IV.ÚS 1020/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Veronikou Ščukovou, advokátkou, sídlem Bráfova tř. 764/50, Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2026 č. j. 33 Cdo 2981/2025-510 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. července 2025 č. j. 37 Co 354/2022-442, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a B. B. (jedná se o pseudonym), jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že Okresní soud v Třebíči rozhodl rozsudkem ze dne 1. 11. 2022 č. j. 5 C 304/2019-324 tak, že nahradil projev vůle stěžovatele uzavřít kupní smlouvu, jíž převádí vedlejší účastnici (žalobkyni) vlastnické právo ke specifikovaným nemovitým věcem za kupní cenu 2 120 000 Kč. Současně okresní soud zamítl vzájemný návrh stěžovatele na zrušení smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 25. 3. 2019, kterou uzavřel s vedlejší účastnicí. V odůvodnění okresní soud uvedl, že stěžovatel nesplnil svou povinnost uzavřít realizační smlouvu do sjednaného data. Ačkoliv stěžovatel trpěl psychickými problémy, podle znaleckého posudku byl schopen právně jednat. Okresní soud rovněž zdůraznil, že předchozí ústní dohoda stěžovatele s jeho sestrou o převodu týchž nemovitostí z podzimu 2018 je s ohledem na § 2057 odst. 1 občanského zákoníku (podmínka písemné formy darovací smlouvy) neplatná a nebrání uzavření smlouvy s vedlejší účastnicí.

2. Krajský soud v Brně o odvolání stěžovatele rozhodoval podruhé, neboť jeho předchozí rozsudek ze dne 12. 12. 2023 č. j. 37 Co 354/2022-372 Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 1. 2025 č. j. 33 Cdo 1136/2024-413 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Učinil tak pro opomenutí stěžovatelovy námitky promlčení. Vázán právním názorem Nejvyššího soudu, krajský soud nyní napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí okresního soudu ve výroku o zamítnutí vzájemného návrhu. Výrok o nahrazení projevu vůle krajský soud změnil tak, že postupem podle § 1787 odst. 1 občanského zákoníku sám určil obsah kupní smlouvy. V odůvodnění krajský soud poukázal na to, že jím připuštěná změna žalobního petitu nebyla procesní změnou žaloby, nýbrž pouze upřesněním návrhu. Z uvedených důvodů krajský soud neshledal důvodnou vznesenou námitku promlčení podle § 634 občanského zákoníku, neboť původní žaloba byla podána v jednoroční lhůtě. Soud dále neshledal ani naplnění podmínek pro zrušení smlouvy pro hrubý nepoměr plnění (§ 1793 občanského zákoníku), jelikož vedlejší účastnice v průběhu řízení navýšila kupní cenu z původních 1 615 000 Kč na částku 2 120 000 Kč, jež odpovídala znaleckému posudku.

3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. V odůvodnění zdůraznil, že se krajský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice pouze formulačně upravila žalobní petit při zachování původních skutkových tvrzení, a proto se její právo nepromlčelo. Dále konstatoval, že hmotné právo (§ 1787 odst. 2 občanského zákoníku) výslovně povolává soud k určení obsahu smlouvy, a jde tak o konstitutivní rozhodnutí, při němž není soud doslovně vázán žalobním návrhem. Navíc poučení poskytnuté krajským soudem žalobkyni směřující k odstranění nepřesností petitu nepřekročilo meze vysvětlovací povinnosti soudu a neporušilo zásadu rovnosti účastníků.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel tvrdí porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 4 Ústavy České republiky. Konkrétně uvádí, že krajský soud porušil zásadu rovnosti zbraní a dispoziční zásadu tím, že žalobkyni, zastoupené advokátem, poskytl nedovolené hmotněprávní poučení o možnosti úpravy žalobního petitu. Stěžovatel dále namítá, že se Nejvyšší soud nevypořádal se třemi z jeho pěti dovolacích otázek a odchýlil se od vlastní judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2022 sp. zn. 33 Cdo 72/2021) týkající se rozlišení žaloby na nahrazení vůle a žaloby na určení obsahu smlouvy. Z toho důvodu považuje stěžovatel závěry o zachování promlčecí lhůty za nesprávné. Poukazuje na vadná skutková zjištění ohledně ústní dohody s jeho sestrou a na to, že soudy ignorovaly vliv jeho středně těžké deprese na schopnost posoudit důsledky smlouvy o smlouvě budoucí kupní. Nezabývaly se ani tvrzením o kombinaci stěžovatelovy psychické indispozice s jednostranně připravenou smluvní dokumentací (kterou připravovala druhá smluvní strana), což by i při eventuálním zachování jeho způsobilosti právně jednat muselo vést k závěru o neplatnosti právního jednání.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Pochybení ústavněprávního rozměru přitom Ústavní soud v dané věci neshledal.

6. Stěžovatel předně namítá, že soudy nerespektovaly rozdíl mezi žalobou na nahrazení projevu vůle a žalobou na určení obsahu smlouvy, čímž se měly neodůvodněně odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu a ignorovaly stěžovatelem vznesenou námitku promlčení. Nejvyšší soud však v napadeném usnesení srozumitelně vysvětlil, že vedlejší účastnice po celou dobu řízení žádala totéž, a to na základě neměnného skutkového základu. Změna formulace žalobního petitu podle Nejvyššího soudu představovala pouhé upřesnění žaloby, nikoliv uplatnění nového nároku. Na rozdíl od předchozí právní úpravy § 1787 odst. 2 občanského zákoníku svěřuje určení obsahu smlouvy soudu, přičemž soud není doslovným zněním žalobního návrhu vázán. Určit obsah smlouvy náleží soudu. Pokud za těchto okolností soudy dovodily, že vedlejší účastnice neuplatňovala po uplynutí promlčecí doby nový nárok, nýbrž pouze procesně upřesnila nárok původní, nelze v uvedených závěrech shledat nic neústavního. Vzhledem k tomu, že sjednaná lhůta pro uzavření kupní smlouvy (plynoucí ze smlouvy o smlouvě budoucí) uplynula dne 30. 9. 2019 a k uplatnění práva u soudu došlo dne 15. 12. 2019, právo vedlejší účastnice se podle obecných soudů nepromlčelo (§ 634 občanského zákoníku). Ani v tomto ohledu nevykazují závěry soudů jakékoli ústavně relevantní vady.

7. Ústavní soud v této souvislosti nepřisvědčil ani argumentaci opírající se o stěžovatelem odkazovaný rozsudek sp. zn. 33 Cdo 72/2021, resp. nevypořádání se s jeho závěry. V tomto rozsudku Nejvyšší soud vyložil, že zatímco podle právní úpravy do 31. 12. 2013 (starý občanský zákoník) soud pouze nahrazoval souhlas s předem přesně formulovaným textem smlouvy, podle občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 soud chybějící parametry smlouvy sám dotváří. S tímto závěrem jsou však napadená rozhodnutí v souladu a vychází z něj.

8. Neobstojí ani tvrzení stěžovatele, že krajský soud vedlejší účastnici nepřípustně poučil a tím porušil rovnost zbraní. Využití vysvětlovací povinnosti soudu vedoucí k odstranění nepřesností ve formulaci žalobního petitu nelze považovat za neústavní vadu řízení. Z tohoto důvodu Ústavní soud neshledal případným ani odkaz stěžovatele na nález ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. I. ÚS 4004/14. Jakkoliv sice platí, že soud nesmí účastníka poučovat o tom, jak uplatňovat nárok nebo jak se bránit (kupříkladu vznesením námitky promlčení), v nyní posuzované věci k takovému pochybení nedošlo. Poučení nesměřovalo k uplatnění nového nároku, nýbrž výlučně k formulačnímu přizpůsobení žalobního petitu uplatněnému nároku v kontextu § 1787 odst. 1 občanského zákoníku, což nevybočilo z mezí nestranného vedení řízení. Jak uvedl již Nejvyšší soud, terminologická nepřesnost krajského soudu, který "připustil změnu žaloby", nemůže mít vliv na závěr, že šlo o stále stejný nárok. Obsah smlouvy podle § 1787 odst. 1 občanského zákoníku utváří soud, jde o konstitutivní rozhodnutí, kterým se hmotněprávní vztah mezi stranami smlouvy utváří. To má vliv i na vázanost soudu žalobou, přičemž soud není žalobním návrhem doslovně vázán. Podstatné je, že skutková tvrzení vedlejší účastnice v žalobě byla stále stejná. V uvedených závěrech nespatřuje Ústavní soud jakékoli ústavně relevantní pochybení.

9. K tvrzením stěžovatele týkajícím se právních jednání s jeho sestrou ohledně shodných nemovitých věcí obecné soudy uzavřely, že tato jednání nemohla mít vliv na platnost smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí (srov. bod 14 rozsudku krajského soudu). Stěžovatel zůstal majitelem nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí, jako vlastník mohl s nemovitým majetkem volně nakládat a smlouva o smlouvě budoucí z března 2019 tak byla platná. Uvedené závěry soudy dostatečně zdůvodnily. Ústavní soud nepřehodnocuje skutková zjištění ani z nich dovozené právní závěry v rovině podústavního práva, nejsou-li tyto závěry v extrémním rozporu s provedenými důkazy. K tomu však v nyní posuzované věci nedošlo.

10. Nemožnost přehodnocovat skutková zjištění soudů se týká též námitek stěžovatele, že soudy ignorovaly souhrn negativních okolností, jako je jeho zdravotní stav, finanční tíseň, nevýhodná cena a příprava smlouvy druhou smluvní stranou, které by ve svém celku měly vést k neplatnosti smlouvy. Z napadených rozhodnutí je však zřejmé, že se soudy těmito okolnostmi zabývaly. Vycházely ze znaleckého posudku z odvětví psychiatrie, podle kterého stěžovatel v době uzavření smlouvy s žalobkyní nejednal v duševní poruše, jež by jej činila neschopným k právnímu jednání. Dále soudy dovodily, že finanční tíseň spočívající v neschopnosti splácet hypoteční úvěr nelze považovat za hrozbu směřující k neplatnosti právního jednání. Namítaný hrubý nepoměr vzájemných plnění (nevýhodná kupní cena) pak byl zhojen tím, že vedlejší účastnice v průběhu řízení zcela jednoznačně projevila vůli doplatit původně sjednanou nižší kupní cenu a akceptovala její navýšení na úroveň ceny obvyklé. Uvedené závěry nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.

11. K výhradám stěžovatele směřujícím vůči odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud uvádí, že dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost, nikoli pro vady. Odmítá-li Nejvyšší soud dovolání pro nepřípustnost, je z hlediska rozhodovací praxe Ústavního soudu vyžadováno, aby se odůvodnění odmítavého rozhodnutí, jakkoliv stručné, neomezilo na pouhou citaci zákona, případně doplněnou odkazem na některé judikáty, obsahující pouze obecný výklad přípustnosti dovolání bez jakéhokoliv náznaku individualizace na projednávaný případ (srov. např. nález ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15). K uvedené vadě v posuzované věci nedošlo. Usnesení Nejvyššího soudu požadavkům na dostatečné odůvodnění, resp. dostatečnou individualizaci důvodů, které vedly k závěru o nepřípustnosti dovolání, dostálo.

12. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. června 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu