IV.ÚS 318/98
V PLATNOSTI- NS 2 Cdon 1638/97-158
- ÚS IV.ÚS 318/98
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána po uplynutí šedesátidenní lhůty. Soud uvedl, že dovolání není posledním opravným prostředkem, pokud není zákonem přípustné. Lhůta pro podání ústavní stížnosti proto plynula od nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Soud se nezabýval výsledkem sporu, protože stížnost byla opožděná.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti JUDr. I.D., zastoupené JUDr. L.D., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 5. 1997, č.j. 18 Co 128/97, 18 Co 129/97-135 a usnesení Nejvyššího soudu ČR v Brně ze dne 22. 4. 1998, č.j. 2 Cdon 1638/97-158, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
: Dne 17. 7. 1998 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 5. 1997, č.j. 18 Co 128/97, 18 Co 129/97-135, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 4. 1998, č.j. 2 Cdon 1638/97-158. Uvedeným rozsudkem krajského soudu byl částečně potvrzen a částečně změněn rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 13. ledna 1997, č.j. 4 C 69/96-100, kterým bylo stěžovatelce (žalované) uloženo zaplatit JUDr. J.D. (žalobci) z titulu náhrady škody, vzniklé mu porušením dohody o úpravě styku s nezletilou dcerou, částku 999 Kč s příslušenstvím, a žaloba o zaplacení zbývající částky 1 625,50 Kč byla zamítnuta. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu, když soud dospěl k závěru, že s ohledem na výši požadovaného peněžitého plnění dovolání není přípustné a jeho přípustnost nelze dovodit ani z jiných skutečností. Stěžovatelka je přesvědčena, že napadeným rozhodnutím krajského soudu, jakož i řízením mu předcházejícím, bylo porušeno její ústavně zaručené právo vyplývající z čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Domnívá se, že její základní právo na spravedlivý proces obecné soudy porušily způsobem provádění a hodnocení důkazů, který byl v rozporu s § 132 o.s.ř. Poukázala zejména na skutečnost, že psychosomatické potíže dcery, které byly příčinou neumožnění styku s otcem JUDr. J.D., byly diagnostikovány až po uzavření dohody o úpravě styku s nezletilou. Uvedla, že soudy se nezabývaly námitkou, že vozidlo, jehož opotřebením vznikla škoda, tvoří předmět zaniklého a nevypořádaného bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, ani námitkami dalšími. Při respektování zásady rovného postavení účastníků a při správném hodnocení důkazů musely soudy dojít ke zcela jiným skutkovým i právním závěrům. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud vydal nález, kterým budou napadená rozhodnutí obecných soudů zrušena. Krajský soud, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že podle jeho názoru se jedná o ústavní stížnost opožděnou, neboť šedesátidenní lhůta k jejímu podání započala běžet již dnem právní moci rozsudku krajského soudu, proti němuž dovolání nebylo přípustné. V opačném případě by účastník, zamýšlející podat proti rozhodnutí odvolacího soudu ústavní stížnost, musel v každém případě podávat proti němu dovolání, bez zřetele k tomu, zda je podle zákona přípustné či nikoliv. Pokud jde o věc samotnou, domnívá se, že napadeným rozsudkem krajského soudu nedošlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Krajský i okresní soud náležitě zhodnotily ve sporu provedené důkazy způsobem, který je předepsán v § 132 o.s.ř., a dospěly ke spolehlivému závěru, že žaloba je co do svého základu po právu. Dále uvedl, že se zabýval i výší nároku a v rozhodnutí vysvětlil, proč je otázka, zda auto patřilo do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, nerozhodná. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ČR vydal usnesení, kterým se ústavní stížnost odmítá, a pro případ, že nebude shledána opožděnou, vydal nález, kterým se ústavní stížnost zamítá. Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dovolání směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž o.s.ř. dovolání nepřipouští. V ústavní stížnosti nejsou obsaženy žádné konkrétní námitky proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu a stěžovatelka ani nenapadá jeho závěr o nepřípustnosti dovolání. Výtky ve stížnosti se vesměs týkají soudů prvého a druhého stupně. Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost proti napadenému usnesení byla odmítnuta. JUDr. J.D., jako vedlejší účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stížnost považuje za opožděnou ve smyslu § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), neboť v daném případě posledním opravným prostředkem bylo odvolání. Dovolání v daném případě je nepřípustné vzhledem k výši částky, vymezující předmět řízení, a tato nepřípustnost vyplývá přímo ze zákona. Uvedl, že pouze v hodnocení důkazů nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, jestliže ve věci rozhodoval kompetentní soud a tedy zákonní a nepodjatí soudci. Žádný z účastníků nebyl zkrácen na procesních právech a rovněž dokazování proběhlo v souladu s příslušnými procesními normami. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud usnesením ústavní stížnost odmítl. Po přezkoumání všech skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost byla podána po lhůtě stanovené pro její podání. Již v několika rozhodnutích Ústavního soudu byl vysloven právní názor, že v případech, kdy zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje (viz. např. usnesení sp.zn. I. ÚS 129/97, uveřejněné pod č. 14 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR ). Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze v případech, kdy to zákon připouští (§ 237 až § 239 o.s.ř.). Z toho je třeba dovodit závěr, že pokud zákon dovolání nepřipouští, jak je tomu v daném případě, kdy ve smyslu § 238a odst. 1 písm. b) o.s.ř. mělo být rozhodováno o věci, v níž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč, není možno je považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje. V takových případech proto lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu, resp. - podle právního stavu platného před nabytím účinnosti zákona č. 77/1998 Sb. - plynula ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Rozsudek krajského soudu nabyl právní moci dne 11. 6. 1997, přičemž je nutno jej pokládat za rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 16. 7. 1998, tedy evidentně po lhůtě stanovené pro podání ústavní stížnosti. S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána po lhůtě stanovené pro její podání, a proto ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 7. 10. 1998 JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.