IV.ÚS 1153/09
V PLATNOSTI- NSS 9 As 13/2008-53
- ÚS IV.ÚS 1153/09
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože nezjistil porušení ústavně zaručených práv. Soud se nezabýval výkladem občanského práva, ale pouze posuzoval, zda byly zásady spravedlivého procesu porušeny. Námitky týkající se vlastnického práva a skutkového stavu nebyly považovány za základ pro zásah do ústavních práv. Rozhodnutí nižších soudů byla považována za správně odůvodněná a v souladu s ústavními zásadami.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 20. května 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky M. H., zastoupené JUDr. Olgou Strakovou, advokátkou se sídlem Radniční 7a, České Budějovice, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 13/2008-53 ze dne 29. 1. 2009 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 10 Ca 236/2007-19 ze dne 1. 2. 2008, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavnímu soudu byl dne 5. 5. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím správního odboru, oddělení přestupků Magistrátu města České Budějovice č. j. Spr. přest. 2370/07-Kv ze dne 17. 9. 2007 byla stěžovatelka uznána vinnou přestupkem proti občanskému soužití dle § 49 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Jednání, v němž bylo spatřováno naplnění skutkové podstaty přestupku, spočívalo v tom, že stěžovatelka dne 9. 5. 2007 v době kolem 5.45 hodin v domě na adrese H., nezabezpečila svého psa rasy anglický setr, který následně na chodbě domu zranil kousnutím do zadní části stehna pravé nohy doručovatelku denního tisku V. V., čímž stěžovatelka z nedbalosti jinému ublížila na zdraví. Za přestupek byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení. Rozhodnutím Krajského úřadu Jihočeského kraje č. j. KUJCK 31530/2007/2 OLVV P 84 ze dne 26. 10. 2007 bylo odvolání stěžovatelky zamítnuto. Žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 10 Ca 236/2007-19 ze dne 1. 2. 2008 jako nedůvodnou. Nejvyšší správní soud pak rozsudkem č. j. 9 As 13/2008-53 ze dne 29. 1. 2009 zamítl kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku zavinění, když dovodily, že se jednání měla dopustit v nevědomé nedbalosti. Stěžovatelka uvedla, že při posuzování zavinění je třeba přihlížet jak k objektivním, tak k subjektivním kritériím a podrobně rozvedla skutečnosti, které dle jejího názoru svědčily o tom, že ze subjektivního hlediska její jednání znaky nevědomé nedbalosti nenaplňovalo. Zcela zásadní pochybení obecných soudů spatřovala stěžovatelka v tom, že dostatečně nezohlednily, že výběhem psa ve společných prostorách domu realizovala své vlastnické právo, a to způsobem ostatními spoluvlastníky dlouhodobě akceptovaným. Skutečnost, že se obecné soudy s jejími námitkami, a zejména s námitkou vlastnického práva, dostatečně nevypořádaly, pak dle jejího názoru konstituovala porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Výklad, spatřující v jejím jednání znaky přestupku, označila stěžovatelka dále za rozporný s principy spravedlnosti, demokratického právního státu a s čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Krom výše uvedeného stěžovatelka namítla i existenci extrémního rozporu mezi právními závěry a skutkovými zjištěními co se týče místa a okolností spáchání přestupku. Ze všech těchto důvodů navrhla, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 13/2008-53 ze dne 29. 1. 2009 a rozsudek krajského soudu č. j. 10 Ca 236/2007-19 ze dne 1. 2. 2008 svým nálezem zrušil. II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná. Podstatu ústavní stížnosti tvořila polemika stěžovatelky s hodnocením subjektivní stránky přestupku, tzn. s otázkou zavinění. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že jeho úlohou není zabývat se výkladem jiných než ústavních norem, nýbrž posuzovat toliko tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. V reakci na námitky stěžovatelky tedy zvažoval pouze to, zda napadený výklad ze strany obecných soudů nebyl interpretací natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů, vyplývajících z jednotlivých ustanovení Ústavy a Listiny, nic takového však zjištěno nebylo. Z odůvodnění napadených rozhodnutí bylo zřejmé, že obecné soudy věnovaly otázce zavinění značnou pozornost a důsledně se s obhajobou stěžovatelky vypořádaly, to vše v návaznosti na veškeré relevantní okolnosti případu. Argumentace stěžovatelky, obsažená v ústavní stížnosti, postrádala výraznější ústavněprávní rozměr, jednalo se fakticky o souhrn argumentů, uplatněných v předchozím průběhu řízení. Námitky stěžovatelky neměly svůj původ v opomenutí relevantních argumentů obecnými soudy, nýbrž v tom, že se tyto neztotožnily s jejím názorem, že zjištěné okolnosti vylučovaly existenci zavinění. Skutečnost, že byl aplikován právní názor, s nímž stěžovatelka nesouhlasila, však sama o sobě porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces nezakládá. Co se týče tvrzeného porušení vlastnického práva, jak již případně uvedl Nejvyšší správní soud a jak je zdůrazněno i v čl. 11 odst. 3 Listiny, vlastnické právo není neomezené, ale je limitováno právy dalších osob, do nichž nesmí bez oprávněného důvodu zasahovat. Dopustila-li se stěžovatelka při realizaci svého vlastnického práva jednání, jež naplnilo skutkovou podstatu přestupku, včetně požadované míry zavinění, není porušením čl. 11 odst. 1 Listiny ani čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jestliže je za takové jednání v rámci přestupkového řízení postižena. Požadavek, aby stěžovatelka měla svého psa natolik pod kontrolou, aby nemohlo dojít k napadení osob do domu oprávněně vstoupivších, je zcela přiměřený a nenachází se ani v rozporu s principy demokratického právního státu, ani s principy spravedlnosti. Porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky tedy Ústavní soud v tomto ohledu neshledal. K námitce stěžovatelky, vztahující se k nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu, pak Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu zásadně nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, příp. správními orgány, a to ani kdyby se s ním sám neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Takový extrémní rozpor byl sice stěžovatelkou tvrzen, nicméně Ústavní soud neshledal toto tvrzení opodstatněným. S argumentací stěžovatelky se v tomto směru vyčerpávajícím způsobem vypořádal Nejvyšší správní soud (str. 7 rozsudku), přičemž Ústavní soud neměl z ústavněprávního hlediska jeho závěrům co vytknout. Pro stručnost lze proto na argumenty Nejvyššího správního soudu odkázat. Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o neoprávněném zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. května 2009 Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.