IV.ÚS 109/12
V PLATNOSTI- MS Praha 43 T 15/2003
- VS Praha 2 To 111/2010
- NS 6 Tdo 1199/2011
- ÚS IV.ÚS 109/12
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel nevyčerpal procesní prostředky před obecnými soudy. Námitky týkající se výpovědi svědka a zpoždění obžaloby nebyly v předchozím řízení uplatněny, což způsobilo jejich nepřípustnost. Soud se nezabýval hodnocením důkazů, protože to nepatří do jeho pravomoci. Ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 10. září 2013 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka v právní věci stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem Náměstí 14. října, Praha 5, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 1199/2011-4191 ze dne 30. 9. 2011, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 2 To 111/2010-4019 ze dne 16. 12. 2010 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 43 T 15/2003-3756 ze dne 15. 1. 2010, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavnímu soudu byl dne 11. 1. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť měl za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 až 40 Listiny základních práv a svobod a právo na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 43 T 15/2003, který si za účelem posouzení důvodnosti návrhu Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatel byl rozsudkem městského soudu č. j. 43 T 15/2003-3756 ze dne 15. 1. 2010 uznán vinným organizátorstvím trestného činu zbavení osobní svobody dle § 10 odst. 1 písm. a) k § 232 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení probačního dohledu. Stěžovateli byla v této souvislosti uložena povinnost dostavovat se nejvíce jedenkrát měsíčně k probačnímu úředníkovi Probační a mediační služby. Stěžovatel podal proti předmětnému rozsudku odvolání, na jehož podkladě Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem č. j. 2 To 111/2010-4019 ze dne 16. 12. 2010 zrušil tu část výroku o trestu, dle níž byl stěžovatel povinen dostavovat se nejvíce jedenkrát měsíčně k probačnímu úředníkovi Probační a mediační služby. Ve zbytku zůstal rozsudek městského soudu nezměněn. Nejvyšší soud následně usnesením č. j. 6 Tdo 1199/2011-4191 ze dne 30. 9. 2011 odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu, neboť shledal, že bylo podáno z jiných než zákonem stanovených důvodů [§ 265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů]. Stěžovatel napadl rozhodnutí městského, vrchního a Nejvyššího soudu ústavní stížností, v níž uplatnil tři okruhy námitek. Za prvé, v hlavním líčení nebyl řádně dokončen výslech svědka Martince a stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci, nebylo umožněno položit svědkovi připravené otázky. Za druhé, přestože stěžovatel byl již od samého počátku vyšetřování v některých výpovědích označen za údajného objednatele únosu poškozeného Martince, byl obžalován až dne 27. 6. 2008 a tudíž v průběhu celého vyšetřování a posléze i v průběhu hlavního líčení nemohl dostatečně hájit svá práva, neboť nebyl v postavení obžalovaného. Soud došel k závěru, že se skutek stal a jakým způsobem se stal, ještě předtím, než byl stěžovatel obžalován; stěžovateli tedy bylo znemožněno prokazovat svou nevinu a vykonstruovanost celé kauzy. Za třetí, celé trestní stíhání bylo procesně zmatečné, prolínaly se v něm svědecké výpovědi, které bylo možno použít jako důkaz, a zápisy o výpovědích, které takovou hodnotu nemají a soud s nimi přesto pracoval jako s usvědčujícím důkazem. Stěžovatel rozporoval věrohodnost výpovědí spoluobžalovaného B. a poškozeného Martince, což podpořil odkazem na výpověď spoluobžalovaného Ž.; poukazoval rovněž na skutečnost, že nebyli vyslechnuti jím navržení svědci, ani nebyl proveden důkaz nahrávkou, z níž vyplývá, že poškozený Martinec volal stěžovateli v době únosu a stěžovatel byl v tuto chvíli doma se svými přáteli. Dle stěžovatele soudem dovozený motiv jeho jednání, tzn. zabránění poškozenému v účasti na soudním jednání, neobstojí, naopak z provedeného dokazování bylo zřejmé, že motivem jednání ostatních spoluobžalovaných bylo získání peněžních prostředků. Obecné soudy pominuly, že společně s osobou stěžovatele byly jako osoby, které se na únosu podílely, označeni i pan Malčev, pan Krejza a pan Köhler, avšak nikdo z nich nebyl obžalován. Přímé důkazy, které by stěžovatele usvědčovaly, zcela absentují, a nepřímé důkazy, na něž se obecné soudy odvolávaly, netvoří ucelený řetězec, který by vylučoval pochybnost o jeho vině. Stěžovatel zdůraznil, že obecné soudy při hodnocení důkazů nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, a jejich rozhodnutí proto představují ústavně nepřípustnou svévoli, neboť jimi byl uznán vinným trestným činem, ačkoliv nebylo prokázáno, že se trestné činnosti dopustil. Stěžovatel z těchto důvodů navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby svým nálezem rozhodnutí městského, vrchního a Nejvyššího soudu zrušil. II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla, s výjimkou níže uvedenou, přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k jejímu věcnému projednání. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze jestliže by v důsledku vydání takového rozhodnutí došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo. K námitkám uvedenými pod body jedna a dvě ústavní stížnosti, tzn. k procesním nedostatkům vážícím se k výpovědi svědka Martince a ke zkrácení možnosti uplatnění procesních práv stěžovatele v důsledku toho, že stěžovatel byl obžalován až dne 27. 6. 2008, uvádí Ústavní soud následující: V řízení o ústavní stížnosti se uplatňuje zásada subsidiarity, spočívající v povinnosti stěžovatele před podáním ústavní stížnosti vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu není tato podmínka v případě procesních prostředků, které jsou ovládány zásadou dispozitivní a nikoli zásadou revizní, splněna pouhým uplatněním procesního prostředku ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytností namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo, resp. svoboda promítá (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek č. 19, nález č. 111, str. 79 a násl.). Jinými slovy řečeno, stěžovatel nemůže v ústavní stížnosti vznášet takové námitky, které neuplatnil, alespoň rámcově, v předchozím průběhu řízení před obecnými soudy. Jelikož stěžovatel výše uvedenými skutečnostmi, v nichž nyní spatřoval porušení svých ústavně zaručených práv, v řízení před obecnými soudy neargumentoval, resp. uplatnil je až v dovolání, a to mimo rámec zákonných dovolacích důvodů, nezbylo než považovat jeho ústavní stížnost v tomto rozsahu za nepřípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V části, v níž byla ústavní stížnost shledána přípustnou, představovala její jádro námitka nesprávnosti skutkových zjištění a s ní spojená argumentace směřující vůči způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně vyložily, jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých důkazů řídily a své závěry o vině stěžovatele logicky a přesvědčivě zdůvodnily. Jelikož úvahám obecných soudů nebylo možno z ústavněprávního hlediska nic vytknout, Ústavnímu soudu nepříslušelo je jakkoliv přehodnocovat. Stěžovatel v bodu tři ústavní stížnosti v podstatě zopakoval svou obhajobu z řízení před obecnými soudy, s níž se tyto již v předchozím průběhu řízení dostatečně vypořádaly, a stavěl tak Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Pouhý nesouhlas stěžovatele s výsledkem řízení před obecnými soudy, založený na polemice s jejich závěry v rovině podústavní, nebyl sám o sobě způsobilý konstituovat porušení jeho ústavně zaručených práv, Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. září 2013 Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (4)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.