na vývojem překonaném, byť pro něj příznivějším právním názoru (žádné legitimní očekávání); je však třeba pečlivě posoudit, zda v konkrétním případě je nutné právní názor Ústavního soudu přehodnotit, neposkytuje-li k tomu projednávaná věc dostatečný a spolehlivý podklad.

Výrok

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. Vazební věznice Ostrava, zastoupeného JUDr. Marcelou Neuwirthovou, advokátkou se sídlem v Havířově, Dělnická 434/1a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2013 č. j. 3 Tdo 678/2013-17, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. března 2013 č. j. 7 To 59/2013-136 a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 7. ledna 2013 č. j. 10 T 241/2012-119, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

Ústavní stížnost se zamítá.

Poučení

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní soud obdržel dne 25. října 2013 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na rovné zacházení v soudním řízení garantované čl. 37 odst. 3 Listiny.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisu Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud"), který si Ústavní soud pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal, vyplývá, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem okresního soudu uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže dle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), přečinu porušování domovní svobody dle ustanovení § 178 odst. 1 a 2 trestního zákoníku a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 trestního zákoníku. V trestním řízení mu bylo kladeno za vinu, že v průběhu měsíců října a listopadu 2012 neoprávněně ve třech případech vnikl, anebo se pokusil vniknout do rodinných domů v Karviné za účelem odcizení peněz a jiných cenností, přičemž v jednom případě odcizil peněženku s několika platebními kartami a finanční hotovostí ve výši 40 000 Kč. Stěžovatel se k trestné činnosti doznal, když zpochybnil toliko výši hotovosti v odcizené peněžence. Okresní soud nicméně nepřisvědčil obhajobě v tom směru, že stěžovatelova činnost nenaplnila znaky trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 trestního zákoníku. Dle soudu dochází podle současné judikatury při odcizení peněženky k naplnění i tohoto trestného činu, neboť je běžnou praxí, s níž musí pachatel počítat, že poškození přechovávají ve svých peněženkách obvykle i platební karty; skutečnost, že nedošlo ke zneužití platební karty je pro právní kvalifikaci nepodstatná. Zejména proti tomuto závěru podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením, v jehož odůvodnění označil závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 37/03 ze dne 17. 6. 2004 (N 81/33 SbNU 285), o něž stěžovatel opíral svou obhajobu stran neprokázání naplnění znaků trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku, za překonané novější judikaturou Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že se pachatel, který odcizí poškozené osobě peněženku, dopouští uvedeného trestného činu v úmyslu nepřímém ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, když potvrdil správnost obecných závěrů odvolacího soudu stran kvantitativního nárůstu používání platebních karet. Tyto závěry však navíc doplnil o vyhodnocení specifických okolností projednávaného případu. Stěžovatelův nepřímý úmysl tak Nejvyšší soud dovodil ze skutečnosti, že peněženka byla odcizena z pánské bundy a rodinného domu, tedy za okolností, kdy je odcizení platební karty spolu s peněženkou třeba předpokládat. Tento závěr navíc posiluje skutečnost, že pachatel byl již v minulosti pro v podstatě totožnou trestnou činnost odsouzen. Nutnost zvláštního hodnocení zacházení s jednou odcizenou peněženkou pak dle soudu vyplývá rovněž z chování pachatele na místě činu, když stěžovatel vytáhl peníze z nalezené dámské peněženky, zatímco pánskou peněženku odcizil celou. II. Argumentace stěžovatele a vyjádření ostatních účastníků řízení 3. Stěžovatel obecným soudům vytýká především to, že v trestním řízení nebylo v dostatečné míře prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na závěr nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 37/03 ze dne 17. 6. 2004 (N 81/33 SbNU 285), dle nějž nelze z úmyslného odcizení tašky či jiného zavazadla bez dalšího dovodit eventuální úmysl spáchat uvedený trestný čin, neboť takové neodůvodněné konstatování se nepřípustně blíží tzv. notorietě. Novější judikatura Nejvyššího soudu, opírající se o argument společenských změn v užívání platebních karet, se však od zmíněného nálezu v rozporu s ústavou konstantně odchyluje, čímž aprobuje protiústavní způsob dokazování, vedoucí k neoprávněnému odsuzování obžalovaných osob, a tím k porušení čl. 8 Listiny. Navíc je dle stěžovatele argument "společenských změn" nepřesvědčivý, neboť z dostupných statistik vyplývá, že nárůst počtu platebních karet není od vydání zmíněného nálezu Ústavního soudu ani stoprocentní. Dovedeno ad absurdum by tak dle stěžovatele mělo při několikaprocentním nárůstu užívání např. drog dojít ke změně judikatury v tom směru, že při každém odcizení tašky bude pachatel zároveň uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ve smyslu ustanovení § 283 trestního zákoníku, spáchaného v úmyslu nepřímém. Z uvedeného důvodu tedy stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

4. Na žádost Ústavního soudu zaslal své vyjádření k ústavní stížnosti krajský soud, který v něm uvedl, že podstata jeho rozhodnutí odpovídá současné situaci v oblasti ekonomických vztahů, v nichž došlo k významnému rozšíření platebních karet. Ve zbytku odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

5. Rovněž okresní soud zaslal k ústavní stížnosti své vyjádření, v němž pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

6. Nejvyšší soud se k výzvě Ústavního soudu nevyjádřil.

7. Stěžovatel následně využil svého práva repliky, v níž setrval na výše uvedené argumentaci, kterou doplnil v tom směru, že změny v ekonomických vztazích nemohou bez dalšího odůvodnit naplnění znaku trestného činu dle ustanovení § 234 odst. 1 trestního zákoníku. III. Formální předpoklady projednání návrhu 8. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Jádro stěžovatelovy argumentace představuje námitka rozporu "nosných důvodů" ústavní stížností napadených rozhodnutí se závaznými závěry rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Odchýlení se od obecně závazných závěrů nálezů Ústavního soudu je ustáleně považováno za porušení čl. 36 Listiny (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 3465/12 ze dne 1. 2. 2013, dostupný na http://nalus.usoud.cz) a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Ústavní soud si je však dobře vědom skutečnosti, že nejen judikatura obecných soudů, nýbrž i ta jeho nemůže zůstat bez vývoje. Musí se přizpůsobovat sociální realitě a změnám náhledu společnosti na určité normy chování [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345)]. Z toho důvodu Ústavní soud již v minulosti připustil, že je v kompetenci každého nezávislého soudu se ve výjimečných případech od závěrů judikatury Ústavního soudu odchýlit [nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465)], má-li k jejich revizi opodstatněné důvody, jež v odůvodnění svého rozhodnutí zevrubným způsobem ozřejmí. Ústavní soud tedy při zkoumání opodstatněnosti námitky nedodržení "nosných důvodů" některého ze závazných rozhodnutí Ústavního soudu nejprve zhodnotí, zda se předmětné soudní rozhodnutí či postup odchylují od závazných závěrů rozhodovací činnosti Ústavního soudu; následně přezkoumá, jestli je toto odchýlení dostatečně v napadeném soudním rozhodnutí odůvodněno a nakonec posoudí jeho obsahovou opodstatněnost z hlediska ochrany základních práv a svobod, zpravidla postupem podle ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí výše uvedeným způsobem a dospěl k závěru, že obecným soudům nelze v tomto konkrétním případě vytknout porušení požadavků předvídatelnosti a konzistentnosti jejich rozhodování vyplývajících z čl. 36 Listiny, ani zásady závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy). V obecné rovině tak lze uzavřít, že nejen judikatura obecných soudů, nýbrž i judikatura Ústavního soudu nemůže zůstat bez vývoje. Musí se přizpůsobovat sociální realitě a změnám náhledu společnosti na určité normy chování, takže obžalovaný se nemůže spoléhat na to, že soud setrvá na vývojem překonaném, byť pro něj příznivějším právním názoru (žádné legitimní očekávání), byť jemu příznivému právnímu názoru (zde nález sp. zn. IV. ÚS 37/03); je však třeba pečlivě posoudit, zda v konkrétním případě je nutné právní názor Ústavního soudu přehodnotit, neposkytuje-li k tomu projednávaná věc dostatečný a spolehlivý podklad.

10. Pro daný případ má klíčový význam závěr stěžovatelem zmíněného a dle názoru obecných soudů překonaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 37/03 ze dne 17. 6. 2004 (N 81/33 SbNU 285). Tento právní názor byl v jeho odůvodnění vyjádřen takto: "Ústavní soud se neztotožňuje se závěrem obecných soudů, pokud předmětný skutek kvalifikovaly rovněž jako trestný čin neoprávněného držení platební karty podle § 249b trestního zákona. Poškozený při výpovědi učiněné v přípravném řízení uvedl, že peněženka, obsahující platební karty, se nacházela v odcizené tašce (č. l. 52). Podle názoru Ústavního soudu nelze dovozovat z faktu odcizení tašky, či jiného zavazadla, v němž se nachází platební karta, bez jakéhokoliv dalšího dokazování, eventuální úmysl podle § 4 odst. b) trestního zákona ve vztahu k trestnému činu neoprávněného držení platební karty podle § 249b trestního zákona. Závěr o eventuálním úmyslu, tj. o tom, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 4 odst. b) trestního zákona], musí být opřen o konkrétně zjištěné skutečnosti. Tvrzení, obsažené v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, že totiž obžalovaní ´museli předpokládat, že poškozený může mít platební karty ve svých osobních věcech´, postrádá jakékoli zdůvodnění a svou povahou se blíží konstatování údajné notoriety. Při dokazování v trestním řízení je takovýto způsob argumentace nepřijatelný.".

11. Stručně řečeno, vyjadřuje uvedený nález závěr, že o nepřímém úmyslu spáchat trestný čin dle ustanovení § 234 odst. 1 trestního zákoníku (dříve ustanovení § 249b trestního zákona) nelze usuzovat toliko z odcizení tašky či jiného obdobného zavazadla, jelikož je vzhledem ke stěžejním zásadám dokazování v trestním řízení nutné podpořit naplnění tohoto znaku trestného činu konkrétně zjištěnými skutečnostmi, z nichž bude možné takový pachatelův úmysl, ať už přímý či nepřímý, logicky dovozovat. Tak tomu v daném případě podle většinového názoru senátu Ústavního soudu bylo, i když nelze přehlédnout, že všechny ve stěžovatelově věci rozhodující obecné soudy přinejmenším nepřímo označily citované závěry uvedeného nálezu za překonané (srov. str. 6 napadeného rozsudku okresního soudu, str. 2 napadeného usnesení krajského soudu a str. 7 a 8 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Na druhou stranu se však Nejvyšší soud nespokojil toliko s obecnými závěry v otázce společenského posunu při nakládání s platebními kartami, nýbrž poměrně obsáhle spojil tyto teze s konkrétními okolnostmi stěžovatelova případu, což má pro závěry dále učiněné zásadní význam.

12. Stěžovatelův úmysl tak Nejvyšší soud nedovozuje toliko ze skutečnosti odcizení peněženky, nýbrž v tomto směru poukazuje rovněž na stěžovatelovu trestní minulost (rozsudky odsuzující stěžovatele za stejný trestný čin spáchaný totožným způsobem), na způsob odlišného zacházení s jednotlivými odcizenými peněženkami, na prostředí a související okolnosti, za nichž stěžovatel trestnou činnost spáchal, jakož i na vyvrácení stěžovatelovy námitky stran naprosté tmy na místě činu, která mu měla bránit poznat obsah odcizené peněženky. Nad rámec uvedeného lze snad ještě podotknout, že v případě, v němž Ústavní soud rozhodoval výše uvedeným nálezem, došlo toliko k odcizení pánské kožené tašky přes rameno, zatímco ve stěžovatelově případě došlo k cílenému vyhledávání a odcizení peněženek, vytažených z oblečení poškozených osob, a na místě činu prohledávaných. Jakkoliv je zřejmé, že Nejvyšší soud a potažmo všechny rozhodující obecné soudy považují výše uvedené závěry Ústavního soudu za překonané, je z výše uvedeného rovněž patrné, že závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 37/03 ze dne 17. 6. 2004 (N 81/33 SbNU 285), ohledně dovozování nepřímého úmyslu z konkrétně zjištěných okolností, byly dle Ústavního soudu v ústavně přijatelné míře dodrženy. Zejména Nejvyšší soud v tomto směru založil své úvahy na výkladu smyslu a účelu ustanovením § 234 trestního zákoníku chráněného zájmu, kterým je mimo jiné nerušený bezhotovostní platební styk, přičemž své závěry opřel nikoli jen o nárůst počtu vydaných platebních karet, který byl pro rok 2012 podle jeho závěrů více jak dvojnásobný (10 172 883) ve srovnání s rokem 2001 (4 658 902). Na tom nic nemění částečná změna v pohybu tohoto vývoje (dle údajů z 13. 5. 2014 pokles počet platebních karet v 1. čtvrtletí roku 2014 o 126 tisíc - z 10 250 651 za rok 2013 na 10 124 847 - viz údaje a odůvodnění na adrese http://www.financninoviny.cz/zpravy/pocet-platebnich-karet-v-cr-letos-klesl-o-126-000-na-10-12-milionu/1078563), když podstatou ustanovení § 234 trestního zákoníku je již zmíněná ochrana právě platebního styku, jehož četnost se ve srovnání s počátkem tohoto století zmnohonásobila (viz údaje dostupné na téže adrese - návštěva 16. 6. 2014).

13. Vzhledem k těmto okolnostem, stejně jako k okolnostem, za kterých došlo k trestnému jednání stěžovatele, neshledala většina senátu Ústavního soudu důvod pro kasační nález, popř. pro předložení věci plénu Ústavního soudu k zaujetí stanoviska, kterým by byl případně právní názor ve věci sp. zn. IV. ÚS 37/03 překonán v podmínkách aplikace nového trestního zákoníku. Ačkoliv zmíněné řádné dovození nepřímého úmyslu pachatele je především věcí nalézacího soudu, posuzuje Ústavní soud zásadně spravedlnost soudního řízení jako celku, a tudíž náprava tohoto pochybení až ze strany Nejvyššího soudu není ústavně nepřípustným zásahem do stěžovatelova práva na spravedlivé posouzení jeho trestní věci. Proto většina senátu neshledala důvod ani pro posouzení ústavnosti samotného ustanovení § 234 odst. 1 trestního zákoníku ve vazbě na ustanovení § 15, 18 a 19 trestního zákoníku, popř. pro dovozování závěrů např. z § 18 odst. 2 trestního zákoníku, neboť zde neshledala důvod pro dovozování nějaké privilegované skutkové podstaty (blíže Šámal a kol.: Trestní zákoník I. Komentář. C. H. Beck, Praha 2009, s. 200, podrobněji např. Schönke, A., Schröder, H., Cramer, P. a kol.: Strafgesetzbuch. 27. vyd., C. H. Beck, München 2006, s. 350-351).

14. Jelikož Ústavní soud neshledal, že by se ratio decidendi napadených rozhodnutí fakticky odchylovalo od relevantních závěrů nálezu sp. zn. IV. ÚS 37/03 ze dne 17. 6. 2004 (N 81/33 SbNU 285), přičemž stěžovatel jinou námitku nevznesl, nepřistoupil již Ústavní soud z důvodu ustáleně uznávané zásady minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci k přezkumu další, dle obecných soudů tyto závěry překonávající, argumentace. Ze stejného důvodu pak třetí senát Ústavního soudu nepřistoupil ani ke zvážení postupu podle ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu, neboť - jak bylo již výše sub 9 a 12 uvedeno - projednávaná věc k tomu neposkytuje zejména po skutkové stránce dostatečný a spolehlivý podklad.

15. Vzhledem k tomu, že se senát při hlasování nesjednotil na návrhu na rozhodnutí podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, bylo ve smyslu § 19 odst. 2 ve spojení s § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodnuto ve věci nálezem.

Rubrum

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí II. Argumentace stěžovatele a vyjádření ostatních účastníků řízení III. Formální předpoklady projednání návrhu IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti Odlišné stanovisko soudce Ústavního soudu Jana Musila I. Extrémně vadná právní kvalifikace trestného činu II. Extrémně vadné posouzení nepřímého úmyslu III. Obecná úvaha o negativních dopadech trendu kriminalizace přípravných jednání (tzv. předsunutí trestní odpovědnosti) IV. Obecná úvaha o negativních dopadech trendu "vyprazdňování" subjektivního zavinění V. Na závěr literární vložka