IV.ÚS 1163/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky: N. S., státní příslušnice Ruské federace, zastoupené JUDr. Dmitrijem Rožděstvenským, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. dubna 2026 č. j. 10 Azs 3/2026-63, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2025 č. j. 13 A 46/2025-51 a rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky ze dne 16. září 2025 č. j. OAM-14434-16/DP-2025, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Ministerstva vnitra, jako účastníků řízení, a 1. M. S. a 2. S. S., státních příslušníků Ruské federace, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelce, která je státní příslušnicí Ruské federace, neprodloužilo Ministerstvo vnitra napadeným rozhodnutím platnost povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny. Rozhodnutí odůvodnilo tím, že stěžovatelka ohrožuje bezpečnost České republiky, respektive existuje důvodné podezření, že by tak mohla učinit, což je zákonem předvídaným důvodem pro zamítnutí žádosti [§ 44a odst. 4 a § 46a odst. 2 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen "zákon o pobytu cizinců")]. Při rozhodnutí vycházelo ze dvou utajovaných informací zpravodajské služby. Podle nich je stěžovatelka napojena na společnost s blízkou vazbou na zastupitelský úřad Ruské federace, a to způsobem, který představuje riziko možného ohrožení bezpečnosti státu.

2. Městský soud v Praze stěžovatelčinu žalobu zamítl. Ve shodě s ministerstvem označil utajované informace za konkrétní, aktuální a věrohodné. Jsou v nich uvedeny zdroje, ze kterých informace pochází, jsou chronologicky řazené a důkladně popisují skutková zjištění tajných služeb. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu musí utajované informace, ze kterých rozhodnutí vychází, obsahovat konkrétní skutkový podklad zaznamenaný ve spise a ověřitelný soudem. Tento obsah však nemusí být vyjeven samotnému stěžovateli, neboť poté by utajení daných informací pozbylo smyslu - postačí toliko sdělení podstatných detailů těchto informací. Ačkoli stěžovatelka vazby se společností S. formálně přerušila, stalo se tak až za situace, kdy jí to bylo vytýkáno v řízení o žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu, a nadto svůj obchodní podíl převedla pouze v rámci rodiny. Vazba tak nadále zůstala zachována prostřednictvím rodinných příslušníků. Namítala-li stěžovatelka nezohlednění jejích vazeb na území České republiky a porušení jejího práva na soukromý a rodinný život, městský soud tento zásah zohlednil, zvážil zájmy jejího syna a manžela, a došel k závěru, že nepřevažují nad ochranou veřejného zájmu. V této věci převažuje zájem státu na ochraně bezpečnosti nad právem na ochranu soukromí a rodinného života stěžovatelky a příslušníků její rodiny.

3. Proti napadenému rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost. Tvrdila, že neví, jaké konkrétní okolnosti vedly k zamítnutí její žádosti. Ministerstvo a městský soud měly alespoň naznačit podstatu vytýkaného jednání, což neudělaly, nectily ani judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (ESLP), ani Nejvyššího správního soudu. Současně žádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Argumentovala, že v důsledku dosavadních rozhodnutí jí hrozí, že bude muset opustit Českou republiku, což rozdělí rodinu, zmaří pracovní a studijní vazby jejích členů k českému prostředí a zasáhne do nejlepšího zájmu stěžovatelčina dosud nezletilého syna. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 17. 2. 2026 č. j. 10 Azs 3/2026-58 kasační stížnosti odkladný účinek nepřiznal. Na stěžovatelčině situaci nic mimořádně tíživého neshledal a konstatoval, že takové rozhodnutí je v těchto věcech (přezkum povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny) obvyklé. Napadeným usnesením následně odmítl kasační stížnost pro nepřijatelnost. Ve stručném odůvodnění uvedl, že ministerstvo dostatečně popsalo podstatu důvodů, pro než stěžovatelčinu žádost zamítlo. Městský soud pak nemohl stěžovatelce sdělit víc než ministerstvo. Stěžovatelka namítá rozpor s judikaturou, žádný rozpor ale neoznačuje; ve skutečnosti jen polemizuje s výsledkem, k němuž městský soud dospěl. Situace její rodiny není nijak výjimečná i s ohledem na to, že část její rodiny žije i nadále v Ruské federaci.

II. Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu rodinného a soukromého života podle čl. 8 a čl. 10 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

5. Jediným skutečným podkladem závěru o neprodloužení dlouhodobého pobytu byly utajované informace poskytnuté zpravodajskou službou, stěžovatelce však nebyla sdělena konkrétní skutková podstata vytýkaného jednání. Strohé konstatování, že stěžovatelka je napojena na společnost s blízkou vazbou na zastupitelský úřad Ruské federace, není způsobilé naplnit minimální procesní standard vyžadovaný judikaturou ESLP, Soudního dvora Evropské unie (SDEU) a Ústavního soudu. Stěžovatelka se nemohla účinně bránit, neboť nevěděla, co přesně jí je kladeno za vinu. Soudy nedostatečně posoudily proporcionalitu zásahu do rodinného a soukromého života stěžovatelky, jejího manžela a syna. Odmítnutím kasační stížnosti pro nepřijatelnost bylo stěžovatelce odepřeno účinné soudní přezkoumání její věci. Bezpečnostní riziko nemůže být presumováno jen kvůli tomu, že je státní příslušnicí Ruské federace.

6. Stěžovatelka současně navrhla odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, protože zásah by měl bezprostřední a obtížně napravitelné následky pro ni i pro její rodinu.

III. Průběh řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud usnesením ze dne 13. 5. 2026 odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí do právní moci rozhodnutí o ústavní stížnosti. V důsledku napadených rozhodnutí by skutečně došlo k rozdělení stěžovatelčiny rodiny. Ústavní soud považoval pro posouzení důvodnosti námitek stěžovatelky za nutné vyžádat spis a vyjádření účastníků řízení, tudíž o ústavní stížnosti nebylo možné rozhodnout bezodkladně.

8. Nejvyšší správní soud ve vyjádření uvedl, že rozhodoval v procesním režimu nepřijatelnosti, a vyjádřil se proto pouze velmi stručně. Konstatoval, že ministerstvo se při popisu obecné podstaty důvodu odmítnutí stěžovatelčiny žádosti drželo své praxe, kterou soudy i s vědomím požadavků ESLP a Ústavního soudu potvrzují coby zákonnou. Ačkoli se stěžovatelka snaží Ústavní soud přesvědčit, že právě v jejím případě byla nastolena zásadní právní otázka hranice utajení, minimálního obsahu odůvodnění a rozsahu soudní kontroly (a právě proto měl Nejvyšší správní soud její kasační stížnost věcně projednat a vyhovět jí), Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že podobné otázky vznášejí účastníci řízení před správními soudy prakticky ve všech věcech, kde figuruje utajená informace. Neúspěch stěžovatelčiny žádosti se neodvíjí od (jí namítaného) paušálního geopolitického předsudku, ale od její konkrétní situace. Poměřování bezpečnostního rizika a stěžovatelčina soukromého a rodinného života dopadlo ve stěžovatelčin neprospěch, ale právě jen pro konkrétní okolnosti věci.

9. Městský soud spolu se zaslaným spisem pouze zcela odkázal na napadený rozsudek.

10. Ministerstvo vnitra se ve svém vyjádření podrobně věnovalo jednotlivým námitkám stěžovatelky. K porušení práva na spravedlivý proces odkázalo na související judikaturu Ústavního soudu a ESLP. ESLP již dříve vyzdvihl, že české správní soudnictví je založeno na tzv. plné jurisdikci a soudci mají ze zákona k utajovaným informacím přístup. Správní soudy v předcházejících fázích řízení zkoumaly potřebu utajení informací i důvody rozhodnutí vydaného na jejich podkladu. Stěžovatelka měla k dispozici dostatečná kompenzační opatření vyvažující zúžený rozsah odůvodnění zamítnutí její žádosti, neboť využila soudního přezkumu, ve kterém se soudy zabývaly i konkrétním obsahem utajovaných informací, a své úvahy srozumitelně předestřely v odůvodnění svých rozhodnutí. Ve vztahu k tvrzenému porušení práva na rodinný a soukromý život navíc ministerstvo poznamenalo, že neprodloužení pobytového oprávnění obecně může být nepřiměřeným zásahem do rodinného a soukromého života cizince jen výjimečně. Zásahem do soukromého života by mohl být s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu obvykle právě jen dlouhodobý zákaz pobytu na území. Případný zásah do života stěžovatelky je přiměřený důvodu, kterým je nebezpečí, jež stěžovatelka představuje.

11. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků řízení stěžovatelce k replice. Stěžovatelka této možnosti využila. Uvedla, že vyjádření nejenže nevyvracejí její ústavněprávní argumentaci, potvrzují naopak i její základní východisko: správní orgán i správní soudy podkládají za dostačující, že v řízení založeném na utajovaných informacích sdělí účastníkovi toliko obecný závěr, aniž by mu vysvětlily, v čem má spočívat podstata vytýkaného jednání. Stěžovatelce nebyla sdělena skutkově uchopitelná podstata tvrzeného bezpečnostního rizika. Formulace o "napojení na společnost s blízkou vazbou na zastupitelský úřad Ruské federace" není popisem jednání, nýbrž jen hodnotícím označením určitého vztahu. Formální účast na obchodní společnosti sama o sobě jednáním není a správní orgán a soudy nevysvětlily, co konkrétně přesahovalo rámec běžné a legální podnikatelské činnosti. Zastoupení advokátem ani samotná existence soudního přezkumu nepostačují, jestliže ani advokát, ani účastník neznají minimální skutkový rámec toho, co je jí kladeno za vinu. Pro posouzení zásahu do rodinného a soukromého života je rozhodné, že napadená rozhodnutí fakticky vedou k rozdělení rodiny; ne to, že v dřívějším období rodina pobývala v odlišných státech nebo to, že stěžovatelka má v Ruské federaci dospělou dceru. Ochrana rodinného života současně není podmíněna tím, že by stěžovatelka musela specifikovat mimořádné nebo nadstandardní rysy rodičovského vztahu nebo potřebu zvláštní nadstandardní péče. Zásah nebyl přesvědčivě odůvodněn, neboť stěžovatelce nebyla sdělena podstata bezpečnostního rizika.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu neexistuje subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky; je věcí suverénního státu, za jakých podmínek připustí pobyt cizinců na svém území (nález ze dne 9. 12. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 26/07, bod 37). Podle čl. 42 odst. 2 Listiny však cizinci požívají v České republice práva a svobody Listinou zaručené, nejsou-li přiznány pouze českým občanům. Přestože tedy subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky neexistuje, Listina cizincům zaručuje práva, která mohou být znemožněním pobytu dotčena, mezi něž patří i právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (nález ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 41/17, bod 53).

13. V případech, ve kterých je důvodem pro rozhodnutí obsah utajovaných informací, dochází ke specifické procesní situaci. Žadatel (například o pobytové oprávnění) je procesně omezen v možnosti bránit se proti konkrétnímu obsahu informací, které mu z legitimních důvodů nemohou být poskytnuty. Musí mu být proto umožněn nezávislý přezkum rozhodnutí a přiměřená kompenzační opatření. Do střetu se tak dostávají dvě ústavně chráněné hodnoty - právo na spravedlivý proces na straně jedné a bezpečnostní zájmy státu na straně druhé.

14. Ústavní soud se již problematice utajovaných informací, na nichž správní orgány či soudy založí své rozhodnutí, několikrát věnoval, a to i přímo ve vztahu k utajovaným informacím v režimu zákona o pobytu cizinců. Reflektoval přitom již také poměrně rozsáhlou judikaturu ESLP i rozhodovací praxi SDEU, kterou je třeba brát v potaz vzhledem k unijní dimenzi cizineckých a azylových případů. Všechna nyní napadená rozhodnutí jsou přitom se závěry ustálené judikatury plně v souladu (srov. např. nález ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 5/16; dále pak zejména rozsudky velkého senátu ESLP ze dne 19. 9. 2017 ve věci Regner proti České republice, č. 35289/11, ze dne 15. 10. 2020 ve věci Muhammad a Muhammad proti Rumunsku, č. 80982/12, a rozsudek ze dne 16. 5. 2024 ve věci Mirzoyan proti České republice, č. 15117/21 a 15689/21).

15. Rozhodovací praxe odmítá "kafkovský" proces, během nějž jednotlivec vůbec nezná důvody pro něj nepříznivého rozhodnutí a neví, vůči čemu se má vlastně bránit. Na straně druhé z ní však plyne, že soudní přezkum (zejména míra podrobnosti odůvodnění soudních rozhodnutí) nemůže jít tak daleko, aby byla popřena podstata ochrany utajovaných informací a zamezeno exekutivě chránit vnitřní či vnější bezpečnost státu a související hodnoty (usnesení ze dne 31. 10. 2023 sp. zn. I. ÚS 2734/23, bod 6).

16. Z pohledu práva na soudní ochranu stěžovatelky bylo rozhodující, zda se jak samosoudce městského soudu, tak všichni členové senátu Nejvyššího správního soudu seznámili s utajovanými informacemi, na nichž bylo rozhodnutí Ministerstva vnitra založeno. Z vyžádaných spisů městského soudu i Nejvyššího správního soudu Ústavní soud ověřil, že tomu tak bylo. Tím byla soudní ochrana stěžovatelčiných práv ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny dostatečně zajištěna, neboť soudy měly neomezený přístup k podkladům rozhodnutí obsaženým v celém správním spisu, jakož i v jeho utajované části (usnesení ze dne 26. 6. 2025 sp. zn. III. ÚS 419/25, bod 21). Ústavní soud na jejich odůvodnění neshledává nedostatky, které by dosahovaly ústavněprávní intenzity a odůvodňovaly jeho kasační zásah. Třeba však poznamenat, že by ideálně nejen ze soudního spisu, ale též z odůvodnění usnesení Nejvyššího správního soudu, které odmítlo kasační stížnost pro nepřijatelnost, mělo být patrné, že se všichni členové senátu s utajovanými informacemi seznámili (rozsudek NSS ze dne 27. 4. 2022 č. j. 2 Azs 17/2022-60, bod 21).

17. Jakkoli je odůvodnění napadených rozhodnutí obecné, naplňuje standardy vyžadované shora odkazovanou rozhodovací praxí soudů. Bližší konkretizace bezpečnostních rizik by již mohla zmařit samotnou podstatu utajované informace. Ústavní soud neshledává důvodnou námitku stěžovatelky, kterou podrobněji rozvedla v replice, tedy že jí nebyla sdělena podstata důvodů rozhodnutí, která znemožnila její účinnou soudní ochranu. Jakkoli byla formulace stručná, zřetelně a relevantně navedla stěžovatelku k podstatě důvodů, které vedly k negativnímu rozhodnutí ministerstva a jeho následnému potvrzení správními soudy.

18. Co se týče neoprávněného zásahu do soukromého a rodinného života, i s těmito námitkami se správní soudy vypořádaly (body 11 až 12 napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu a body 34 a násl. napadeného rozsudku městského soudu). Zvažovaly intenzitu rodinných vazeb (od roku 2018 rodina žije v České republice, předtím žili manželé osm let odděleně), zvažovaly i nejlepší zájem stěžovatelčina (nyní již zletilého) syna. Zásah do rodinného života poměřovaly s ochranou bezpečnosti státu. I z pohledu tvrzeného zásahu do práva na rodinný život napadená rozhodnutí obstojí.

19. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovatelka brojí rovněž proti posouzení kasační stížnosti jako nepřijatelné, s čímž souvisí stručnější odůvodnění Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud dlouhodobě opakuje, že úvaha Nejvyššího správního soudu o nepřijatelnosti kasační stížnosti zásadně nemůže porušit žádné základní právo s výjimkou práva na soudní ochranu v případě svévolného zneužití soudcovského uvážení (viz např. usnesení ze dne 29. 4. 2026 sp. zn. I. ÚS 729/26 a tam citovanou judikaturu). K tomu by mohlo dojít třebas i tehdy, pokud by si Nejvyšší správní soud vůbec nevyžádal utajované informace nebo by se s nimi všichni členové senátu neseznámili. K žádnému excesu či svévoli však v napadaném usnesení Nejvyššího správního soudu nedošlo. Nejvyšší správní soud, i když rozhodoval formou usnesení o nepřijatelnosti se stručnějším odůvodněním, měl k dispozici utajované informace, z nichž vycházel již správní orgán, čímž dostatečně kompenzoval přirozenou procesní nevýhodu stěžovatelky v těchto typech řízení.

20. Ústavní soud tak porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal, proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. července 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu