IV.ÚS 1719/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Barnáše, zastoupeného Mgr. Benjaminem Zollmannem, advokátem, sídlem Kaprova 14/13, Praha 1 - Josefov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2026 č. j. 22 Cdo 319/2026-241, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. října 2025 č. j. 7 Co 1317/2025-212 a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 5. června 2025 č. j. 9 C 46/2023-161, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Písku, jako účastníků řízení, a Pavla Barnáše, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Rozsudkem Okresního soudu v Písku (výrok I) bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví stěžovatele a vedlejšího účastníka (bratra stěžovatele) k nemovitým věcem (pozemkům). Ve výroku II přikázal nemovitosti do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka, ve výroku III uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli na vypořádání spoluvlastnického podílu 1 150 000 Kč a výroky IV až VI rozhodl o nákladech řízení.

2. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudek okresního soudu změnil tak, že nemovitosti sice přikázal do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka (výrok I), ale uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli 1 250 000 Kč (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III).

3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud uvedl, že dovolání stěžovatele je na samé hraně projednatelnosti, nicméně jej posoudil a dospěl k závěru, že není přípustné.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel tvrdí porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, neboť soudy porušily zásadu rovnosti a kontradiktornosti. Neseznámily ho s novou finanční nabídkou vedlejšího účastníka v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. V odůvodnění soudů je zásadní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry týkající se míry podílu na opravách nemovitostí a podnikání stěžovatele. Soudy se dopustily libovůle při hodnocení důkazů a některé důkazy opomenuly. Stěžovatel namítá, že se soudy nezabývaly ztížením užívání sousedních nemovitostí, které má ve svém výlučném vlastnictví.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen, jeho pravomoc je založena toliko k přezkumu, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nedošlo k porušení ústavně garantovaných práv a svobod. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje svoji argumentaci z předešlého řízení. Soudy se v napadených rozhodnutích s jeho argumenty přesvědčivě vypořádaly. Stěžovatel se pokouší stavět Ústavní soud do role další instance soudnictví, která si sama posoudí provedené důkazy a dospěje k autonomnímu závěru. Taková role Ústavnímu soudu nepřísluší.

6. Co se týče stěžovatelových námitek týkajících se skutkového stavu, Ústavní soud pokládá provedené dokazování za dostatečné. Neshledal, že by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94) anebo že by byla vystavěna na nedostatečných skutkových zjištěních.

7. K neprovedení důkazů navržených stěžovatelem je třeba připomenout, že ústavní vada opomenutých důkazů nespočívá v jejich neprovedení, nýbrž v nezdůvodnění takového postupu. Soud není povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Soudy neprovedení dalších navrhovaných důkazů zdůvodnily. Odůvodnění nadbytečností (srov. bod 24 rozsudku okresního soudu) je v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 2. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 1765/21, body 26 až 27). Nadto okresní soud u každého z navrhovaných důkazů uvedl, v čem spočívá jeho nadbytečnost (srov. bod 24 rozsudku okresního soudu). Soudy relevantní důkazy provedly, jejich hodnocení v odůvodnění dostatečně vysvětlily a s věrohodností svědků se vypořádaly (srov. bod 25 rozsudku okresního soudu). Krajský soud se jak ve skutkové, tak v právní rovině ztotožnil s okresním soudem (srov. body 9 a 10 rozsudku krajského soudu).

8. Soudy se dostatečně zabývaly kritérii pro vypořádání spoluvlastnictví a vzaly v patrnost i fakt, že sám stěžovatel připustil, že nemovitost často nenavštěvuje (srov. bod 25 rozsudku okresního soudu). Uzavřely, že byť je podíl na investicích do oprav nemovitostí nejasný, přiklonily se k jiným kritériím, a to hlavně rozsáhlejší užívání nemovitostí vedlejším účastníkem (srov. bod 33 rozsudku okresního soudu a bod 15 rozsudku krajského soudu). Nejvyšší soud taktéž uzavřel, že úvahy obecných soudů nejsou zjevně nepřiměřené (srov. bod 17 usnesení Nejvyššího soudu).

9. Ústavní soud v napadených rozhodnutích nespatřuje jakékoli prvky libovůle, protože se zakládají na provedeném dokazování a z něj vyplývajícím skutkovém stavu. Posouzení rozhodných skutečností a zohlednění kritérií pro vypořádání spoluvlastnictví je v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů věcí obecných soudů. Rozhodnutí ani nejsou vnitřně rozporná. Naopak jejich odůvodnění vyhovuje požadavkům ustálené judikatury (srov. např. nález ze dne 10. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 919/14 a tam citovaná judikatura), neboť je lze považovat za úplná a přesvědčivá.

10. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v námitce porušení zásady rovnosti a kontradiktornosti řízení. Soudy jej nebyly povinny vyzvat k navýšení částky případné náhrady za vypořádací podíl (srov. bod 16 usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatelovi nic nebránilo ve zvýšení jeho nabídky, což ostatně odpovídá i dispoziční zásadě, kterou je civilní řízení ovládáno.

11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. srpna 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu