Ústavní soud · Usnesení

I.ÚS 129/97

Sbírka: U 14/8 SbNU 431

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 1997-06-17 · odmítnuto pro nedodržení lhůty - § 43/1/b) · ECLI:CZ:US:1997:1.US.129.97

  1. OS Opava 11 C 48/90
  2. KS Ostrava 11 Co 179/95
  3. ÚS I.ÚS 129/97
  4. ÚS II.ÚS 624/2000
  5. ÚS II.ÚS 245/01
Strojový souhrn generováno LLM

Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána po uplynutí 60denní lhůty určené pro její podání. Soud uvedl, že pokud zákon nepřipouští dovolání, není možno jej považovat za poslední procesní prostředek. Lhůta pro podání ústavní stížnosti proto začíná běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Protože stížnost byla podána až po uplynutí této lhůty, byla zcela nepřípustná.

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelky N. U., bytem v O., zastoupené Mgr. V. E., advokátem v O., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, t a k t o :

Výrok

Návrh s e o d m í t á .

Odůvodnění

: Navrhovatelka se svým návrhem domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 1995, sp. zn. 11 Co 179/95, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 15. 7. 1994, sp. zn. 11 C 48/90, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 7. 12. 1994. Uvedeným rozsudkem zamítl okresní soud návrh na stanovení povinnosti odpůrcům zdržet se stínění a zamokřování stékáním povrchové vody rodinného domku v kat. úz. v O. Doplňujícím rozsudkem rozhodl soud tak, že odpůrci jsou povinni zdržet se stékání povrchové vody a splavování zeminy na parcelu navrhovatelky. Navrhovatelka napadla odvoláním tu část rozsudku, kterou byl zamítnut její návrh na uložení povinnosti odpůrcům zdržet se stínění a zamokřování nemovitostí navrhovatelky stavbou hospodářské budovy a zídky včetně oplocení. Krajský soud v Ostravě rozsudek Okresního soudu v Opavě potvrdil. Podle názoru navrhovatelky byla postupem Krajského soudu v Ostravě porušena její základní lidská práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proti rozsudku Krajského soudu podala navrhovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Nejvyšší soud dovolání zamítl pro nepřípustnost s odůvodněním, že není splněna žádná z podmínek pro přípustnost dovolání dle ustanovení občanského soudního řádu. Navrhovatelka sice navrhla odvolacímu soudu připuštění dovolání, ovšem stalo se tak v době, kdy občanský soudní řád ve znění před novelou provedenou zákonem č. 238/1995 Sb. žádné právní následky s takovým právním úkonem nespojoval. Jestliže tedy navrhovatelka v této době navrhla, aby odvolací soud proti svému případnému potvrzujícímu rozsudku připustil dovolání, neměl tento její návrh z hlediska tehdy platného občanského soudního řádu žádný právní význam a odvolací soud o něm nerozhodl a rozhodnout ani nemohl, neboť sám rozhodoval před citovanou novelou o. s. ř. Proto nebylo možno připustit dovolání ani na základě § 239 odst. 2 nyní platného o. s. ř. Navrhovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že tak vyčerpala veškeré procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Po přezkoumání všech skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost byla podána po lhůtě, stanovené pro její podání. Již v několika rozhodnutích Ústavního soudu byl vysloven právní názor, že v případech, kdy zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje (viz. např. sp. zn. III. ÚS 40/93, I. ÚS 22/93). Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze v případech, kdy to zákon připouští (§ 237 - 239 o. s. ř.). Z toho je třeba dovodit závěr, že pokud zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje. V takových případech proto lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva - v daném případě práva podat dovolání. Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná běžet dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Rozsudek krajského soudu nabyl právní moci dne 28. 2. 1996, přičemž je nutno jej pokládat za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána dne 15. 4. 1997, je z uvedeného zřejmé, že návrh byl podán po lhůtě uvedené v § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Na základě uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou zde splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, a proto mimo ústní jednání usnesením návrh odmítl. P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 17. června 1997

Dotčená ustanovení

Občanský soudní řád 99/1963 Sb.
Ústava České republiky 1/1993 Sb.
Zákon o Ústavním soudu 182/1993 Sb.
Usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součástí ústavního pořádku České republiky 2/1993 Sb.

Citovaná rozhodnutí (1)

Tento rozsudek je citován v (35)