IV.ÚS 1035/15
V PLATNOSTI- OS Pardubice 4 T 108/2013
- ÚS IV.ÚS 1035/15
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje. Soud se opřel o § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je stížnost nepřípustná, pokud nebyl napadeno rozhodnutí o posledním opravném prostředku. Stěžovatel podal dovolání, jehož odmítnutí Nejvyšší soud však nebylo předmětem stížnosti. Ústavní soud proto rozhodl, že návrh je nepřípustný, protože by jeho vyhovění vedlo ke stavu právní nejistoty.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti A. K., zastoupeného JUDr. Zbyškem Melichem, advokátem se sídlem Praha 6, Junácká 1474/5, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 16. 4. 2014 č. j. 14 To 79/2014-225 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 31. 1. 2014 č. j. 4 T 108/2013-210, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti se stěžovatel s odvoláním na čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod domáhá, aby Ústavní soud zrušil uvedený rozsudek Okresního soudu v Pardubicích, jímž byl uznán vinným ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Stěžovatel se rovněž domáhá zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání. Stěžovatel byl v napadeném usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích poučen o možnosti podání dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku. Tuto možnost využil, dovolání podal, avšak Nejvyšší soud je svým usnesením ze dne 10. 12. 2014 č. j. 8 Tdo 1325/2014-19 odmítl. Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná. Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. V daném případě stěžovatel sice využil svého práva a podle ustanovení § 265a trestního řádu podal proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích mimořádný opravný prostředek - dovolání, které bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014 č. j. 8 Tdo 1325/2014-19. Toto rozhodnutí dovolacího soudu však stěžovatel svou ústavní stížností nenapadl, jeho zrušení Ústavnímu soudu nenavrhl a Nejvyšší soud nebyl označen ani jako účastník řízení. Protože ani v odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel s uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu nijak nepolemizuje, Ústavní soud musel posoudit ústavní stížnost tak, že směřuje výhradně proti označenému rozsudku Okresního soudu v Pardubicích a proti označenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích. Taková situace představuje podle dlouhodobé judikatury Ústavního soudu důvod k odmítnutí ústavní stížnosti (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 58/95, II. ÚS 724/02, I. ÚS 242/03, IV. ÚS 270/05 a další). V případech, kdy byl opravný prostředek řádně podán, je totiž nezbytné napadnout ústavní stížností i rozhodnutí vydané na jeho základě, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jestliže tedy stěžovatel nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku, ale pouze rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat. Pokud by tak totiž učinil, podané ústavní stížnosti případně i vyhověl a napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil, zůstalo by nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku nedotčeno, což by zjevně vyvolalo stav právní nejistoty. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení
Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. června 2015 JUDr. Vladimír Sládeček soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.