IV.ÚS 3339/11
V PLATNOSTI- KS Brno 4 To 22/2011
- NS 8 Tdo 849/2011
- ÚS IV.ÚS 3339/11
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože soudy první a druhé instance správně zhodnotily důkazy a jejich závěry nevykazovaly porušení ústavních práv. Soud se nezabýval opětovným hodnocením důkazů, protože to nepatří do jeho pravomoci podle § 72 zákona o Ústavním soudu. Námitky týkající se odkladu výkonu trestu nebo nezahájení trestního stíhání poškozené nebyly relevantní pro posouzení ústavní konformity. Rozhodnutí bylo založeno na tom, že obecné soudy správně aplikovaly právní normy a jejich rozhodnutí nebylo v nesouladu s ústavními zásadami.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele B. M., zastoupeného JUDr. Karlem Schellem, LL.M., advokátem se sídlem Ambrožova 6, Brno, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 849/2011-26 ze dne 20. 7. 2011 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 4 To 22/2011-627 ze dne 1. 2. 2011, a o návrhu na odklad vykonatelnosti těchto rozhodnutí, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
I. Ústavnímu soudu byl dne 7. 11. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") sp. zn. 1 T 113/2009 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu č. j. 1 T 113/2009-594 ze dne 16. 11. 2010 byl stěžovatel shledán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Současně byl stěžovatel v souladu s § 226 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, zproštěn obžaloby z trestného činu vydírání dle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") na podkladě odvolání stěžovatele rozsudkem č. j. 4 To 22/2011-627 ze dne 1. 2. 2011 rozhodnutí okresního soudu v odsuzující části zrušil a nově uznal stěžovatele vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na dobu dvanácti měsíců. Stěžovatel se měl trestné činnosti dopustit tím, že dne 10. 1. 2009 v místě svého bydliště řekl poškozené L. M., s níž sdílel společnou domácnost, aby odešla, že už s ní nechce být, načež z trezoru vytáhl legálně držený revolver a tímto na poškozenou namířil a vyhrožoval jí zabitím, a následně tento namířil i proti sobě a vyhrožoval sebevraždou, uvědomil si však, že v něm nejsou náboje, a tohoto jednání zanechal, přičemž tímto mohl u poškozené vzbudit důvodnou obavu, že výhružky bude realizovat, neboť krátce předtím v prosinci 2008 na stejném místě se s poškozenou pohádali a stěžovatel následně dvakrát vystřelil do zdi v jejich ložnici označeným revolverem, a to přesto, že ve stejnou dobu byl v bytě v jiném pokoji přítomen nezletilý syn Martin (jedná se o pseudonym). Stěžovatel podal následně proti rozsudku krajského soudu dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 8 Tdo 849/2011-26 ze dne 20. 7. 2011 odmítl jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že v řízení před obecnými soudy byla porušena jeho ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 1 odst. 1, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy České republiky, neboť obecné soudy neposkytly jeho právům dostatečnou ochranu. Stěžovatel zdůraznil, že se žádného trestného činu nedopustil, a pokud obecné soudy dospěly k opačnému závěru, stalo se tak v důsledku nesprávného hodnocení provedených důkazů, kdy jednotlivé důkazy nebyly hodnoceny ve vzájemných souvislostech. Stěžovatel v tomto ohledu poukázal na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, vypracovaného MUDr. J. P. a PhDr. B. Z., a na výpověď svědkyně PhDr. M. G., z nichž vyplývalo, že jednání stěžovatele nemohlo vzbudit u poškozené důvodnou obavu, neboť tato věděla, že stěžovatel nemyslí své hrozby vážně a že jde z jeho strany jen o zoufalé gesto. Stěžovatel dále podotkl, že jeho jednání prokazatelně nezanechalo na psychice poškozené žádné stopy; byl to naopak sám stěžovatel, kdo byl nucen v důsledku psychické újmy způsobené jednáním poškozené vyhledat odbornou pomoc. Znaleckým zkoumáním bylo rovněž zjištěno, že poškozená není, na rozdíl od stěžovatele, osobou obecně věrohodnou. Při posouzení, zda došlo k naplnění skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování, je třeba zohlednit všechny okolnosti případu, přičemž existovaly-li o vině stěžovatele důvodné pochybnosti, měla být aplikována zásada in dubio pro reo, obdobně jako v nálezech Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1975/08 a I. ÚS 3094/08. Stěžovatel rovněž zmínil, že nebylo nijak rozhodnuto o jeho návrhu na odklad či přerušení výkonu trestu a že jistá averze vůči jeho osobě ze strany orgánů činných v trestním řízení je patrná i z toho, že tyto odmítly trestně stíhat poškozenou L. M. za přečin křivého obvinění ve smyslu § 345 odst. 1, 2 trestního zákoníku, jehož se vůči stěžovateli dopustila. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 849/2011-26 ze dne 20. 7. 2011 a rozsudek krajského soudu č. j. 4 To 22/2011-627 ze dne 1. 2. 2011 svým nálezem zrušil a do doby vydání tohoto nálezu postupem dle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí. II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadená rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo. Jádrem ústavní stížnosti byla polemika stěžovatele se způsobem, jímž obecné soudy hodnotily důkazy a s právními závěry, k nimž tyto na základě hodnocení důkazů dospěly. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně vyložily, jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých důkazů a skutkových zjištění řídily a své závěry o vině stěžovatele logicky a přesvědčivě zdůvodnily, přičemž se důsledně vypořádaly se všemi námitkami, které stěžovatel v rámci své obhajoby vznesl (v tomto ohledu je možno odkázat zejména na velmi podrobný rozbor provedený Nejvyšším soudem na str. 4 až 6 usnesení č. j. 8 Tdo 849/2011-26 ze dne 20. 7. 2011). Jelikož obecným soudům nebylo možno z ústavněprávního hlediska nic vytknout, Ústavnímu soudu nepříslušelo jejich závěry jakkoliv přehodnocovat. Námitka, že nebylo rozhodnuto o žádosti stěžovatele o odklad či přerušení výkonu trestu odnětí svobody, a námitka, že nebylo zahájeno trestní stíhání poškozené, postrádaly z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti, jímž je posouzení ústavní konformity napadených rozhodnutí, relevanci, neboť na výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli neměly žádný vliv. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti toliko opakoval svou obhajobu z předchozího průběhu řízení, s níž se obecné soudy, jak již bylo výše uvedeno, řádně vypořádaly. Takto pojatou ústavní stížností stavěl stěžovatel Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud rovněž akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. února 2012 Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (4)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.