IV.ÚS 1570/16
V PLATNOSTI- OS Šumperk 22 EXE 496/2012 – 16
- KS Ostrava 22 EXE 496/2012-16
- ÚS IV.ÚS 1570/16
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána mimo lhůtu stanovenou pro její podání. Soud uznal, že stížnost byla podána po uplynutí 60denní lhůty od posledního rozhodnutí, které bylo možné napadnout. Návrh na zrušení zákona o exekuci byl považován za zjevně neopodstatněný. Rozhodnutí bylo vyhlášeno mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 31. srpna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Bezděka, bez právního zastoupení, proti usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 8. 2. 2012 č. j. 22 EXE 496/2012-16, spojené s návrhem na zrušení zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Okresního soudu v Šumperku, jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
I. V ústavní stížnosti ze dne 17. 5. 2016 Jiří Bezděk (dále jen " stěžovatel" případně "povinný") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí o nařízení exekuce. Spolu s ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušit zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel uvedl, že podává správní žalobu ve věci České advokátní komory o určení advokáta dle § 18 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, pro zastupování v řízení před Ústavním soudem. II. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Šumperku (dále jen "exekuční soud") sp. zn. 22 EXE 496/2012, vyplývají následující skutečnosti. Dne 8. 2. 2012 usnesením č. j. 22 EXE 496/2012-16, exekuční soud v exekuční věci oprávněné Jarmily Macháčkové proti povinnému k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 8 080 Kč, nákladů předcházejícího řízení ve výši 960 Kč, nákladů exekuce a nákladů oprávněné, nařídil exekuci na majetek povinného (výrok I), provedením exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Tomáše Vránu, Exekutorský úřad Přerov (výrok II) a povinném zakázal nakládat se svým majetkem (výrok III). Usnesení o nařízení exekuce bylo povinnému doručeno do datové schránky dne 30. 5. 2012. Toto rozhodnutí stěžovatel učinil předmětem ústavní stížnosti. Dne 30. 7. 2012 usnesením č. j. 40 Co 624/2012-31 Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "odvolací soud") odvolání povinného proti usnesení exekučního soudu ze dne 8. 2. 2012 č. j. 22 EXE 496/2012-16 odmítl, neboť odvolání neobsahovalo kvalifikované odvolací důvody rozhodné pro nařízení exekuce. Dne 20. 2. 2013 usnesením č. j. 22 EXE 496/2012-51 exekuční soud návrh povinného na zastavení exekuce nařízené usnesením exekučního soudu ze dne 8. 2. 2012 č. j. 22 EXE 496/2012-16 zamítl. Dne 29. 4. 2013 usnesením č. j. 40 Co 266/2013-64 odvolací soud k odvolání povinného usnesení exekučního soudu ze dne 20. 2. 2013 č. j. 22 EXE 496/2012-51 potvrdil. Dne 4. 8. 2015 usnesením č. j. 22 EXE 496/2012-118 exekuční soud návrh povinného na zastavení exekuce nařízené usnesením exekučního soudu ze dne 8. 2. 2012 č. j. 22 EXE 496/2012-16 zamítl. Dne 22. 12. 2015 usnesením č. j. 40 Co 684/2015-149 odvolací soud k odvolání povinného usnesení exekučního soudu ze dne 4. 8. 2015 č. j. 22 EXE 496/2012-118 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud takto rozhodl na základě zjištění, že postupem exekučního soudu bylo porušeno právo účastníků řízení na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dne 17. 6. 2016 usnesením č. j. 22 EXE 496/2012-165 exekuční soud návrh povinného ze dne 30. 3. 2015 na zastavení exekuce nařízené usnesením exekučního soudu ze dne 8. 2. 2012 č. j. 22 EXE 496/2012-16 zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podal povinný odvolání ze dne 19. 7. 2016, o němž dosud nebylo rozhodnuto. Další obsah ústavní stížnosti, jakož i rozhodnutí jí napadeného, blížeji reprodukovat netřeba, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno návrh odmítnout. III. Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k závěru, že pokud petit ústavní stížnosti směřoval jednoznačně proti usnesení exekučního soudu o nařízení exekuce ze dne 8. 2. 2012 č. j. 22 EXE 496/2012-16, byla ústavní stížnost podána po lhůtě stanovené pro její podání. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost bylo možné podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozuměl řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Lhůta 60 dnů obsažená v ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu byla nepřekročitelná, její marné uplynutí zákon neumožňoval jakkoliv zhojit, přičemž tímto zákonem je Ústavní soud vázán (čl. 88 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky). I za předpokladu, že podle obsahu ústavní stížnosti by bylo možné dovodit (což podle názoru Ústavního soudu možné není), že ústavní stížnost směřovala proti poslednímu rozhodnutí vydanému v předmětné exekuční věci stěžovatele, tj. - jak plyne z vyžádaného spisu - proti usnesením exekučního soudu ze dne 17. 6. 2016 č. j. 22 EXE 496/2012-165, jímž byl zamítnut návrh povinného ze dne 30. 3. 2015 na zastavení exekuce nařízené usnesením exekučního soudu ze dne 8. 2. 2012 č. j. 22 EXE 496/2012-16, šlo by o ústavní stížnost nepřípustnou pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, neboť o jeho odvolání proti citovanému usnesení exekučního soudu ze dne 17. 6. 2016 č. j. 22 EXE 496/2012-165 dosud nebylo odvolacím soudem rozhodnuto. Z tohoto důvodu by bylo možné ústavní stížnost posoudit jako nepřípustnou ve smyslu § 75 zákona o Ústavním soudu. K povinnosti napadat ústavní stížností i rozhodnutí o posledním procesním prostředku, srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1375/10 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), aprobované Evropským soudem pro lidská práva v jeho rozhodnutí ze dne 31. 3. 2015 ve věci Veselský proti České republice, stížnost č. 30020/11 (dostupné na http://hudoc.echr.coe.int). S ústavní stížností spojený návrh stěžovatele na zrušení zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, shledal Ústavní soud zjevně neopodstatněným. Jelikož ústavní stížnost a s ní spojený návrh bylo nutno odmítnout, nepožadoval Ústavní soud odstranění vad spočívajících v absenci kvalifikovaného návrhu sepsaného advokátem a plné moci pro advokáta. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b), e), a návrh s ní spojený podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) z důvodu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. srpna 2016 Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.