IV.ÚS 713/17

Rubrum

Ústavní soud rozhodl dne 28. března 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu Petra Bartheldiho, bez právního zastoupení, proti unesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2017 č. j. 30 Cdo 5655/2016-70, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:

Výrok

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní soud obdržel dne 9. března 2017 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Petr Bartheldi (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž Nejvyšší soud zastavil řízení o dovolání stěžovatele dle § 241b odst. 2 a § 104 odst. 2 věty třetí o. s. ř. Rozhodnutí dovolacího soudu bylo vydáno v právní věci žalobce proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, o přiznání náhrady škody ve výši 459.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 170/2016 a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 23 Co 359/2016. Dříve než Ústavní soud může přistoupit k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Návrh stěžovatele však trpí vadami; stěžovatel především v rozporu s § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu není zastoupen advokátem. Jeho podání proto nelze považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem. Podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, neodstranil-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě mu k tomu určené. Úřední činností soudu však bylo zjištěno, že stěžovatel se již v minulosti obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími stejnými vadami, tj. především neexistencí povinného zastoupení advokátem. Na tyto nedostatky byl stěžovatel upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (srov. např. řízení evidovaná pod sp. zn. II. ÚS 292/16, II. ÚS 293/16, I. ÚS 879/16, II. ÚS 1616/16, IV. ÚS 303/17, III. ÚS 1777/16, I. ÚS 1778/16, II. ÚS 1779/16, či II. ÚS 2505/16, II. ÚS 3285/16; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti dostupná na stránce http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel tedy opakovaně volí postup, kterým ignoruje povinné zastoupení advokátem a jiné formální náležitosti ústavní stížnosti, ačkoli byl soudem už mnohokrát poučen o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti. Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě, která mu k tomu byla určena. Ústavní soud však zároveň konstatuje, že v řízení o ústavních stížnostech není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem a dalších náležitostech ústavní stížnosti dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat též další náležitosti, pak setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení se jeví jako postup neefektivní a formalistický. Jak je z výše uvedeného patrné, stěžovatel byl v nedávné době s podmínkou povinného advokátního zastoupení a s dalšími zákonnými náležitostmi ústavní stížnosti obeznámen. V okamžiku podání této ústavní stížnosti si tak nepochybně musel být vědom zákonem předvídaných požadavků na obsahové a formální náležitosti návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti, přesto však jím podaná ústavní stížnost tyto požadavky nesplňuje. Za dané situace lze přitom považovat za neúčelné, aby byl stěžovatel opětovně vyzýván k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle § 41 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem. Obdobný postup (odmítnutí ústavní stížnosti pro neodstraněné vady bez vyzývání stěžovatele k jejich odstranění) byl přitom zvolen také již při rozhodování o předchozích ústavních stížnostech stěžovatele - z poslední doby viz například usnesení Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2017 sp. zn.

II. ÚS 114/17,

6. února 2017 sp. zn.

I. ÚS 113/17,

13. února 2017 sp. zn. IV. ÚS 303/17, 2. března 2017 sp. zn. II. ÚS 479/17, či ze dne 7. března 2017 sp. zn. I. ÚS 480/17 a další. Z tohoto důvodu Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. března 2017 Jan Musil v. r. soudce zpravodaj