IV.ÚS 431/04
V PLATNOSTI- KS Praha 30 Co 419/2003-35
- NS 28 Cdo 2068/2004
- ÚS IV.ÚS 431/04
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána po uplynutí lhůty stanovené zákonem. Soud uznal, že stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu byla opožděná a proto nepřípustná. Proti rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně byla stížnost odmítnuta jako nepřípustná, protože by bylo narušeno právní pořádku. Ústavní soud se nezabýval podstatou sporu, protože stížnost nevyhověla formálním podmínkám.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 12. 1. 2006 soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatele G.P., zastoupeného advokátkou JUDr. O.U., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 9. 2004, čj. 28 Cdo 2068/2004-74, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2003, čj. 30 Co 419/2003-35, a usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 6. 6. 2003, čj. 12 C 84/2001-30, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
: I. Ústavnímu soudu byl dne 13. 12. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") ze dne 6. 6. 2003, čj. 12 C 84/2001-30, jímž byl z důvodu neodstranění vad podání odmítnut jeho návrh na obnovu dědického řízení, vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 5 C 39/96. Stěžovatel dále požadoval zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2003, čj. 30 Co 419/2003-35, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. V telefaxovém podání, doručeném Ústavnímu soudu dne 15. 12. 2004, pak stěžovatel uvedl, že jeho ústavní stížnost směřuje i proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 9. 2004, čj. 28 Cdo 2068/2004-74, kterým bylo zamítnuto jeho dovolání proti výše uvedeným rozhodnutím. Dle § 42 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu je třeba podání učiněné telefaxem a obsahující návrh ve věci samé doplnit nejpozději do tří dnů předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění. S ohledem na skutečnost, že originál telefaxového podání ze dne 15. 12. 2004 byl stěžovatelem předán k poštovní přepravě až dne 20. 12. 2004, tedy po uplynutí zákonné lhůty, Ústavní soud k podání učiněnému telefaxem nepřihlížel. Ústavní soud následně zkoumal, zda byla ústavní stížnost podána včas, zda je přípustná a zda splňuje formální a obsahové náležitost stanovené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost byla zčásti podána opožděně a zčásti je nepřípustná. V souladu s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy bylo stěžovateli doručeno rozhodnutí o posledním opravném prostředku, jež mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. V tomto případě bylo takovým rozhodnutím usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 9. 2004, čj. 28 Cdo 2068/2004-74, jež bylo stěžovateli doručeno dne 15. 10. 2004; posledním dnem k podání ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí tedy bylo úterý 14. 12. 2004. V petitu ústavní stížnosti, jíž Ústavní soud obdržel dne 13. 12. 2004, nebylo předmětné usnesení Nejvyššího soudu napadeno a rovněž z označení účastníků řízení v záhlaví ústavní stížnosti vyplývalo, že ústavní stížnost směřuje pouze proti rozhodnutím soudů prvých dvou stupňů. Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 9. 2004, čj. 28 Cdo 2068/2004-74, bylo napadeno až přípisem předaným k poštovní přepravě dne 20. 12. 2004, tedy po uplynutí lhůty stanovené zákonem o Ústavním soudu. Z tohoto důvodu byl Ústavní soud nucen ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 9. 2004, čj. 28 Cdo 2068/2004-74, ústavní stížnost odmítnout jako opožděnou podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Za situace, kdy stěžovatel svou ústavní stížností platně napadl pouze rozhodnutí okresního a krajského soudu, přičemž rozhodnutí Nejvyššího soudu, stvrzující správnost napadených rozhodnutí, zůstává nedotčeno, nutno ve vztahu k rozhodnutím soudů prvých dvou stupňů považovat ústavní stížnost za nepřípustnou. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, k této nápravě však nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Jestliže by totiž Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí okresního a krajského soudu zrušil, existovalo by vedle pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu, rušícího napadená rozhodnutí, pravomocné rozhodnutí Nejvyššího soudu, konstatující naopak jejich správnost, což nelze s ohledem na princip právní jistoty akceptovat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 58/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, usnesení č. 2, str. 331 a násl.). Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele v části směřující proti usnesení krajského soudu ze dne 17. 9. 2003, čj. 30 Co 419/2003-35, a usnesení okresního soudu ze dne 6. 6. 2003, čj. 12 C 84/2001-30, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení
Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. ledna 2006 Michaela Židlická soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.