IV.ÚS 118/20

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti Ing. Pavla Juříčka, Ph.D., zastoupeného Mgr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem, sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2019 č. j. 27 Cdo 5003/2017-1518, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. června 2017 č. j. 7 Cmo 245/2016-1121 ve znění opravného usnesení ze dne 29. srpna 2017 č. j. 7 Cmo 245/2016-1129 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 9. února 2015 č. j. 23 Cm 156/2014-804 ve znění opravného usnesení ze dne 11. února 2015 č. j. 23 Cm 156/2014-840, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a 1. Mgr. Radoslava Lavičky, sídlem Hodolanská 413/32, Olomouc, insolvenčního správce dlužnice MORA - TOP, s. r. o., a 2. Ing. Michaila Kosovského, zastoupeného JUDr. Petrem Dítě, MBA, LL.M., advokátem, sídlem Horní náměstí 12/19, Olomouc, jako vedlejších účastníků řízení, spojené s návrhem na zrušení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Výrok

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.

2. Ústavní stížnost stěžovatel spojil podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") s návrhem na zrušení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").

3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci bylo stěžovateli a 2. vedlejšímu účastníkovi (jako žalovaným) uloženo zaplatit 1. vedlejšímu účastníkovi (jako žalobci) společně a nerozdílně 17 085 109,33 Kč s příslušenstvím (výrok I), stěžovateli bylo dále uloženo zaplatit 1. vedlejšímu účastníkovi 11 939 365,27 Kč s příslušenstvím (výrok II), současně jím byla zamítnuta žaloba, aby 2. vedlejší účastník byl povinen společně a nerozdílně se stěžovatelem zaplatit 1. vedlejšímu účastníkovi 11 939 365,27 Kč s příslušenstvím (výrok III), a rozhodnuto o nákladech řízení (výroky IV až IX).

4. K odvolání 1. vedlejšího účastníka a stěžovatele Vrchní soud v Olomouci shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, IV, VI a VIII ve vztahu ke stěžovateli a ve výroku III potvrdil, současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl s tím, že není přípustné (ani) podle § 237 o. s. ř.

5. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), načež dospěl k závěru, že splněny nejsou.

6. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 téhož zákona).

7. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

8. Jak Ústavní soud zjistil z příslušného soudního spisu, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, stěžovatel dne 8. 12. 2017 podal proti výše označeným rozsudkům Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Vrchního soudu v Olomouci žalobu pro zmatečnost, a to z důvodů uvedených v § 229 odst. 1 písm. e) a f) o. s. ř. Tuto žalobu prvně uvedený soud usnesením ze dne 29. 1. 2020 č. j. 23 Cm 156/2014-1616 zamítl. Jeho rozhodnutí napadl stěžovatel odvoláním ze dne 20. 2. 2020, o němž dosud nebylo Vrchním soudem v Olomouci rozhodnuto (ten naopak dne 30. 7. 2020 odvolací řízení přerušil, a to s ohledem na řízení vedené před Ústavním soudem na základě nyní posuzované ústavní stížnosti).

9. Z výše uvedeného je patrno, že stěžovatel žalobu pro zmatečnost jakožto mimořádný opravný prostředek podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu sice uplatnil, před podáním ústavní stížnosti ji však "nevyčerpal", tedy nedosáhl pravomocného rozhodnutí o ní.

10. Vzhledem k tomu, že řízení o zmateční žalobě stále probíhá (byť je aktuálně přerušeno), resp. dosud nebylo pravomocně ukončeno, nutno považovat tuto ústavní stížnost za "předčasnou", a tudíž za nepřípustnou podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

11. Z tohoto důvodu ji Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. Návrh na zrušení § 237 o. s. ř. je podle § 74 zákona o Ústavním soudu návrhem akcesorickým, a tudíž sdílí osud (meritorně "neprojednatelné") ústavní stížnosti.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. srpna 2020 Jan Filip v. r. soudce zpravodaj