II.ÚS 1375/10
V PLATNOSTI- KS Brno 7 To 391/2009-594
- ÚS II.ÚS 1375/10
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, včetně dovolání proti rozhodnutí dovolacího soudu. Soud upozornil, že ústavní stížnost může být přijata až po vyčerpání všech efektivních prostředků ochrany práva. Návrh byl považován za nepřípustný, protože stěžovatel nevyjádřil nesouhlas s rozhodnutím dovolacího soudu. Soud se opřel o § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a princip subsidiarity.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti V. V., zastoupeného Mgr. Janem Rambouskem, advokátem se sídlem Mělník, Českolipská 1165/54, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2009 ve věci sp. zn. 3 T 55/2009 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2009 ve věci sp. zn. 7 To 391/2009, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností brojí stěžovatel proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů vydaných v jeho trestněprávní věci, kterými mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces (právo na obhajobu). Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). K ústavní stížnosti nebyla přiložena kopie posledního rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud nicméně nevyzýval stěžovatele k odstranění této vady podání, neboť dané rozhodnutí (usnesení ze dne 10. 2. 2010 ve věci sp. zn. 3 Tdo 133/2010), od jehož doručení stěžovatel - implicite - odvozuje lhůtu k podání projednávané ústavní stížnosti, je přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu. Přestože stěžovatel, jak výše naznačeno, odvozuje lhůtu k podání ústavní stížnosti od doručení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, rozhodnutí dovolacího soudu ústavní stížností - zjevně - nenapadá. Tato skutečnost vyplývá nejen z textu petitu (jímž je Ústavní soud vázán, neboť jím stěžovatel určuje ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá, pročež je ústavněprávní přezkum nad takto vymezený rámec zcela vyloučen), ale i z obsahu ústavní stížnosti, neboť o rozhodnutí Nejvyššího soudu se stěžovatel zmiňuje toliko ve smyslu rekapitulace procesní stránky věci, aniž by jakkoli oponoval názoru dovolacího soudu, že v dovolání neuplatnil jiný než zákonem připuštěný dovolací důvod a že by bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu z pohledu stěžovatele protiústavní. Usnesení dovolacího soudu stěžovatel Ústavnímu soudu ostatně, jak výše uvedeno, ani nezaslal jako přílohu k ústavní stížnosti. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku (na základě kterého dovolací soud - ve smyslu judikatury Ústavního soudu - podrobil napadená rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu určitému kvazimeritornímu přezkumu); tím by totiž byl oslaben princip právní jistoty (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 58/95, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 7, str. 331 a usnesení ze dne 24. 10. 2006 ve věci sp. zn. III. ÚS 454/06; srov. též mutatis mutandis usnesení ze dne 19. 11. 2009 ve věci sp. zn. III. ÚS 1007/09). Nenapadl-li stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu, jež bylo k jím podanému dovolání v jeho trestní věci vydáno, ústavní stížnost trpí právě tímto deficitem, a z tohoto důvodu nezbylo než ji posoudit jako návrh nepřípustný, který Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 1 písm. e), per analogiam, zákona o Ústavním soudu].
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. prosince 2010 Dagmar Lastovecká soudce zpravodaj