IV.ÚS 1790/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Jarmily Turoňové, zastoupené JUDr. Michaelem Mannem, advokátem, sídlem Bartošovice v Orlických horách 34, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24. března 2026 č. j. 69 Co 23/2026-46, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníka řízení, a Josefa Švančary a Květoslavy Švančarové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka je výlučnou vlastnicí pozemku, v jehož prospěch je od roku 2006 v katastru nemovitostí zapsáno věcné břemeno chůze a jízdy přes sousední pozemek ve vlastnictví vedlejších účastníků. Podstatou sporu je dlouhodobé a opakované rušení držby tohoto práva vedlejšími účastníky, kteří podle tvrzení stěžovatelky část zatíženého pozemku obstavují zaparkovanými vozidly, čímž stěžovatelku opakovaně vypuzují z držby a znemožňují jí přístup na pozemek.

2. Stěžovatelka podala dne 23. 10. 2025 u Okresního soudu v Jeseníku první žalobu z rušené držby. Okresní soud tuto žalobu usnesením ze dne 7. 11. 2025 č. j. 10 C 109/2025-22 zamítl pro opožděnost s tím, že jednání vedlejších účastníků ze dne 22. 10. 2025 nevyhodnotil jako nový rušební čin, nýbrž jako pokračování rušení trvajícího minimálně od července 2025. Protože rušení držby pokračovalo, podala stěžovatelka dne 18. 11. 2025 druhou žalobu z rušené držby, o níž okresní soud rozhodl usnesením ze dne 2. 12. 2025 č. j. 4 C 235/2025-22 tak, že tentokrát žalobě vyhověl. Stěžovatelka prokázala držbu věcného břemene i její opakované omezování vedlejšími účastníky, a vzhledem k dalším útokům po podání první žaloby dovodil, že stěžovatelce začala běžet nová subjektivní šestitýdenní lhůta. Uložil proto vedlejším účastníkům společně a nerozdílně povinnost zdržet se dalšího vypuzení stěžovatelky z držby, dále uložil vedlejším účastníkům zpřístupnit jí část pozemku vymezenou geometrickým plánem a obnovit původní stav nebráněním ve výkonu práva z věcného břemene, a to do 3 dnů od právní moci usnesení.

3. Vedlejší účastníci podali odvolání, v němž popřeli, že by stěžovatelku z držby vypuzovali, její držbu práva z věcného břemene označili za "držbu nepravou", která podle § 1007 o. z. nepodléhá ochraně. Dále zpochybnili, že by věcné břemeno bylo zřízeno in rem ve prospěch pozemku stěžovatelky. Na sporném pozemku sice parkují vozidla, avšak činí tak pouze z nedostatku parkovacího prostoru a vozidla parkují tak, aby byl zachován přístup stěžovatelky (krátkodobé zablokování přístupu na výzvu stěžovatelky vždy odstranili přeparkováním, takže nejde o stálé ani svémocné rušení držby ve smyslu § 177 o. s. ř.). Stěžovatelka má navíc na svůj pozemek zajištěn alternativní přístup z obecní asfaltové komunikace.

4. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci napadeným usnesením změnil usnesení okresního soudu ve výroku I tak, že žalobu pro opožděnost zamítl. Krajský soud potvrdil, že okresní soud správně posoudil žalobu jako žalobu z rušené držby podle § 176 a násl. o. s. ř. a že stěžovatelka prokázala držbu věcného břemene i opakované omezování ze strany vedlejších účastníků. Zabýval se však především otázkou dodržení šestitýdenní prekluzivní lhůty. Vzal přitom v úvahu, že okresní soud usnesením ze dne 7. 11. 2025 již jednou zamítl žalobu stěžovatelky pro opožděnost s tím, že k rušení držby došlo nejpozději 10. 7. 2025 umístěním vozidel na pozemek, další rušení trvalo až do 22. 10. 2025 a žaloba podaná 23. 10. 2025 byla tedy podána po uplynutí prekluzivní lhůty. Krajský soud posoudil rušení držby jako pokračující jednání skládající se z dílčích opakovaných útoků se vzájemnou časovou, místní souvislostí i souvislostí ve způsobu provedení a dovodil, že jestliže byla první žaloba opožděná, musí být opožděná i žaloba druhá, neboť stěžovatelka se o pokračujícím rušení musela dozvědět nejpozději 10. 7. 2025, kdy byl pokračující charakter rušení zjevný. Šestitýdenní prekluzivní lhůta do data podání druhé žaloby dne 18. 11. 2025 nepochybně uplynula. Krajský soud výslovně odmítl úvahu, že by zamítnutí první opožděné žaloby vedlo k založení nové prekluzivní lhůty. Žalobce by mohl řetězením žalob z rušené držby vždy dosáhnout navrácení lhůty, což označil za logicky nesprávný závěr. K novému běhu lhůty by podle krajského soudu mohlo dojít pouze tehdy, pokud by se soud žalobou zabýval věcně, nikoliv v případě, že ji zamítne pro zmeškání prekluzivní lhůty. Jestliže soud žalobu zamítne pro zmeškání prekluzivní lhůty, nemůže takové rozhodnutí při pokračujícím, případně trvajícím rušení držby vést k založení lhůty nové.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka tvrdí, že napadeným usnesením byla porušena její práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Uvádí, že k žádnému "řetězení žalob" v jejím případě nedošlo, neboť podala pouze dvě žaloby, a že důsledná aplikace závěrů krajského soudu by v praxi znamenala její úplné vyloučení z ochrany držby. Při zmeškání již tak krátké šestitýdenní prekluzivní lhůty by při dalším pokračujícím rušení skládajícím se z dílčích opakovaných útoků bylo podání další posesorní žaloby navždy vyloučeno. Rušený držitel by tuto žalobu mohl použít pouze tehdy, pokud by rušitel na čas přestal a rušení obnovil až později. Takový výklad podle stěžovatelky v podstatě chrání pokračování rušebního jednání rušitele namísto ochrany držitele. Na podporu vlastního výkladu stěžovatelka odkazuje na komentář k občanskému zákoníku, podle něhož podá-li držitel proti dílčímu útoku držební žalobu, běží pro dílčí útok, který nastane po podání žaloby, nová subjektivní šestitýdenní lhůta. Podaná žaloba by měla představovat mezník oddělující dosavadní pokračování rušebního jednání od jednání nového, s důsledkem počátku nové subjektivní lhůty.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Ústavní pochybení přitom v této věci neshledal.

7. Z principu subsidiarity řízení o ústavní stížnosti plyne, že Ústavní soud je zásadně oprávněn přezkoumávat pouze meritorní rozhodnutí, jimiž se řízení končí a proti nimž není dostupný žádný další opravný prostředek. Ačkoli je podmínka vyčerpání opravných prostředků v řízení o žalobě z rušené držby splněna (dovolání není přípustné), jde o specifické zrychlené řízení se zvláštním režimem, které je svou povahou "hybridem" mezi řízením o návrhu na vydání předběžného opatření a řízením o meritu věci (úprava faktických poměrů, nikoli právních vztahů, chybí zde prvek dočasnosti, avšak není založena překážka věci rozhodnuté; srov. např. nález ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4306/18, bod 6).

8. Rozhodovací praxe Ústavního soudu vychází z názoru, že na řízení o žalobách z rušené držby lze vztáhnout závěry týkající se posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření. Splnění podmínek přísluší hodnotit primárně obecným soudům. Ústavní soud proto není až na výjimky oprávněn zasahovat do jejich rozhodnutí o žalobách z rušené držby, neboť jde o rozhodnutí, která se práv a povinností účastníků nedotýkají konečným způsobem v tom směru, že držba musí mít svůj původ v právním titulu. Naopak teprve vyřešení sporu o právní titul má ve svém důsledku dopad na práva a povinností účastníků. Proto podstatou řízení o žalobě z rušené držby může být jen omezený test ústavnosti, to jest posouzení, zda rozhodnutí mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole (srov. např. usnesení ze dne 12. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 2662/16). Smyslem žaloby z rušené držby není ochrana subjektivního práva, nýbrž ochrana posledního pokojného faktického stavu. Jak Ústavní soud zdůraznil v nálezu sp. zn. IV. ÚS 4306/18, u řízení o žalobě z rušené držby je třeba vycházet z předpokladu, že právní stav věci ustupuje fakticitě, a soud proto nezkoumá předběžné hmotněprávní otázky, tedy zda jde o držbu řádnou, poctivou nebo pravou. Obranu žalovaného zásadně mohou představovat pouze námitky co do uplynutí prekluzivní lhůty, neexistence žalobcovy držby, případně popření skutečnosti, že držba žalobce byla žalovaným vůbec rušena nebo byla rušena svémocně (srov. nález ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3474/21).

9. V nyní posuzované věci je nesporné, že rozhodnutí mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a k posouzení Ústavnímu soudu zůstala otázka, zda jej nelze považovat za projev svévole. Podle § 1008 odst. 1 o. z. soud zamítne žalobu na ochranu držby, pokud bude podána po uplynutí šesti týdnů ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o svém právu i o osobě rušitele. Pokud rušební činy tvoří jednotu a nelze je od sebe izolovat, počíná lhůta běžet prvním zásahem. Tím se zamezuje obcházení přísné zákonné prekluze (srov. usnesení ze dne 14. 5. 2025 sp. zn. I. ÚS 1227/25). Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka podala žalobu zjevně opožděně, neboť k rušení držby věcného břemene chůze a jízdy, spočívajícímu v opakovaném parkování vozidel ze strany vedlejších účastníků, docházelo zjevně a prokazatelně nejpozději od července 2025. Dovodil, že pokud byla předchozí žaloba stěžovatelky zamítnuta ze stejného důvodu pro opožděnost, není možné od okamžiku podání žaloby počítat novou prekluzivní lhůtu, jde-li stále o shodné pokračující dílčí útoky tvořící jednotu.

10. Ústavní soud není povolán k výkladu podústavního práva kromě případu výkladu zjevně excesivního a svévolného. Vypořádání námitek stěžovatelky spočívající v tom, že pouhým opětovným podáním žaloby shledané již dříve jako opožděné nelze dosáhnout navrácení prekluzivní lhůty, je jedním z možných racionálních výkladů podústavního práva, nikoli výkladovým excesem. Ústavní soud neposuzuje věcnou správnost výkladu v rovině podústavního práva, nýbrž to, zda daný výklad není zcela nemožný. Pokud se výklad prezentovaný stěžovatelkou v rozhodovací praxi obecných soudů neprosadil, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby jej, bez ústavního rozměru posuzované věci, sám prosazoval. Z hlediska subjektivních práv stěžovatelky je nutno připomenout, že řízení o žalobě z rušené držby má svým způsobem prozatímní charakter a stěžovatelka bude moci svá hmotná práva plně hájit v eventuálním navazujícím petitorním řízení ve věci samé vztahujícím se k ochraně práva z věcného břemene.

11. Ústavní soud žádná z pochybení, jež by v omezeném testu ústavnosti přicházela v úvahu, v postupu krajského soudu neshledal. Krajský soud své závěry logicky a srozumitelně odůvodnil.

12. Námitky stěžovatelky týkající se hodnocení pokračujícího charakteru rušení představují pouze polemiku s hodnocením skutkového stavu, resp. provedených důkazů. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy a revidovat zjištěný skutkový stav, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud může v tomto ohledu zasáhnout do řízení jedině tehdy, když soudy očividně a neodůvodněně vybočí ze zákonných standardů dokazování, nebo je-li hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry důsledkem zjevného omylu či logického excesu. Ve věci stěžovatelky však podobný exces dosahující ústavněprávní intenzity zjištěn nebyl.

13. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. srpna 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu