I.ÚS 602/02
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána po lhůtě stanovené zákonem. Část stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu byla zjevně neopodstatněná, protože se týkala rozhodnutí, které bylo již předtím zrušeno. Soud se nezabýval hmotnou stránkou sporu, protože rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání bylo založeno na správném právním úsudku. Ústavní soud neshledal porušení práva na spravedlivý proces, protože dovolání bylo oprávněně odmítnuto podle § 238a odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti společnosti s.N., spol. s r.o., zastoupené advokátkou JUDr. J. B., proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.9.2002, č.j. 22 Cdo 1572/2002-87, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28.2.2001, sp. zn. 11 Co 507/2000, ve znění opravného usnesení ze dne 27.5.2001, sp.zn. 11 Co 507/2000, t a k t o :
Výrok
Ústavní stížnost se o d m í t á .
Odůvodnění
: Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 28.2.2001, č.j. 11 Co 507/2000-38, ve znění opravného usnesení ze dne 27.5.2001, č.j. 11 Co 507/2000-51, změnil usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 28.7.2000, č.j. 9 Nc 212/2000-16, tak, že vydal předběžné opatření, kterým uložil stěžovatelce (žalované) povinnost strpět vstup vedlejšího účastníka (žalobce) G. L. - spol. s r.o. do nemovitosti ve výroku označené a zdržet se dispozice movitým majetkem ve výroku specifikovaným. Nejvyšší soud České republiky původně rozhodl usnesením ze dne 27.9.2001, č.j. 22 Cdo 1284/2001-64, o dovolání podaném stěžovatelkou proti výše uvedenému usnesení krajského soudu tak, že dovolání odmítl jako opožděné. Ústavní soud k ústavní stížnosti stěžovatelky nálezem ze dne 17.4.2002, sp.zn. I.ÚS 612/01, toto usnesení zrušil s odůvodněním, že Nejvyšší soud nevzal v úvahu právní následky krajským soudem vydaného opravného usnesení, jež vyplývají z ustanovení § 240 odst. 1 věta druhá občanského soudního řádu, čímž došlo - pokud uvedený soud považoval dovolání za opožděné - k porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Návrh na zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 11 Co 507/2000, však Ústavní soud odmítl, neboť v tomto směru byla ústavní stížnost podána až 18. 10. 2001, tedy opožděně. Nejvyšší soud (vázán právním názorem Ústavního soudu) dovolání stěžovatelky znova projednal a podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o.s.ř."), rozhodl usnesením ze dne 11.9.2002, č.j. 22 Cdo 1572/2002-87, tak, že dovolání odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že podle § 238a odst. 1 písm. a) o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně. To však neplatí, jde-li mj. o usnesení o předběžném opatření, jak je tomu v daném případě. Vady řízení dle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., k nimž je dovolací soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), nebyly z obsahu spisu zjištěny. Dovolání stěžovatelky bylo proto odmítnuto jako nepřípustné [§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. V záhlaví uvedená usnesení Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni napadla stěžovatelka předmětnou ústavní stížností ze dne 4.10.2002, v níž uvedla, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Současně se touto stížností brání proti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni o vydání předběžného opatření, které je prý nezákonné a poškozuje její práva. Vedlejší účastník se domáhá na základě neplatné nájemní smlouvy ze dne 22.11.1996 podnikání v objektu, který stěžovatelka koupila od správce konkurzní podstaty bez závazků. Takto dochází k omezování práva vlastníka na užívání jeho majetku. Mimo to vedlejší účastník ve věci projednávané u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp.zn. 19 C 225/2001 doposud neprokázal, že by věci nacházející se ve zmíněném objektu v Karlových Varech, Studentská 22, byly jeho vlastnictvím. O předběžném opatření rozhodl Krajský soud v Plzni bez ohledu na vyjádření stěžovatelky ze dne 7.9.2000, k jejímž námitkám proti žalobcově odvolání krajský soud neprovedl žádný důkaz. Dále stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s rozhodnutím Nejvyššího soudu, který po vydání nálezu Ústavního soudu sp.zn. I.ÚS 612/01 opět dovolání stěžovatelky odmítl, a to s uvedením nového důvodu, totiž že proti vydanému předběžnému opatření nelze dovolání podat. Stěžovatelka se domnívá, že takový postup Nejvyššího soudu je v rozporu s občanským soudním řádem. V závěru stěžovatelka odkázala na veškeré důkazy, které byly připojeny již k její předešlé ústavní stížnosti vedené Ústavním soudem pod sp.zn. I. ÚS 612/01. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.9.2002, č.j. 22 Cdo 1572/2002-87, dále usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28.2.2001 a ze dne 27.5.2001, sp.zn. 11 Co 507/2000. Současně navrhla odložit vykonatelnost těchto pravomocných soudních rozhodnutí "z důvodu naléhavé právní potřeby". Ústavní soud dospěl k těmto závěrům. Ústavní soud je v prvé řadě povinen zkoumat, zda jsou splněny procesní náležitosti a podmínky ústavní stížnosti. Pouze v případě, že ústavní stížnost všechny zákonem stanovené formální náležitosti a podmínky splňuje, je možné zabývat se i materiální stránkou věci. V daném případě Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala ústavní stížnost až poté, co Nejvyšší soud rozhodl o jejím dovolání. Stěžovatelka tedy zjevně považovala dovolání za procesní prostředek k ochraně svého práva, který musí využít ještě před podáním ústavní stížnosti (§ 75 odst.1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Jak však Ústavní soud opakovaně judikoval, dovolání je možné považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje, pouze tehdy, jestliže je zákon připouští (srov. např. usnesení sp.zn. I.ÚS 129/97, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, str. 431). Pokud dovolání přípustné není, plyne lhůta k podání ústavní stížnosti ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. V souzené věci proto stěžovatel pochybil v tom, že současně s dovoláním (z důvodu procesní jistoty) nepodal též v zákonné lhůtě ústavní stížnost, neboť si nemohl být jist, zda se Nejvyšší soud bude dovoláním zabývat meritorně a zda se tedy skutečně jedná o poslední prostředek k ochraně práv stěžovatele podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. Dovolání by představovalo takový prostředek pouze tehdy, pokud by Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle ustanovení § 236 a násl. o.s.ř. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud přípustnost dovolání v této věci neshledal, bylo rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovatelky připouštěl, v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28.2.2001 (ve znění opravného usnesení ze dne 27.5.2001). Lhůta 60 dnů k podání ústavní stížnosti podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tedy počala stěžovatelce běžet ode dne doručení opravného usnesení krajského soudu, tj. ode dne 11.6.2001, jak již Ústavní soud konstatoval v odůvodnění nálezu sp.zn. I.ÚS 612/01. Protože stěžovatelka předmětnou ústavní stížnost podala k poštovní přepravě až dne 4.10.2002, zákonnou lhůtu k podání ústavní stížnosti tak zjevně nedodržela. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ta část ústavní stížnosti, která směřuje proti napadenému usnesení Krajského soudu v Plzni, je návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem a z tohoto důvodu musela být odmítnuta [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb.]. Uvedenému závěru nebrání skutečnost, že Ústavní soud již jednou - v nálezu ze dne 17.4.2002, sp.zn. I.ÚS 612/01, výrok sub II. - o odmítnutí ústavní stížnosti proti témuž usnesení z téhož důvodu rozhodl. Zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu, do nálezu začleněné pouze z technických důvodů, však nebylo meritorní povahy, takže se v tomto smyslu nejedná o překážku rei iudicatae dle § 35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soud se dále zabýval tou částí ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu. V tomto směru vycházel především z ustálené judikatury, podle níž "usnesení soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání" (viz citované usnesení sp.zn. I.ÚS 129/97, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, str. 431). Proto také předmětem ústavní stížnosti proti usnesení dovolacího soudu může být toliko denegatio iustitiae a nikoliv samotné hmotné subjektivní právo (viz např. nález sp.zn. III.ÚS 40/93, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 47). Ústavní soud, jenž respektuje zásadu minimalizace svých zásahů do rozhodovací činnosti ostatních státních orgánů, neshledal důvod jakkoliv zpochybňovat právní závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání vycházející z ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) o.s.ř. Toto ustanovení občanského soudní řádu (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.) hovoří zcela jednoznačně: "Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření...atd." V řízení předcházejícím vydání napadených rozhodnutí nezjistil pak ani Ústavní soud žádné vady vymezené v § 237 o.s.ř. (ve znění před citovanou novelou), ke kterým je dovolací soud povinen přihlédnout; dlužno dodat, že stěžovatelka ani v ústavní stížnosti žádné skutečnosti nasvědčující takovým vadám netvrdila. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části brojící proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná, neboť dovolací soud svým rozhodnutím neodepřel stěžovatelce základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl [§ 43 odst. 1 písm. b), § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Návrhu na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. nemohlo být za tohoto stavu vyhověno.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 31. října 2002 JUDr. Vladimír Klokočka předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.