IV.ÚS 1305/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Petra Šmída, advokáta, sídlem Komenského 1321/1, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2026 č. j. 21 Cdo 101/2026-416, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 21. října 2025 č. j. 54 Co 259/2025-388 a usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 13. srpna 2025 č. j. 11 C 351/2020-367, a ústavní stížnosti téhož stěžovatele proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2026 č. j. 21 Cdo 100/2026-414, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 21. října 2025 č. j. 54 Co 260/2025-394 a usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 15. září 2025 č. j. 11 C 351/2020-376, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a Pavly Jandové a Pavla Čermáka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnosti se odmítají.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. V řízení před obecnými soudy vedla vedlejší účastnice spor o určení vlastnického práva a zaplacení 306 000 Kč, ve kterém byl nejprve usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 3. 5. 2021 č. j. 54 Co 101/2021-101, vedlejší účastnici (žalobkyni) jako právní zástupce ustanoven stěžovatel. Posléze byl stěžovatel usnesením Okresního soudu v Jihlavě ze dne 6. 3. 2023 č. j. 11 C 351/2020-330, vedlejší účastnici jako právní zástupce ustanoven i pro řízení o dovolání v této věci.

2. Okresní soud usnesením ze dne 13. 8. 2025 č. j. 11 C 351/2020-367 určil stěžovateli odměnu a náhradu výdajů za zastupování žalobkyně ve výši 127 590 Kč. K jeho odvolání krajský soud usnesením ze dne 21. 10. 2025 č. j. 54 Co 259/2025-388 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že výši odměny a náhrady hotových výdajů určil ve výši 138 410 Kč.

3. Okresní soud usnesením ze dne 15. 9. 2025 č. j. 11 C 351/2020-376 určil stěžovateli odměnu a náhradu výdajů za zastupování žalobkyně v dovolacím řízení ve výši 15 210 Kč. K jeho odvolání krajský soud usnesením ze dne 21. 10. 2025 č. j. 54 Co 260/2025-394 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že výši odměny a náhrady hotových výdajů určil ve výši 25 250 Kč.

4. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel v obou případech dovolání a navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že určí odměnu a náklady ustanoveného zástupce "v plném rozsahu, jak ji účtoval", popř. aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

5. Nejvyšší soud v obou případech dovolání odmítl se shodnou argumentací objektivní nepřípustností dovolání v případech rozhodnutí o odměně advokáta ustanoveného podle § 29 či 30 o. s. ř. Odkázal se na usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2026 sp. zn. 31 Cdo 3205/2025.

6. Obě ústavní stížnosti byly spojeny usnesením ze dne 24. 6. 2026 ke společnému řízení pod sp. zn. IV. ÚS 1305/26, neboť se týkají téhož stěžovatele a určení odměny za zastupování v různých fázích téhož řízení.

II. Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel tvrdí porušení čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a 3 a čl. 36 a Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

8. Stěžovatel namítá, že soudy nesprávně určily výši odměny v důsledku chybné tarifní hodnoty. Soudy měly vycházet ze součtu dílčích tarifních hodnot, které činí dohromady částku 1 206 000 Kč (podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu), nicméně vyšly z paušální částky 50 000 Kč (podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu), což je podle něj v rozporu s ustálenou judikaturou. Nejvyšší soud taktéž pochybil, neboť neprojednal dovolání stěžovatele s odkazem na jeho objektivní nepřípustnost. Změna rozhodovací praxe založená usnesením sp. zn. 31 Cdo 3205/2025 by neměla jít k tíži stěžovatele, pokud podal dovolání ještě před přijetím sjednocujícího usnesení.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. K problematice náhrady nákladů řízení se dlouhodobě staví Ústavní soud zdrženlivě a soudní rozhodnutí o nákladech řízení podrobuje pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu (srov. nález ze dne 12. 6. 2025 sp. zn. I. ÚS 2/25). Ačkoli i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o nákladech řízení zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody (srov. např. nález ze dne 28. 8. 2024 sp. zn. I. ÚS 2216/23, bod 16). Ústavní stížnosti proti rozhodnutím o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, přitom musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici 50 000 Kč, tj. hranici bagatelnosti (srov. stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, body 11 a 34).

10. Jak plyne z napadených usnesení, stěžovatel v obou ústavních stížnostech brojil proti rozdílu v přiznané výši nákladů řízení a jím vypočtené výši těchto nákladů. V prvním případě šlo o přiznanou výši nákladů 138 410 Kč a jím vypočtené výši 183 290 Kč, ve druhém případě o 25 250 Kč a 33 750 Kč. Rozdíl činí v obou případech bagatelní částku.

11. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné mimořádné okolnosti. Věc ani významně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Spor o správnost postupu soudu při určení náhrady nákladů řízení sám o sobě tyto významné okolnosti či přesah vlastních zájmů představovat nemůže.

12. Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích ani znaky libovůle. Okresní soud i krajský soud dostatečně odůvodnily užití ustanovení § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu (srov. bod 14 usnesení krajského soudu č. j. 54 Co 259/2025-388 a bod 16 usnesení krajského soudu č. j. 54 Co 260/2025-394), neboť pro ocenění předmětu sporu neměl soud dostatek podkladů, resp. jeho hodnotu nebylo možno zjistit bez nepoměrných obtíží. Platnost kupní smlouvy, z níž vycházel při určení tarifní hodnoty stěžovatel, byla účastníky řízení sporována.

13. Obě napadená usnesení Nejvyššího soudu odmítající dovolání pro objektivní nepřípustnost jsou taktéž dostatečně odůvodněna. Nejvyšší soud vyšel ze sjednocujícího usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. 31 Cdo 3205/2025, které reagovalo na rozcházející se praxi senátů Nejvyššího soudu při posuzování přípustnosti dovolání ustanoveného zástupce proti rozhodnutí o odměně za zastupování podle § 140 odst. 2 o. s. ř. Podle odkazovaného sjednocujícího usnesení není dovolání přípustné, neboť jde v těchto sporech o náklady řízení. Výklad podústavního práva, včetně procesních předpisů (resp. sjednocování tohoto výkladu) přísluší Nejvyššímu soudu. Závěr o objektivní nepřípustnosti dovolání v posuzované věci není zjevně excesivním výkladem podústavního procesního práva, který by vedl k neústavním důsledkům a umožnil Ústavnímu soudu jej přehodnocovat.

14. Namítá-li stěžovatel ústavně nekonformní temporální účinky usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. 31 Cdo 3205/2025, nelze mu přisvědčit. Ačkoli Nejvyšší soud vyšel ze zásady incidentní retrospektivity judikaturního odklonu a aplikoval závěry nové judikatury na dovolací řízení zahájené již před přijetím sjednocujícího usnesení, nemohl tento postup stěžovatele poškodit. V případech obou jím podaných dovolání šlo totiž o bagatelní částky a obě dovolání by byla objektivně nepřípustná i z jiného důvodu (srov. usnesení ze dne 9. 4. 2024 sp. zn. 28 Cdo 830/2024, bod 8).

15. Stejně tak nebyla aplikace nové judikatury stěžovateli k tíži při přístupu k Ústavnímu soudu. Ačkoli Nejvyšší soud odmítl dovolání pro objektivní nepřípustnost, nemohl stěžovatel tento závěr v době podání dovolání předvídat, proto Ústavní soud počítal lhůtu k podání obou ústavních stížností až od napadených usnesení Nejvyššího soudu, nikoli od rozhodnutí krajských soudů, což by jinak (při objektivní nepřípustnosti dovolání) učinil.

16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. července 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu