IV.ÚS 10/14
V PLATNOSTI- OS Písek 1 P 242/2004-827
- ÚS IV.ÚS 10/14
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele, který se proti rozhodnutí obecných soudů vyjádřil z důvodu nesouladu s článkem 36 odst. 1 Listiny a presumpcí neviny. Soud uvedl, že obecné soudy správně zhodnotily důkazy a jejich rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavního pořádku. Ústavní soud nemá pravomoc přehodnocovat soudní uvážení ani hodnotit, zda soudy správně posoudily skutkové zjištění. Stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, protože stěžovatel opakoval námity, které již byly v rozhodnutích obecných soudů řádně zváženy.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele J. S., t. č. ve Vazební věznici v Hradci Králové, zastoupeného Mgr. Václavem Hatákem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 6 Co 1953/2013-886 ze dne 1. 10. 2013 a rozsudku Okresního soudu v Písku č. j. 1 P 242/2004-827 ze dne 18. 6. 2013, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavnímu soudu byl dne 2. 1. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 83 a čl. 90 Ústavy České republiky. Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Písku (dále jen "okresní soud") rozsudkem č. j. 1 P 242/2004-827 ze dne 18. 6. 2013 na podkladě návrhu matky změnil rozsudek č. j. P 242/2004-84 ze dne 17. 6. 2005 tak, že stanovil stěžovateli (otci) povinnost platit výživné na nezletilou dceru v částce 200,-Kč měsíčně, počínaje dnem 1. 2. 2013 (výrok I.), a současně stěžovatele zavázal uhradit vzniklý nedoplatek na výživném za období od 1. 2. 2013 do 18. 6. 2013 ve výši 1.000,-Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.). Návrh matky na určení zákazu styku nezletilé s otcem okresní soud zamítl (výrok III.). Okresní soud dále změnil rozsah styku stěžovatele s nezletilou (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok V.). Stěžovatel podal proti výrokům I., II., IV. a V. odvolání, nicméně Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 6 Co 1953/2013-886 ze dne 1. 10. 2013 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil; změnil toliko výrok o nedoplatku na výživném v tom smyslu, že tento za období od 1. 2. 2013 do 1. 10. 2013 činil 1.600,- Kč. Stěžovatel napadl obě výše uvedená rozhodnutí ústavní stížností, v níž namítal, že mu obecné soudy zcela nelogicky uložily povinnost platit výživné, ačkoliv z provedeného dokazování vyplynulo, že je zcela bez prostředků. Stěžovatel dále uvedl, že obecné soudy založily svá rozhodnutí na neúplných skutkových zjištěních, neboť se vyhnuly podrobnějšímu zkoumání majetkových poměrů matky nezletilé a jejího manžela, a rovněž porušily presumpci neviny, neboť argumentovaly tím, že si stěžovatel pácháním trestné činnosti objektivně sám znemožnil získávat finanční prostředky, ačkoliv se stěžovatel nacházel toliko ve vazbě a nebyl za trestnou činnost pravomocně odsouzen. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodl jak výše uvedeno, tzn., aby napadená rozhodnutí okresního a krajského soudu svým nálezem zrušil. II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k posouzení námitek v ní obsažených. Podstatou ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatele s výší výživného, které je povinen dle napadených rozhodnutí hradit. Pochybení obecných soudů spatřoval stěžovatel v nesprávném hodnocení důkazů, v neúplnosti skutkových zjištění a v nerespektování presumpce neviny. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že netvoří součást soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo. Dle § 85 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), trvá vyživovací povinnost rodičů k dětem do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit. Dle § 85 odst. 2 zákona o rodině přispívají oba rodiče na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů; dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Dle § 96 odst. 1 téhož předpisu soud při určení výživného přihlédne k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Jak patrno, zákon vymezuje obsah vyživovací povinnosti prostřednictvím neurčitých právních pojmů, z čehož plyne, že pro určení jejich konkrétního významu, resp. pro stanovení výše výživného v konkrétní věci, je nezbytná určitá míra soudního uvážení. Ústavní soud již v minulosti dospěl k závěru (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 363/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz), že ústavní přezkum rozhodnutí založeného na soudním uvážení je sice možný, ovšem značně omezený, jelikož se může týkat toliko posouzení, zda rozhodnutí nevybočilo z mezí nastavených ústavním pořádkem. Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy v projednávané věci meze uvážení nepřekročily a dostály své povinnosti zakotvené v § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, tj. v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů posoudily provedené důkazy a na základě jejich zhodnocení dospěly k závěru uvedenému ve výroku svého rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). V nyní projednávané věci však extrémní nesoulad ve výše uvedeném smyslu zjištěn nebyl. Z odůvodnění napadených rozhodnutí bylo zřejmé, že se obecné soudy poměry stěžovatele, nezletilé i její matky v dostatečném rozsahu zabývaly a svou úvahu o tom, proč je třeba určit stěžovateli povinnost hradit výživné v rozsudkem stanovené výši, srozumitelně a logicky odůvodnily. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepříslušelo závěry obecných soudů jakkoliv přehodnocovat; nesouhlas stěžovatele s výsledkem řízení před obecnými soudy sám o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. Ústavní soud stěžovateli nepřisvědčil, ani pokud šlo o tvrzené porušení presumpce neviny, neboť jak patrno z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy vycházely toliko z jeho předchozí trestné činnosti. Ve vztahu k aktuální trestné činnosti, pro niž je stěžovatel vazebně trestně stíhán, obecné soudy výslovně konstatovaly, že k ní nelze s ohledem na absenci pravomocného rozhodnutí přihlédnout. Prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené na polemice se závěry obecných soudů v rovině podústavní a na opakování námitek, s nimiž se již obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly, stavěl stěžovatel Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo uvedeno výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. ledna 2014 Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (4)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.