IV.ÚS 2243/18
V PLATNOSTI- KS Brno 9 To 146/2018
- ÚS IV.ÚS 2243/18
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože soudy prvního stupně správně posoudily finanční situaci stěžovatele a jeho potenciál k budoucímu získávání příjmů. Soudy zohlednily jak aktuální předlužení, tak možnost zlepšení majetkového stavu způsobeného vývojem softwaru. Ústavní soud uznal, že rozhodnutí nevykazují znaky svévole ani porušení práva na spravedlivý proces. Rozhodnutí bylo považováno za ústavně konformní, protože nezasahují do základních práv a svobod.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti L. H., nyní ve Vazební věznici v Brně, zastoupeného JUDr. Jakubem Blažkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Březince 1232/16, proti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. května 2018, sp. zn. 9 To 146/2018, a Okresního soudu ve Vyškově ze dne 17. dubna 2018, č. j. 10 Nt 101/2018-13, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Vyškově jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Okresní soud ve Vyškově shora citovaným usnesením přiznal stěžovateli nárok na obhajobu za odměnu sníženou o 50 %; proti tomu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Brně napadeným usnesením zamítl. Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že mu nebyl protiústavně přiznán nárok na bezplatnou obhajobu, a to ani přes jeho složitou finanční situaci. Stěžovatel požadoval přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, což odůvodnil nedostatkem prostředků, cenného majetku, řadou exekucí pro dluhy v celkové výši 4 623 011,52 Kč, prohlášením úpadku na svoji osobu; k výzvě byl připraven požadované prokázat. Soud prvního stupně mu však přiznal jen nárok na sníženou odměnu, což potvrdil i krajský soud. Soudy si však nevyžádaly další podklady a uzavřely, že samotná předluženost stěžovatele není postačující, může-li se tento stav do budoucna změnit, aniž by zohlednily fakt, že stěžovatel nemá žádný příjem a do vazby byl vzat pro podezření ze spáchání zločinu vraždy (§ 140 odst. 2 trestního zákoníku), takže lze předpokládat dlouhodobý trest odnětí svobody. Stěžovatel považuje rozhodnutí soudů za nesprávná a zasahující jeho práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, 37 odst. 2 a 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), i v čl. 6 odst. 1, 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle stěžovatele není jasné, proč mu soud prvního stupně přiznal právě 50% snížení odměny za obhajobu a ne například 80%. Nedostatečné odůvodnění výše snížení považuje stěžovatel za libovůli, a tedy porušení práva na spravedlivý proces; k tomu odkázal na judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 219/03, III. ÚS 532/01, II. ÚS 226/06 či I. ÚS 1589/07). Jestliže soudy stěžovateli nepřiznaly právo na bezplatnou právní pomoc, aniž by od něj vyžádaly další podklady, lze považovat takový postup za upření práva na obhajobu - k tomu odkázal na nález sp. zn. I. ÚS 22/10 a navrhl zrušit obě napadená usnesení. Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky). Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů, které zkoumají a posuzují, jsou-li dány podmínky pro aplikaci toho kterého právního institutu. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky svévole či libovůle. Právo na bezplatnou právní pomoc představuje jeden z garantovaných požadavků spravedlivého trestního procesu, jehož předpokladem je nedostatek prostředků obviněného k úhradě právní pomoci, a zájem spravedlnosti na poskytnutí takové pomoci [srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Pakelli proti Německu, č. 8398/78, dostupný na http://hudoc.echr.coe.int]. Stěžovatel opakovaně vytýká soudu prvního stupně, že si od něj nevyžádal bližší informace ohledně jeho nepříznivé finanční situace, pomíjí přitom odůvodnění rozhodnutí založené na podkladech z insolvenčního řízení, z nichž mimo jiné vyplývá možnost zlepšení jeho finanční situace, související se zajištěním příjmu z užívání softwaru vytvořeného stěžovatelem. Okresní soud ve Vyškově přitom zohlednil nepříznivou finanční situaci stěžovatele (jeho předlužení) i možnost jejího zlepšení, a to i s ohledem na věk a možnosti uplatnění se stěžovatele. Je věcí obecných soudů, které disponují relativně širokou možností uvážení, aby v konkrétních případech posoudily důvodnost přiznání nároku podle ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu, právě s ohledem na individuální poměry účastníka. Ústavní soud pak pouze zkoumá, nenastal-li exces z ústavního rámce, zasahující do ústavně zaručených práv. K tomu Ústavní soud odkazuje například na usnesení sp. zn. I. ÚS 3590/17, podle kterého "je-li při rozhodování o nároku na bezplatnou obhajobu důraz kladen na celkovou majetkovou potencialitu obviněného, která je dovozována z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, nelze těmto úvahám z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu nic vytýkat, resp. nejedná se o exces ani libovůli". Obdobně též viz usnesení sp. zn. III. ÚS 841/06, II. ÚS 2299/11, III. ÚS 2661/11, I. ÚS 4618/12, II. ÚS 3723/12 či IV. ÚS 2527/15; všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná v databázi NALUS http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud tedy ve své dřívější rozhodovací praxi akceptoval "celkovou majetkovou potencialitu obviněného", což se stalo, jak je z odůvodnění napadených usnesení zřejmé, i v projednávaném případě. Soud prvního stupně přihlédl nejen k aktuálnímu předlužení obviněného, ale také k jeho potenciálu (jím vytvořený software), tedy ke skutečnostem, které mohou ve svém souhrnu ovlivňovat (budoucí) majetkové poměry obviněného. Soudní praxi, která nepřiznává nárok na bezplatnou obhajobu osobám, u nichž je značná pravděpodobnost jejich budoucí solventnosti, nelze tedy označit za protiústavní, neboť nepřiměřeně nezasahuje žádné ze stěžovatelových ústavních práv (viz též například usnesení sp. zn. III. ÚS 603/10, II. ÚS 3640/14, I. ÚS 4044/14, III. ÚS 783/15, II. ÚS 2852/15, III. ÚS 3624/15, či II. ÚS 3141/17). Právo na spravedlivý proces představuje především procesní záruku, že soudy budou ve věci rozhodovat způsobem a v mezích stanovených zákonem (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky či čl. 2 odst. 2 Listiny); jeho realizací nemůže být bez dalšího pouze nespokojenost účastníka řízení s rozhodnutím pro něj nepříznivým. Proto Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele o zásahu do jeho zaručených práv a napadená usnesení považuje za ústavně konformní. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. září 2018 Jan Musil v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.