IV.ÚS 2007/12
V PLATNOSTI- NS 33 Cdo 884/2010
- ÚS IV.ÚS 2007/12
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože rozhodnutí nižších soudů nevykazují znaky svévole ani porušení základních práv. Soud se nezabýval přezkumem výkladu jednoduchého práva, který je působností Nejvyššího soudu. Aplikace § 50a odst. 3 občanského zákoníku byla v rámci skutkových zjištění a logického odůvodnění zcela opodstatněná. Závěry soudů byly v souladu s ústavními zásadami a nevyžadovaly ústavní zásah.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 17. září 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. a A. Z., oba zastoupeni JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Smíchov, Štefánikova 48, proti rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích sp. zn. 23 Co 430/2008 ze dne 22. září 2009 a Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 884/2010 ze dne 28. března 2012, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelé svou ústavní stížností napadají, s tvrzením porušení základních práv zaručovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Tato rozhodnutí, jak patrno z jejich obsahu i obsahu ústavní stížnosti, byla vydána v dlouholetém řízení, jehož předmětem byla žaloba stěžovatelů (opírající se o uzavřenou smlouvu o smlouvě budoucí) o nahrazení projevu vůle žalované - stanovení povinnosti uzavřít se stěžovateli kupní smlouvu o prodeji specifikovaných pozemků, kdy věc byla postupně posuzována opakovaně soudy všech stupňů, včetně soudu dovolacího. Jmenovaný soud svým v pořadí druhým ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodné dovolání stěžovatelů proti prvému v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn žalobě stěžovatelů vyhovující rozsudek soudu I. stupně tak, že žaloba se zamítá. Učinil tak po konstatování, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nebyl uplatněn opodstatněně, neboť odvolací soud pro svá skutková zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, žádné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo a jež byly současně významné pro věc, nepominul a v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti logický rozpor. V rámci posuzování dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. pak v odůvodnění dále podal výklad ustanovení § 50a odst. 3 občanského zákoníku, které bylo odvolacím soudem v dané věci aplikováno s tím, že se zcela ztotožňuje s jeho právním závěrem, že v řízení zjištěné změny v okolnostech, za nichž účastníci uzavřeli smlouvu o smlouvě budoucí, jsou způsobilé vyvolat důsledky plynoucí z uvedeného ustanovení. Uvedl mimo jiné, že zjištěné změny narušily dříve vyváženou smlouvu o smlouvě budoucí v neprospěch žalované, která mohla v době jejího uzavření kalkulovat jen s nárůstem ceny pozemků určených k zemědělské výrobě a nikoli pozemků určených výhledově k zastavění. Zdůvodnil také, proč sdílí další závěr odvolacího soudu týkající se kroků žalované směřujících k vydání rozhodnutí o umístění stavby a vyjádřil se i k poukazu stěžovatelů na "atypický" postup odvolacího soudu, který rozhodl o odvolání žalované vykazujícím vady, jež byly odstraněny až po 5 měsících. V podrobně rozvedených důvodech formálně bezvadné ústavní stížnosti stěžovatelé po rekapitulaci průběhu dané věci, včetně obsahu postupně vydávaných rozhodnutí, obsáhle oponují uvedeným závěrům odvolacího a dovolacího soudu. S důrazem na zásadu "pacta sunt servanda" i na okolnosti, které nebyly, ač podle nich brány v potaz být měly, obdobně jako v dovolání dávají najevo nesouhlas s aplikací ustanovení § 50a odst. 3 občanského zákoníku. Předpoklady uvedeného ustanovení podle jejich názoru, z důvodů, které rozvádí, v daném případě splněny nebyly. V podstatě z těchto v ústavní stížnosti podrobně rozvedených důvodů navrhli zrušení napadených rozhodnutí. Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další). Takový stav v dané věci zjištěn nebyl. V posuzované věci soud odvolací na základě zjištěného skutkového stavu, jenž ani Ústavní soud - s připomenutím své judikatury - nemůže sám přehodnocovat, ve svém rozhodnutí dostatečně rozvedl své úvahy vztahující se k aplikaci ustanovení § 50a odst. 3 občanského zákoníku, vedoucí jej k závěru o tom, že v daném případě došlo v důsledku změny účelového využití předmětných pozemků k naplnění předpokladů uvedeného ustanovení. Také soud dovolací, který rozhodoval o dovolání stěžovatele obsahujícím v podstatě shodné námitky, jako námitky vznášené v ústavní stížnosti, své zamítavé rozhodnutí, jak shora naznačeno, dostatečně zdůvodnil, učinil tak v potřebném rozsahu a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem a na odůvodnění jeho rozhodnutí tak lze odkázat. Nutno přitom zdůraznit, že z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti tomuto soudu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu ČR, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva. Ústavní soud tak uzavírá, že rozhodnutí jmenovaných soudů nevykazují prvky libovůle, nebylo zjištěno, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývalo (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94). Zásah do shora označených práv tak Ústavní soud nezjistil, a proto z uvedených důvodů byla stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 17. září 2012 Miloslav Výborný předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.