I.ÚS 666/01
V PLATNOSTI- OS Prostějov 9 C 53/96-84
- KS Brno 19 Co 564/98
- NS 25 Cdo 1213/2001
- ÚS I.ÚS 666/01
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána po lhůtě stanovené zákonem. Soud uznal, že dovolání bylo výsledkem rozhodnutí Nejvyššího soudu, které bylo posledním prostředkem ochrany práv. Rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo považováno za logické a ústavně konformní, protože dovolání nebylo přípustné podle § 239 o.s.ř. Ústavní soud také shledal, že část stížnosti je zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti P. K., zastoupeného advokátkou JUDr. T. H., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2000, sp. zn. 19 Co 564/98, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1213/2001, t a k t o :
Výrok
Ústavní stížnost se o d m í t á .
Odůvodnění
: V záhlaví napadeným rozhodnutím potvrdil Krajský soud v Brně rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 27. 3. 1998, č.j. 9 C 53/96-84, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na úhradu částky 80.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení. V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud uvedl, že soud I. stupně dostatečným způsobem zjistil skutkový stav věci a vyvodil zcela správné právní závěry. Stejného názoru (jako okresní soud) je i v otázce, že neexistuje žádný exaktní důkaz "o pravosti a ceně předmětných obrazů", že spolehlivě nelze ani dovodit, že šlo o originály obrazů, takže stanovení jakékoliv ceny nemělo racionální základ. Protože se skutkový stav ani v odvolacím řízení nezměnil, považuje krajský soud rozhodnutí soudu I. stupně za věcně správné. Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl. V odůvodnění tohoto usnesení především uvedl, že dovolání shledal nepřípustným z hlediska ustanovení § 238 o.s.ř. i § 239 o.s.ř.. Stěžovatel totiž dovoláním napadl potvrzující rozsudek odvolacího soudu, leč nebyla v něm vyslovena přípustnost dovolání dle § 239 odst. 1 o.s.ř. a stěžovatel návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu ani neučinil (§ 239 odst. 2 o.s.ř.). Ve věci se nejedná ani o případ, kdy by soud I. stupně rozhodoval až poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno. Nejvyšší soud ČR dále shledal, že z obsahu spisu nevyplývá, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. a konstatuje, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že v řízeních před obecnými soudy byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména čl. 11 odst. 3 v souvislosti s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), podle nichž nesmí být vlastnictví zneužito na újmu práv druhých a dále čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, z nichž plyne, že každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a že věc má být projednána bez zbytečných průtahů. Dle jeho názoru mělo být dovolání shledáno přípustným ve smyslu § 239 odst. 1 o.s.ř. [stěžovatel nesprávně uvedl § 239 písm. a) o.s.ř.], protože se domnívá, že se jedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. V rámci dokazování před obecnými soudy - s ohledem na v minulosti probíhající spory, kdy prý bylo prokázáno, že je výlučným vlastníkem předmětných obrazů - se stěžovatel domnívá, že napadená rozhodnutí vycházejí z neúplně zjištěného skutkového stavu věci, protože soudy řádně nezhodnotily všechny důkazní prostředky. Stěžovatel je přesvědčen, že v řízení, jehož byl účastníkem, byla porušena jeho procesní práva a že soudy nesplnily svoji povinnost podle občanského soudního řádu. Proto navrhuje, aby v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně a usnesení Nejvyššího soudu ČR byly zrušeny. Ústavní soud dospěl k těmto závěrům. Úkolem Ústavního soudu je ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti. Do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud se tedy ve své činnosti řídí principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a jeho ingerence připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. S ohledem na svoji ustálenou judikaturu Ústavní soud shledal, že v daném případě stěžovatel pochybil v tom, že současně s dovoláním (z důvodů procesní jistoty) nepodal - což učinit měl - i ústavní stížnost. Je totiž zjevné, že v době podání dovolání nebylo vůbec zřejmé, zda se jím Nejvyšší soud ČR bude meritorně zabývat a zda se tedy skutečně jedná o poslední prostředek k ochraně práv stěžovatele ve smyslu ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu či nikoliv. Jinými slovy řečeno, dovolání by v souzené věci představovalo poslední prostředek k ochraně práv stěžovatele jen tehdy, jestliže by je Nejvyšší soud ČR shledal přípustným (srov. např. Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, nález sp. zn. III.ÚS 40/93, str. 47, svazek 8, nález I. ÚS 129/97, str. 431). Protože však Nejvyšší soud ČR přípustnost dovolání v této věci neshledal, byl rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovatele připouštěl, v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Brně. Toto rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 7. 2. 2001 a tímto dnem mu začala běžet lhůta 60 dnů k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Protože stěžovatel podal ústavní stížnost k poštovní přepravě až dne 16. 11. 2001, je zjevné, že zákonnou kogentní lhůtu 60 dnů k jejímu podání nedodržel. Ústavní soud proto shledal, že ta část ústavní stížnosti, která směřuje proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně, je návrhem podaným po lhůtě stanovené zákonem pro jeho podání. Ústavní soud se dále zabýval pouze tou částí ústavní stížnosti, v níž stěžovatel napadl citované usnesení Nejvyššího soudu ČR. Ústavní soud zjistil, že dovolací soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že dovolání není ve smyslu ustanovení § 237, § 238 a § 239 občanského soudního řádu (ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb.), přípustné. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR považuje i Ústavní soud za logické a přesvědčivé a jeho odůvodnění za ústavně konformní. Proto neshledal důvod k tomu, aby právní závěr Nejvyššího soudu ČR, učiněný v napadeném usnesení, z ústavněprávního hlediska zpochybňoval. V tomto směru platí, jak Ústavní soud již opakovaně judikoval: "Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze v případech, kdy to zákon připouští ( § 237 až § 239 o.s.ř.)...". (Srov.: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení- svazek 8, C.H.Beck Praha 1998 , nález sp. zn. I. ÚS 129/97, str. 431). O takový případ se však v souzené věci nejedná. Za těchto okolností Ústavní soud dovodil, že ta část ústavní stížnosti, směřující proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu ČR, je návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. P o u č e n í : Proto tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 7. února 2002 JUDr. Vojen Güttler předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.