IV.ÚS 978/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Juříčka, Ph.D., zastoupeného Mgr. Bořivojem Líbalem, advokátem, sídlem Pobřežní 394/12, Praha 8 – Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2026 č. j. 20 Cdo 2809/2025-2279, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. července 2025 č. j. 5 Cmo 48/2025-2234, usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. prosince 2024 č. j. 23 Cm 156/2014-2192, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2024 č. j. 27 Cdo 2388/2023-2124, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. dubna 2023 č. j. 4 Cmo 127/2022-2006, rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 16. května 2022 č. j. 23 Cm 156/2014-1893 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2019 č. j. 27 Cdo 5003/2017-1518, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a 1. Mgr. Radoslava Lavičky, sídlem Hodolanská 413/32, Olomouc, insolvenčního správce dlužnice MORA – TOP s. r. o., sídlem Šumperská 1349, Uničov, a 2. Ing. Michaila Kosovského, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Z ústavní stížnosti, přiložených listin a vyžádaného soudního spisu vyplývá, že vedlejší účastník se jako insolvenční správce obchodní společnosti MORA – TOP s. r. o. domáhal žalobou z titulu náhrady škody zaplacení částky 29 207 062,52 Kč společně a nerozdílně po stěžovateli a druhém vedlejším účastníkovi jakožto bývalých jednatelích této obchodní společnosti. Žaloba byla původně podána i proti třetímu jednateli, vůči němuž však bylo řízení již v roce 2014 po podání žaloby zastaveno z důvodu insolvence. Škoda měla vzniknout porušením péče řádného hospodáře ve smyslu § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, v souvislosti s transakcemi mezi společností MORA – TOP a společnostmi z Ruské federace vedoucími k vyvezení zboží, jeho neuhrazení a ztrátě.

2. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 9. 2. 2015 č. j. 23 Cm 156/2014-804 (ve znění opravného usnesení ze dne 11. 2. 2015) rozhodl, že stěžovatel a druhý vedlejší účastník jsou povinni zaplatit 17 085 109,33 Kč s příslušenstvím společně a nerozdílně (výrok I), rozhodl o povinnosti druhého vedlejšího účastníka (výrok II), v části žalobu zamítl (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV až IV).

3. K odvolání stěžovatele a druhého vedlejšího účastníka Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. 6. 2017 č. j. 7 Cmo 245/2016-1121 (ve znění opravného usnesení ze dne 29. 8. 2017) potvrdil rozhodnutí krajského soudu. Dovolání podané stěžovatelem odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 10. 2019 č. j. 27 Cdo 5003/2017-1518.

4. Stěžovatel se žalobou pro zmatečnost domáhal zrušení předchozích rozhodnutí z důvodu netransparentního přidělování věci soudnímu oddělení, kterou krajský soud usnesením ze dne 29. 1. 2020 č. j. 23 Cm 156/2014-1616 zamítl. Ke stěžovatelovu odvolání vrchní soud usnesením ze dne 12. 11. 2020 č. j. 5 Cmo 62/2020-1669 následně zrušil části výroků ukládající povinnosti stěžovateli, a to z důvodu nesprávného obsazení soudu. Předseda krajského soudu následně rozhodl o přidělení věci soudkyni, jež nastoupila do soudního oddělení 23 Cm na místo soudce, který ve věci rozhodl v roce 2015.

5. Krajský soud v novém obsazení následně opětovně ve věci samé rozhodl rozsudkem ze dne 16. 5. 2022 č. j. 23 Cm 156/2014-1893 tak, že stěžovatel je povinen zaplatit 17 085 109,33 Kč s příslušenstvím společně a nerozdílně s již dříve zavázaným jednatelem (druhým vedlejším účastníkem) včetně úroku z prodlení. Soud částečně vyšel z již provedeného dokazování v předchozím řízení. Ke stěžovatelovu odvolání rozhodl vrchní soud rozsudkem ze dne 27. 4. 2023 č. j. 4 Cmo 127/2022-2006 tak, že rozsudek krajského soudu potvrdil. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 4. 2024 č. j. 27 Cdo 2388/2023-2124 částečně pro nepřípustnost, částečně pro nevymezení předpokladů přípustnosti.

6. Proti napadeným rozsudkům krajského soudu a vrchního soudu stěžovatel brojil další žalobou pro zmatečnost. Tu zamítl krajský soud usnesením ze dne 4. 12. 2024 č. j. 23 Cm 156/2014-2192. Toto usnesení potvrdil vrchní soud usnesením ze dne 3. 7. 2025 č. j. 5 Cmo 48/2025-2234. Stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 19. 2. 2026 č. j. 20 Cdo 2809/2025-2279 pro nepřípustnost.

7. V různých fázích řízení stěžovatel podal tři ústavní stížnosti, které jako předčasné Ústavní soud odmítl usneseními ze dne 18. 8. 2020 sp. zn. IV. ÚS 118/20, ze dne 6. 8. 2024 sp. zn. III. ÚS 1906/24 a ze dne 28. 11. 2025 sp. zn. I. ÚS 2728/25.

II. Argumentace stěžovatele

8. Stěžovatel tvrdí porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V rozsáhlé ústavní stížnosti uvádí řadu námitek: Obecné soudy interpretovaly skutkové okolnosti v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a postupovaly svévolně, protože jejich výkladu chybělo smysluplné odůvodnění. Nevypořádaly se se stěžovatelem namítanými vadami žaloby a tento nedostatek nezhojil ani Nejvyšší soud. Nejvyšší soud navíc chybně interpretoval dovolací námitky, kterými ve skutečnosti stěžovatel namítal vadnou interpretaci a aplikaci procesního práva.

9. Stěžovatel uvádí, že řízení bylo od počátku stiženo zmatečností, která započala netransparentním přidělováním věci soudnímu oddělení na krajském soudě. Usnesení vrchního soudu ze dne 12. 11. 2020 ve zmatečnostním řízení dalo stěžovateli za pravdu a napadená rozhodnutí byla ve výrocích týkajících se stěžovatele zrušena. Následný postup podle § 235h odst. 2 o. s. ř. a § 119 odst. 3 o. s. ř., spočívající v tom, že soud v dalším řízení použil dokazování provedené v původním řízení, však stěžovatel rozporoval s tím, že ve věci rozhodoval špatně obsazený soud, resp. nezákonný soudce (viz výše bod 4). Dokazování mělo být s přihlédnutím k § 122 a 123 o. s. ř. zopakováno, což se nestalo. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení ze dne 24. 4. 2024 touto vadou odmítl zabývat z důvodu nepřípustnosti dovolání.

10. Stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit z částky náhrady škody také zákonné úroky z prodlení, ovšem i za období, po které stěžovatel v prodlení prokazatelně nebyl, neboť tuto částku zaplatil. Konkrétně stěžovatel zaplatil dne 23. 11. 2017 částku 24 253 039,78 Kč a ta mu byla vrácena dne 15. 2. 2022 po vydání usnesení o zmatečnosti. Přesto byla stěžovateli uložena povinnost platit za toto období prvnímu vedlejšímu účastníkovi na úrocích částku 5 817 924,41 Kč, což stěžovatel opakovaně namítal a doložil, soudy to však ignorovaly. Námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí vrchního soudu v této otázce se Nejvyšší soud odmítl zabývat.

11. Stěžovatel namítá také řadu věcných námitek směřujících k posouzení skutkových okolností obecnými soudy. Namítá, že soudy dostatečně neobjasnily roli třetího spolujednatele ani delegaci působnosti jednatelů, nedostatečně řešily otázku promlčení či chybějící příčinnou souvislost mezi jednáním a vznikem škody a nesprávně určily výši škody. Konečně stěžovatel tvrdí zásah do svých základních práv i z důvodu extrémní délky celého řízení, které lze nazvat odepřením spravedlnosti.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ačkoli se Ústavní soud stěžovatelovou věcí již dříve několikrát zabýval, bylo to ve fázích řízení, kde z důvodu zásady subsidiarity nemohl věc jakkoli (kvazi)meritorně posoudit z důvodu nevyčerpání všech opravných prostředků z důvodů v té době běžících zmatečnostních řízení (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V nynějším řízení jsou tak otevřena k přezkumu všechna nyní napadená rozhodnutí.

13. Tvrdí-li stěžovatel zásah do práva na zákonného soudce tím, že byl krajským soudem nesprávně aplikován § 119 odst. 3 o. s. ř., nelze stěžovateli přisvědčit. Ústavní soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění, které stěžovateli již poskytl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 19. 2. 2026. Ten stěžovateli srozumitelně vysvětlil, proč je nutno rozlišovat pochybnosti o nepodjatosti soudce, na straně jedné, a nesprávné obsazení soudu, na straně druhé. Vyšel z toho, že pohlížet na nesprávné obsazení soudu prizmatem závažného pochybení v podobě projednání věci vyloučeným soudcem (§ 16a o. s. ř.) by bylo přehnaně formalistické. Zmatečnostní vada (nesprávné obsazení soudu) byla zhojena kasačním zásahem vrchního soudu ve zmatečnostním řízení a následným rozhodnutím předsedy krajského soudu o přidělením věci jiné soudkyni podle rozvrhu práce. K porušení práva na zákonného soudce (ve světle stěžovatelem odkazované judikatury Ústavní soudu, srov. např. nález ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 2769/15) tak nedošlo. K možnosti využít při novém projednání věci dokazování z předchozího řízení srov. např. usnesení ze dne 30. 10. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2798/18 nebo ze dne 7. 9. 2021 sp. zn.

II. ÚS 1301/21, bod

15. Ze spisu vyplývá, že soudkyně krajského soudu na jednáních konaných v roce 2022 v souladu s § 119 odst. 3 o. s. ř. sdělila obsah přednesů účastníků řízení ze všech předchozích jednání a obsah provedených důkazů formou provedení důkazu dle § 129 odst. 1 o. s. ř. předložením k nahlédnutí. Na uvedeném postupu neshledává Ústavní soud jakékoli ústavní pochybení, neboť v předchozím řízení nedošlo k projednání věci (resp. k provádění důkazů) vyloučeným soudcem.

14. K námitce nesprávně vyměřených úroků z prodlení nezbývá než konstatovat, že stěžovatel v dovolání skutečně nevymezil předpoklad přípustnosti týkající se této otázky. Ústavní soud ověřil, že stěžovatel u této námitky žádnou právní otázku v dovolání nevymezil a neuvedl, který předpoklad přípustnosti považuje za splněný. Nejvyšší soud sice stručně, ale srozumitelně vysvětlil, že k předpokladům přípustnosti stěžovatel nic (konkrétního) neuvedl (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2024, bod 30). Závěr o vadnosti dovolání v tomto rozsahu proto z ústavního hlediska obstojí. Pokud stěžovatel určitou námitku nevznese relevantním způsobem, který by umožnil Nejvyššímu soudu se jí alespoň kvazimeritorně zabývat, nemůže je následně přezkoumávat ani Ústavní soud (srov. např. usnesení ze dne 30. 1. 2026 sp. zn. I. ÚS 3218/25). V ústavní stížnosti je tato námitka materiálně nepřípustná. Neodpovídalo by totiž subsidiaritě ústavní stížnosti, aby se Ústavní soud jako první zabýval námitkami, k nimž se obecné soudy nemohly věcně vyjádřit (srov. nález ze dne 24. 7. 2025 sp. zn. I. ÚS 1919/24, bod 19 a tam citovaná judikatura).

15. K dalším stěžovatelovým námitkám, směřujícím proti skutkovým zjištěním obecných soudů, hodnocení důkazů a aplikaci podústavního práva, Ústavní soud uvádí, že není další instancí obecných soudů a není oprávněn vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Vedení řízení, zjištění skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud zasahuje toliko v případě, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Ústavní soud současně neshledal, že by obecné soudy postupovaly svévolně. S námitkami stěžovatele se dostatečně vypořádaly a Ústavní soud na jejich postupu neshledal žádných vad dosahujících ústavněprávní intenzity.

16. Namítá-li stěžovatel průtahy řízení, Ústavní soud k tomu uvádí, že stěžovatel ústavní stížnost neformuloval jako ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci a požaduje zrušení napadených rozhodnutí. Ani nenamítá, že by průtahy v řízení trvaly v době podání ústavní stížnosti a námitku k délce řízení směřuje do minulosti. Ústavní soud se tedy touto jeho argumentací nemohl zabývat (viz např. usnesení ze dne 3. 6. 2026 sp. zn. III. ÚS 553/26, bod 15). Pro úplnost Ústavní soud dodává, že případnou nepřiměřenou délkou řízení se může zabývat až po vyčerpání řádných prostředků nápravy.

17. Ústavní soud tak porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal, proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. srpna 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu