IV.ÚS 270/05
V PLATNOSTI- OS Ostrava 73 T 113/2003
- KS Ostrava 3 To 577/2004
- ÚS IV.ÚS 270/05
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon poskytuje k ochraně svých práv. Soud se opřel o § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, pokud nebyly využity všechny dostupné soudní prostředky. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, které potvrdilo správnost rozhodnutí nižších soudů, zůstalo nedotčeno. Zásada subsidiarity vyžaduje, aby ústavní stížnost byla posledním prostředkem, a její přijetí by porušilo právní jistotu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatele M. Ne., zastoupeného JUDr. Věrou Rackovou, advokátkou se sídlem v Žatci, Obránců míru 3, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 8. 2004, č.j. 3 To 577/2004-330, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2004, č.j. 73 T 113/2003-285, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavnímu soudu byl dne 10. 5. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dříve, než se Ústavní soud mohl zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, byl povinen zkoumat, zda návrh stěžovatele byl podán včas, zda je přípustný a zda splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že tomu tak není. Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 73 T 113/2003, jež si pro posouzení ústavní stížnosti stěžovatele obstaral, podal stěžovatel proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 8. 2004, č.j. 3 To 577/2004-330, dovolání, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 2. 2005 podle § 265j zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, zamítnuto jako nedůvodné. Proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky však ústavní stížnost stěžovatele nesměřuje, což je zřejmé z jejího petitu a dále z přípisu stěžovatele, který Ústavní soud obdržel dne 29. 8. 2006. Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. V citovaných ustanoveních zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Za situace, kdy stěžovatel svou ústavní stížností napadl pouze rozhodnutí soudů I. a II. stupně, když rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, stvrzující správnost napadaných rozhodnutí obecných soudů, zůstává nedotčeno, nutno ve vztahu k rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě považovat ústavní stížnost za nepřípustnou. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, k této nápravě však nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Jestliže by totiž Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil, existovalo by vedle pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu, rušícího napadená rozhodnutí, pravomocné rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, konstatující naopak jejich správnost, což nelze s ohledem na princip právní jistoty akceptovat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 58/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, usnesení č. 2, str. 331; dostupné na www.judikatura.cz). Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh nepřípustný. Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. listopadu 2006 Michaela Židlická soudce zpravodaj