IV.ÚS 1516/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CZECH NEWS CENTER, a. s., sídlem náměstí Marie Schmolkové 3493/1, Praha 10 - Strašnice, zastoupené JUDr. Helenou Chaloupkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Na Kozačce 1289/7, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2025 č. j. 25 Cdo 2185/2023-238, II. výroku a části I. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2023 č. j. 22 Co 32/2020-200, kterou byl potvrzen IV. a VI. výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 12. září 2019 č. j. 10 C 339/2018-96, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2022 č. j. 25 Cdo 2849/2020-185, a o ústavní stížnosti stěžovatelů Pavla Kříže a Mgr. Jolany Křížové, zastoupených JUDr. Alenou Andruško, Ph.D., advokátkou, sídlem Coriových 822/11, Praha 6 - Vokovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2025 č. j. 25 Cdo 2185/2023-238 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2023 č. j. 22 Co 32/2020-200, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnosti se odmítají.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzovaných věcí a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé a stěžovatelka domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Ústavní soud usnesením ze dne 4. 6. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1516/25, III. ÚS 1568/25 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) rozhodl o jejich spojení ke společnému řízení s tím, že nadále budou vedeny pod sp. zn. IV. ÚS 1516/25.

2. Z ústavních stížností a jejich příloh se podává, že stěžovatelé se podanou žalobou domáhali, aby byla stěžovatelce uložena povinnost odstranit z internetových stránek www.blesk.cz, www.ahaonline.cz a celebwiki.blesk.cz specifikované články týkající se vztahu stěžovatelů, a upustit od zveřejňování a šíření jakýchkoli informací o jejich soukromém a rodinném životě, pokud je to v rozporu s jejich oprávněnými zájmy. Dále se domáhali omluvy uveřejněné v periodicích a na webových stránkách, v nichž byly zveřejněny uvedené články, a požadovali za způsobenou nemajetkovou újmu zadostiučinění v penězích ve výši 1 500 000 Kč pro každého z nich.

3. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále také jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 12. 9. 2019 č. j. 10 C 339/2018-96, zastavil řízení ohledně povinnosti stěžovatelky odstranit články a odkazy na internetových stránkách (I. výrok), zamítl žalobu ohledně povinnosti stěžovatelky upustit od zveřejňování a šíření jakýchkoliv informací o soukromém a rodinném životě stěžovatelů, pokud je to v rozporu s jejich oprávněnými zájmy (II. výrok), uložil stěžovatelce povinnost zveřejnit omluvu v požadovaném znění v tištěných denících a na internetových stránkách (III. výrok) a povinnost zaplatit každému ze stěžovatelů 150 000 Kč (IV. a VI. výrok), žalobu o zaplacení 1 350 000 Kč každému ze stěžovatelů zamítl (V. a VII. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (VIII. výrok). Stěžovatelé vzali po odstranění dotčených článků z internetových stránek žalobu částečně zpět a v tomto rozsahu obvodní soud řízení zastavil. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že ve výše uvedených médiích skutečně vyšly zmíněné články, které řeší, zda stěžovatel tají rozchod s manželkou a že byl zastižen při důvěrnostech s jinou ženou. K článkům byly připojeny fotografie obou stěžovatelů, na kterých se vedou za ruce, společně jedí, nakupují a nasedají do auta. Snímky byly pořízeny na veřejné akci, na kterou byl stěžovatel pozván jako populární herec. Stěžovatelka Křížová není veřejně známou osobou, po zveřejnění článků byla vystavena velkému tlaku, v jehož důsledku se rozhodla rezignovat na svou pracovní pozici. Obvodní soud uzavřel, že stěžovatelka neoprávněně zasáhla do osobnostních práv stěžovatelů. Neexistoval totiž žádný veřejný zájem na uveřejnění informací z jejich osobní sféry, byť je stěžovatel populárním hercem a veřejně známou osobou. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2011 sp. zn. 30 Cdo 3063/2009 obvodní soud uvedl, že ačkoliv známé osoby musí obecně akceptovat vyšší míru veřejné kritiky než jiní občané, neplatí tento závěr v případě, že sdělování informací nikterak nesouvisí s jejich veřejnou činností, jako je tomu v dané věci. Stěžovatelka neměla o intimním životě stěžovatelů vůbec psát, a pakliže tak učinila, měla si opatřit relevantní informace. Obvodní soud proto žalobě vyhověl v rozsahu požadované omluvy, ohledně peněžité satisfakce částečně v rozsahu, který považoval za přiměřený. Zdržovací nárok zamítl s odůvodněním, že obrana proti zneužívání svobody slova a práva na informace nemůže spočívat v absolutních zákazech, jak stěžovatelé navrhovali.

4. K odvolání všech účastníků Městský soud v Praze (dále také jen "městský soud") rozsudkem ze dne 12. 3. 2020 č. j. 22 Co 32/2020-134 potvrdil rozsudek obvodního soudu v zamítavých výrocích II., V. a VII. (I. výrok), změnil jej ve III. výroku a žalobu, aby stěžovatelka byla povinna zveřejnit omluvu v požadovaném znění, zamítl (II. výrok), dále jej změnil ve IV. a VI. výroku a žalobu o zaplacení 150 000 Kč každému ze stěžovatelů zamítl (III. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (IV. výrok). Městský soud vyšel ze skutkových zjištění obvodního soudu a po právní stránce uzavřel, že osoba veřejně známá musí snést vyšší míru zásahů do osobnostních práv, neboť svým rozhodnutím veřejně vystupovat současně udělila souhlas s přiměřenými zásahy do těchto práv. Zveřejnění informace o tom, kdo je partnerem či partnerkou veřejně známé osoby, nelze bez dalšího považovat za neoprávněný zásah do soukromí ani za exces z informačního sebeurčení. Partner osoby veřejně známé musí snést přiměřený zájem o svoji osobu v tom směru, že bude jako partner označen. Informace o tom, že stěžovatel byl ženatý, byla veřejně dostupná. Stěžovatel, jako osoba veřejného zájmu, si musel být za těchto okolností vědom, že vyvolá účast na veřejné akci s jinou ženou pozornost veřejnosti a sdělovacích prostředků. Pokud požádal stěžovatelku Křížovou, aby se této akce zúčastnila s ním a zde se k ní pak choval důvěrně jako ke své partnerce, lze souhlasit se stěžovatelkou v tom, že informaci o svém vztahu sami stěžovatelé vyňali z intimní sféry a připustili tím její zveřejnění. V dotyčných článcích stěžovatelka zveřejnila informace, že stěžovatelé mají mezi sebou důvěrný vztah, což byla pravdivá informace; stěžovatelka tedy nezasáhla excesivně do práva stěžovatelů na informační sebeurčení ohledně záležitostí týkajících se jejich soukromého a rodinného života. Pravdivé ovšem nebylo sdělení stěžovatelky, že stěžovatel byl v té době ženatý, a mylné tudíž byly také spekulace, že tají rozchod s manželkou. Pokud se stěžovatel rozhodl nezveřejňovat informace o úmrtí své manželky, bylo to jistě jeho právo. Zároveň je však třeba uvést, že stěžovatelé k zmíněným nepravdivým sdělením přispěli sami tím, že se bez jakéhokoli dalšího vysvětlení objevili na oficiální veřejné akci společně a chovali se k sobě jako partneři. Museli tak rozumně předpokládat, že tato situace vyvolá legitimní otázky a veřejnou diskusi. Šlo přitom o diskusi adekvátní, neexcesivní, stěžovatelé k ní zavdali důvod, a proto šlo o diskusi oprávněnou. Zásadní také je, že stěžovatelka ještě před zveřejněním článků kontaktovala stěžovatele, který tak měl možnost uvést otázku jeho manželského stavu na pravou míru a spekulacím předejít. To však neučinil. Všechny fotografie stěžovatelů, které byly spolu s články zveřejněny, byly pořízeny ve veřejném prostoru obchodního centra. Nejde tedy o fotografie pořízené sledováním v soukromých situacích a na místech, v nichž mají lidé právo předpokládat, že jsou sami. Městský soud dospěl na rozdíl od obvodního soudu k závěru, že stěžovatelka zveřejněním článků a fotografií nezasáhla neoprávněně do osobnostních práv stěžovatelů a není tak povinna poskytnout jim jakoukoli satisfakci.

5. K dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 10. 2022 č. j. 25 Cdo 2849/2020-185 rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud shrnul judikaturní závěry týkající se občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka. Připomněl v tomto směru kritéria tzv. testu proporcionality a právo na naprosté informační sebeurčení ohledně soukromého života. Osoby, které z povahy své činnosti vstupují do veřejného prostoru, musí snášet zvýšenou intenzitu zájmu o svou osobu. Tento zájem veřejnosti však má své meze, které jsou dány právě okruhem informací, jež ještě spadají do umělecké činnosti. Do oblasti veřejného zájmu proto bez dalšího patří jen ty nejzákladnější informace o jejich původu, rodinných poměrech či případně dalších momentech jejich života významných pro jejich tvorbu, jsou-li podávány korektně a ve snaze o objektivní hodnocení činnosti umělce. Bez souhlasu umělce sem již nepatří zveřejňování těch soukromých záležitostí, které bezprostředně nesouvisejí s jeho uměleckou profesí, tím spíše zprávy nepodložené či dokonce nepravdivé. K porušení práva na soukromí člověka (a ve shora popsaném smyslu též umělce) může dojít jak nepravdivými skutkovými tvrzeními difamačního charakteru, tak zveřejněním nepřípustných hodnotících úsudků. Nejvyšší soud konstatoval, že ani jeden z uveřejněných článků neměl přínos k debatě na téma, jež by bylo předmětem veřejného zájmu, protože uveřejněné informace se týkaly výhradně soukromí stěžovatelů bez vztahu k umělecké činnosti populárního herce, tj. stěžovatele. Články publikované stěžovatelkou, doplněné fotografiemi, minimálně implicitně vzbuzovaly ve čtenáři dojem, že stěžovatel má mimomanželský poměr, popřípadě, že se rozvedl. Základní údaje o rodinných poměrech umělců sice lze považovat, jak naznačil městský soud, za předmět veřejného zájmu, na druhou stranu ovšem z ničeho nevyplývá povinnost umělce aktivně podávat informace médiím o svém soukromí. Informace o tom, že manželství stěžovatele již netrvá, respektive že jeho manželka zemřela, spadá výhradně do jeho soukromé sféry a uplatní se u ní právo na informační sebeurčení, přičemž je právem stěžovatele rozhodnout o tom, zda a komu uvedenou informaci sdělí či nikoliv. Vzhledem k tomu, že ani samotné podané informace nepřispívaly k diskusi o veřejném zájmu, lze tentýž závěr učinit také o přiložených fotografiích. Stěžovatelé se nemohou bránit zveřejnění informace, že jsou životními partnery, je-li podána korektním způsobem, což se ovšem nestalo. Okolnosti, na které poukazuje městský soud v odůvodnění a které jednání stěžovatelky odlišují od jednání jiných mediálních subjektů vůči stěžovatelům (což je předmětem jiných žalob), je třeba zohlednit při úvaze o druhu a výši zadostiučinění, jehož se stěžovatelé domáhají.

6. Městský soud v návaznosti na kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu rozsudkem ze dne 26. 1. 2023 č. j. 22 Co 32/2020-200, rozsudek obvodního soudu ve II., IV. až VII. výroku potvrdil (I. výrok), potvrdil jej i ve III. výroku s tím, že vypustil některé části stěžovateli požadovaného znění omluv (II. výrok), ve zbývajícím rozsahu III. výrok změnil tak, že se žaloba zamítá (III. výrok), uložil stěžovatelce povinnost zaplatit stěžovatelům náhradu nákladů řízení před obvodním soudem (IV. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení (V. výrok). Městský soud odkázal na závěry kasačního rozsudku Nejvyššího soudu, jde-li o existenci neoprávněného zásahu do osobnostních práv stěžovatelů, vzniku újmy na jejich osobnostních právech a odpovědnosti stěžovatelky za její vyvolání. Dále se zabýval jednotlivými nároky stěžovatelů. Požadavek, aby stěžovatelka upustila od zveřejňování jakýchkoliv informací ze soukromého života stěžovatelů, považoval městský soud za nedůvodný, neboť stěžovatelka články ze svých webových stránek odstranila. Neoprávněný zásah tedy již netrvá a podle městského soudu není důvod domnívat se, že by opakované zveřejňování těchto informací stěžovatelkou znovu hrozilo. Omluvu považoval městský soud za přiměřené zadostiučinění, avšak s výjimkou některých jejích částí. Omluva za to, že stěžovatelka zveřejnila "ničím nepodložené spekulace o soukromém životě žalobců", je totiž nekonkrétní a zavádějící, protože některé informace uvedené v článcích byly pravdivé a nijak difamující. Dále považoval městský soud za nedůvodný požadavek, aby se stěžovatelka omluvila za neoprávněně pořízené fotografie stěžovatelů, neboť v článcích použité fotografie nebyly pořízeny neoprávněně, ale v souladu se zpravodajskou licencí. Podle závazného právního názoru Nejvyššího soudu byly neoprávněně užity vzhledem k textovému obsahu článků, a omluva tedy náleží stěžovatelům toliko za užití fotografií. Jde-li o výši peněžitého zadostiučinění, považoval městský soud ve shodě s obvodním soudem za přiměřenou částku 150 000 Kč pro každého ze stěžovatelů. Městský soud v této souvislosti uvedl, že k neoprávněnému zásahu došlo prostřednictvím zpravodajství s celostátním dosahem v tištěných médiích i internetovém zpravodajství. Stěžovatelé se na druhou stranu společně vypravili na veřejnou akci, chovali se k sobě důvěrně, byli seznámeni s tím, že na akci budou novináři. Stěžovatel tajil okolnosti svého rodinného stavu a neobjasnil je ani poté, co byl novináři kontaktován se žádostí o vyjádření. Novináři pravdivě popsali, co viděli, byť tak učinili způsobem vlastním kratochvilnému čtení, avšak bez urážek či ponižování. Nejde tak o zveřejnění čirých nepravd či spekulací poškozujících osobnostní práva osob veřejného zájmu, ale učinili nesprávný závěr o rodinných poměrech stěžovatele. Vzhledem k uvedeným okolnostem městský soud neshledal důvodnost požadavku stěžovatelů na stanovení peněžitého zadostiučinění ve výši akcentující jeho preventivně-sankční funkci. Městský soud dále zdůraznil, že ve věci týchž stěžovatelů, vedené u Obvodního osudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 189/2018 (o níž rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem sp. zn. 25 Cdo 149/2020), bylo každému ze stěžovatelů pravomocně poskytnuto peněžité zadostiučinění ve výši 250 000 Kč. V dané věci šlo o obdobné informace týkající se stěžovatelů, avšak s tím rozdílem, že jejich fotografie byly pořízeny při tajném sledování, což je podstatná okolnost, která spolu s výše uvedenými souvislostmi odůvodňuje závěr, že v nyní posuzované věci musí být přiznané částky nižší. Obdobného zásahu se vůči stěžovatelům dopustil též další vydavatel (věc je vedena u městského soudu pod sp. zn. 22 Co 36/2020), což je rovněž třeba brát v potaz s ohledem na možné další zadostiučinění, jehož se stěžovatelům dostane. Dále městský soud zhodnotil rozsah šíření daných informací a skutečnost, že stěžovatelka se tématu věnovala jako první, následována dalšími subjekty.

7. K výrokům o náhradě nákladů řízení městský soud uvedl, že stěžovatelé v řízení před obvodním soudem uspěli s odstraňovacím nárokem (na roveň úspěchu je postaveno zastavení řízení z procesního zavinění stěžovatelky), ohledně zadostiučinění v penězích (výše zadostiučinění záležela na úvaze soudu) a přibližně z poloviny ohledně zadostiučinění ve formě omluvy. Stěžovatelka v řízení před obvodním soudem uspěla ohledně zdržovacího nároku a přibližně z poloviny ohledně zadostiučinění ve formě omluvy. Úspěch stěžovatelů tak byl 5/8 a stěžovatelky 3/8. Stěžovatelům proto výsledně náleží podle § 142 odst. 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ve spojení s § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., náhrada 1/4 účelně vynaložených nákladů řízení před obvodním soudem. V odvolacím i v dovolacím řízení měli stěžovatelé úspěch ohledně zadostiučinění v penězích a z poloviny ohledně zadostiučinění ve formě omluvy, stěžovatelka pak měla úspěch ohledně zdržovací povinnosti a z poloviny ohledně zadostiučinění ve formě omluvy. Odstraňovací nárok již nebyl předmětem odvolacího ani dovolacího řízení. Úspěch a neúspěch obou stran sporu byl tedy v odvolacím i v dovolacím řízení rovný, a proto podle městského soudu žádné ze stran sporu náhrada nákladů řízení nenáleží. I ve sporech na ochranu osobnosti se podle městského soudu rozhoduje o náhradě nákladů řízení podle rozsahu úspěchu ve věci samé, kdy sama okolnost, že žaloba byla důvodná co do základu, avšak nikoli co do všech uplatněných nároků, nemusí být bez dalšího důvodem pro přiznání plné náhrady nákladů řízení. V dané souvislosti městský soud odkázal příkladmo na judikaturu Ústavního soudu.

8. Dovolání stěžovatelů i stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. a III. výrok). K dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud uvedl, že ti jeho přípustnost dovozovali z vyřešení otázek, které měly být dovolacím soudem posouzeny jinak, avšak ve skutečnosti brojili proti tomu, že městský soud údajně nerespektoval dřívější kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, což je však situace, na niž stěžovateli zmiňované kritérium přípustnosti nedopadá. Stěžovatelé se ve skutečnosti domáhají přezkoumání přiměřenosti výše jím přiznaného zadostiučinění, ovšem pouhá polemika s přiměřeností výše přiznaného zadostiučinění nebo nesouhlas s jeho formou, přípustnost dovolání založit obecně nemůže. Zároveň forma a výše zadostiučinění přiznaná stěžovatelům nebyla podle Nejvyššího soudu zjevně nepřiměřená. Se stěžovateli nelze souhlasit ani v tom, že by městský soud polemizoval s kasačním rozhodnutím, zda byla vůbec stěžovatelům způsobena jednáním stěžovatelky nějaká újma. Touto otázkou se totiž městský soud právě s ohledem na kasační rozsudek nezabýval a hodnotil toliko otázku stanovení adekvátního zadostiučinění. Pro určení výše zadostiučinění městský soud hodnotil širší okolnosti celého případu, a to z hlediska dovolacího přezkumu zcela adekvátním způsobem. Městský soud tak jednoznačně vycházel z toho, že k zásahu do soukromého života stěžovatelů jednáním stěžovatelky došlo, nicméně způsobený zásah byl značně odlišný od situace, kdy v obdobných případech dochází například k tajnému sledování veřejně známých osob. I z tohoto hlediska je podle Nejvyššího soudu nutno hodnotit přiměřenost stěžovatelům přiznaného peněžitého zadostiučinění. Městský soud rovněž vysvětlil, proč přistoupil k úpravě stěžovateli původně požadovaného textu omluvy. Ani tento jeho zásah nepovažoval Nejvyšší soud za nepřiměřený. Pokud stěžovatelé dovoláním napadali rozhodnutí městského soudu o náhradě nákladů řízení, Nejvyšší soud připomněl, že přezkum nákladových výroků je v dovolacím řízení ze zákona vyloučen.

9. K dovolací argumentaci stěžovatelky Nejvyšší soud uvedl, že se neztotožňuje s jejím východiskem, že by rozhodnutí městského soudu bylo vnitřně rozporné, pokud na jednu stranu vychází z toho, že údaje o rodinných poměrech umělců lze považovat za předmět veřejného zájmu a zároveň informace o úmrtí manželky stěžovatele mají spadat výhradně do soukromé sféry, na níž se uplatní právo na informační sebeurčení. Rodinný stav známé osoby - jak městský soud ve svém rozhodnutí vysvětlil - může být obecně považován za předmět veřejného zájmu a může být o něm informováno, musí se tak ovšem dít s respektem. Uvedený respekt ovšem stěžovatelka k právům stěžovatele a jeho rodiny nedodržela, neboť veřejnosti neposkytla prostou informaci o jeho základních rodinných poměrech, ale naopak bulvárním způsobem naznačovala, že stěžovatel morálně zavrženíhodným způsobem podvádí svoji manželku. Takový závěr se ovšem následně ukázal jako zcela nesprávný.

II. Argumentace stěžovatelů a stěžovatelky

10. Stěžovatelé namítají porušení základních práv zaručených v čl. 10 odst. 1 a 2, v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále v čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 1 odst. 1 a v čl. 90 Ústavy. Napadená rozhodnutí jsou podle nich v rozporu s principy právního státu, v rozporu s ochranou legitimního očekávání a s povinností soudů poskytovat právům účinnou ochranu. Stěžovatelka se podle stěžovatelů vůbec nesnažila si publikované informace ověřit. Zároveň nelze přehlížet, že stěžovatelka Křížová nikdy nebyla osobou veřejného zájmu, a proto zásah do jejího soukromí je o to citelnější, neboť informace zveřejněné měly dopad i na její pracovní pozici. Městský soud ve svém druhém rozhodnutí nedostatečně respektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu; dostatečně nezohlednil, že ani jeden z článků uveřejněných stěžovatelkou neznamenal přínos k veřejné debatě, protože v nich šlo výhradně o informace soukromého a rodinného charakteru ze života stěžovatelů. Městský soud se tak dopustil ústavně nepřípustného postupu, neboť nepovažoval otázku neoprávněnosti zásahu do práv stěžovatelů za autoritativně Nejvyšším soudem vyřešenou. Takový nesprávný postup městského soudu Nejvyšší soud nekorigoval.

11. Stěžovatelé dále namítají, že městský soud pochybil i při rozhodování o náhradě nákladů, neboť nezohlednil, že v dovolacím řízení byli stěžovatelé plně úspěšní, a zároveň pochybil při posouzení jejich procesního úspěchu ve věci omluvy. Stěžovatelům byl požadovaný nárok na omluvu přiznán a není podstatné, zda byl nebo nebyl text omluvy soudem korigován. Městský soud rovněž pochybil při výpočtu náhrady nákladů co do výše jednotlivých tarifních položek. Svévolné a nesprávné posouzení procesního úspěchu stěžovatelů, nepřiznání části jimi nárokované omluvy a rovněž nesprávný výpočet tarifních položek v konečném důsledku vedl k tomu, že každému ze stěžovatelů byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 4 353 Kč navzdory jejich plnému úspěchu ve věci. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení městským soudem je rovněž nesprávné proto, že základ stěžovateli uplatněných nároků byl dán a samotná výše přiznaného zadostiučinění závisela toliko na uvážení soudů, na které stěžovatelé nemohli mít vliv. Navíc stěžovatelé byli úspěšní ve třech ze čtyř uplatněných nároků.

12. Stěžovatelům přiznaná peněžní satisfakce je tak nízká, že neplní žádnou z jejích základních funkcí - tedy ani funkci kompenzační, ani funkci preventivně-sankční [v této souvislosti stěžovatelé odkazují na nález ze dne 23. 1. 2025 sp. zn. I. ÚS 428/23]. Přiměřenost povinnosti uhradit stěžovatelům zadostiučinění v penězích je nutno posuzovat i samotným ekonomickým efektem, které nepravdivě články o stěžovatelích stěžovatelce přinesly. Stěžovatelům přiznané finanční zadostiučinění je tak například zcela v nepoměru s hodnotou reklamy, kterou ve svých periodikách stěžovatelka nabízí. Pokud městský soud stěžovatelům nepřiznal část jimi formulované omluvy, neboť ji považoval za neurčitou a zavádějící, postupoval v rozporu s § 2951 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Městský soud rovněž pochybil, pokud stěžovatelům odmítl přiznat omluvu za samotné pořízení fotografií, neboť ty neměly žádný zpravodajský charakter.

13. Stěžovatelka namítá porušení čl. 17 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Těžiště ústavní stížnosti spočívá v posouzení otázky, zda v situaci, kdy se veřejně známé osoby zúčastní veřejné společenské akce, na níž se chovají jako partneři, lze o jejich vztahu informovat veřejnost. Stěžovatelka se domnívá, že za takové situace samy tyto osoby učinily svůj vztah předmětem veřejného zájmu. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, podle něhož nemá o takových skutečnostech informovat, neboť to není veřejným zájmem. Druhé rozhodnutí Nejvyššího soudu obsahuje závěry, které jsou podle jejího názoru nepřezkoumatelné. Podle Nejvyššího soudu totiž není podstatné, zda stěžovatelka měla nebo neměla vědomost o tom, že dřívější manželka stěžovatele zemřela, neboť i kdyby k jejímu úmrtí nedošlo, neměla o vztahu mezi stěžovateli informovat, a to zvláště způsobem, který zvolila, neboť se tak dopustila nepřípustných hodnotících soudů. Nejvyšší soud ovšem nespecifikoval, které ze zveřejněných informací mají povahu nepřípustných hodnotících soudů. To zvláště za situace, kdy městský soud uvedl, že novináři stěžovatelky jen pravdivě popsali, co viděli, byť způsobem vlastnímu kratochvilnému čtení, ovšem bez urážek a ponižování. Nejvyšší soud také nevysvětlil svůj závěr, že stěžovatelka se nemůže zaštiťovat veřejným zájmem, neboť jejím cílem je toliko podpořit prodej a čtenost jí vydávaného periodika, a to uveřejňováním difamujících a indiskrétních informací. Stěžovatelka dále odkazuje na nález ze dne 30. 1. 2018 sp. zn. I. ÚS 4035/14 (N 13/88 SbNU 191), podle něhož nelze rozlišovat mezi médii, která informují o věcech úctyhodného soukromého nebo veřejného zájmu a těmi ostatními. Všechna média naopak podle Ústavního soudu mají právo na ochranu svobody projevu. Dále stěžovatelka odkazuje na nález ze dne 3. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 2051/14 (N 23/76 SbNU 325), ve kterém Ústavní soud konstatoval, že věcí veřejnou je vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost. Stěžovatelka podle svého názoru mohla informovat o vztahu mezi stěžovateli, neboť ti svůj vztah svým vlastním chováním vyjmuli z jejich intimní sféry. Nadto stěžovatelka odkazuje na nález ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 4022/17 (N 110/89 SbNU 631), ve kterém Ústavní soud uvedl, že ne každé zveřejnění difamující a nepravdivé informace automaticky znamená zásah do osobnostních práv. Pokud totiž ten, kdo difamující výrok zveřejnil, prokázal rozumné důvody, na základě kterých spoléhal na jeho pravdivost, podnikl dostupné kroky k ověření pravdivosti svého výroku a byl v dobré víře, že jím zveřejněné tvrzení je pravdivé, nemůže znamenat ani dodatečně zjištěná nepravdivost takto zveřejněného výroku zásah do osobnostních práv.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli a stěžovatelkou, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé i stěžovatelka jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatelé i stěžovatelka před jejich podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

15. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost.

16. K ústavní stížnosti stěžovatelů Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že není opodstatněná jejich námitka, že městský soud v napadeném rozsudku dostatečně nerespektoval závazný právní názor plynoucí z kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu. Jak již k této námitce uvedl Nejvyšší soud, městský soud zcela respektoval závěr Nejvyššího soudu, že stěžovatelka vydanými články i dalšími audiovizuálními materiály zasáhla do práv stěžovatelů. Proto v návaznosti na tento závazný právní názor řešil už jen otázku přiměřeného zadostiučinění stěžovatelů, a to jak ve finanční formě, tak ve formě omluvy. Neopodstatněná je rovněž námitka stěžovatelů, že městský soud nesprávně posoudil jejich úspěch v dovolacím řízení, jež vyústilo ve vydání kasačního rozhodnutí. K námitkám stěžovatelů proti rozhodování městského soudu o náhradě nákladů řízení Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že městský soud v příslušné části odůvodnění rozsudku podrobně popsal, jakými úvahami byl při posuzování jednotlivých fází řízení veden. U dovolacího řízení vyšel z toho, že ani kasační rozsudek Nejvyššího soudu nezměnil nic na tom, že v soudním řízení nebylo vyhověno požadavku stěžovatelů, aby stěžovatelce byla uložena povinnost upustit od jakéhokoliv zveřejňování a šíření informací o jejich rodinném a soukromém životě. Městský soud k tomuto žalobnímu návrhu stěžovatelů uvedl, že je příliš neurčitý. Dále nutno zdůraznit, že městský soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení stěžovatelům výslovně vycházel z judikatury Ústavního soudu, která připouští, aby i při rozhodování o eventuálních nárocích týkajících se zadostiučinění při zásahu do osobnostních práv, byla zvažována nejen skutečnost, že žalobci byli se svým nárokem na přiznání zadostiučinění co do základu úspěšní, ale aby také soud v některých případech zvážil rozsah úspěchu. Poukazují-li stěžovatelé na to, že městský soud měl rovněž pochybit při samotném výpočtu náhrady nákladů, co do jednotlivých tarifních položek, Ústavní soud uvádí, že z ústavněprávního hlediska rozhodnutí městského soudu v tomto ohledu akceptuje. Městský soud totiž v odůvodnění instruktivně vyložil, z jakých ustanovení příslušných zákonných a podzákonných předpisů vyšel, a která důsledně aplikoval. V daném kontextu je rovněž podstatné, že Ústavní soud se k přezkoumávání rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení staví zdrženlivě a zasahuje do něj jen ve zcela excesivních případech [srov. usnesení ze dne 30. 1. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2025/11]. Taková situace však ve věci stěžovatelů zjistitelná není.

17. Městský soud rovněž podle Ústavního soudu nepochybil tím, že nezohlednil preventivně-sankční součást odškodnění vztahující se k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv. Jeho rozhodnutí se skutkově odlišuje od věci posuzované v odkazovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 428/23. V nyní posuzované věci městský soud vysvětlil, že stěžovatelka, byť v ochraně oprávněných zájmů stěžovatelů, nebyla dostatečně důsledná, přesto vykonala určité kroky k tomu, aby do osobnostních práv stěžovatelů nad zákonem stanovenou mez nezasáhla; nepostupovala tedy zjevně nepřiměřeným způsobem, jak tomu bylo při zásazích do osobnostních práv stěžovatelů, které jsou předmětem jiných soudních řízení, a na něž městský soud v odůvodnění výslovně odkázal. V souvislosti s touto funkcí zadostiučinění se rovněž městský soud nepřímo zabýval i ekonomickým efektem samotného zveřejnění informací o stěžovatelích a tento aspekt výslovně promítl i do výše odškodnění. V daném kontextu zohlednil i částky, které byly stěžovatelům již přiznány v jiných soudních řízeních, neboť se týkaly obdobného zásahu do jejich práv.

18. Ústavní soud také neshledal rozsudek městského soudu rozporným s § 2951 odst. 2 občanského zákoníku, jak stěžovatelé obecně a bez hlubší argumentace tvrdí. Městský soud vysvětlil, že stěžovatelka nezasáhla do osobnostních práv stěžovatelů pouhým pořízením jejich fotografií, které je zachycovaly na veřejné akci při otevření obchodního centra, a zdůraznil, že bylo společenskou událostí, na kterou byli pozváni i novináři a také stěžovatel, aby otevření obchodního centra zviditelnil. Nelze proto shledat nic excesivního v tom, že stěžovatelka stěžovatele v této souvislosti nechala vyfotografovat. Problematickým byl však komentář, který pořízené fotografie doprovázel.

19. Opodstatněná není ani ústavní stížnost stěžovatelky. Napadená rozhodnutí totiž nikterak nezpochybňují její právo informovat, ani její právo na svobodu slova. Nejvyšší soud v kasačním rozsudku stěžovatelce - zjednodušeně řečeno - toliko vytknul způsob, jakým o přítomnosti stěžovatelů na veřejné akci informovala. Nejvyšší soud v této souvislosti vysvětlil, že stěžovatelka mohla a měla informovat o tom, že se stěžovatelé zúčastnili příslušné společenské akce, ale neměla spekulativně naznačovat nic o jejich vztahu. Proto také neobstojí námitka stěžovatelky, že není zřejmé, které části ze zveřejněných informací v inkriminovaných článcích a dalších materiálech považoval Nejvyšší soud za nepřípustné, neboť k této otázce se evidentně výslovně vyjádřil.

20. Neobstojí ani odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. I. ÚS 4035/14, neboť kasační rozsudek Nejvyššího soudu zjevně není postaven na jakési obecné ostrakizaci stěžovatelky nebo na rozlišování médií na ta, co informují o úctyhodných oblastech lidského života, a na ta ostatní. Nejvyšší soud také připomenul, že soukromý a rodinný život stěžovatelů v souvislosti s publikovanými články stěžovatelky není věcí veřejnou, protože k jeho opačnému chápání není rozumný důvod. Na tomto závěru Nejvyššího soudu nemůže nic změnit ani odkazovaný nález sp. zn. II. ÚS 2051/14, z něhož stěžovatelka poněkud nepřípadně vytrhává konstatování, že věcí veřejnou je vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost (k tomu Ústavní soud připomíná, že uvedený nález se týkal hospodaření města Chomutov a z toho plynoucí odpovědnosti osob, které na toto hospodaření měly vliv, z čehož je zřejmé, že závěry tohoto nálezu nelze na nyní posuzovanou věc bez dalšího přenášet způsobem, jak činí stěžovatelka). Stěžovatelka konečně podle Ústavního soudu nevysvětluje, jakým způsobem naplnila kritéria formulovaná v nálezu sp. zn. I. ÚS 4022/17, v němž se konstatuje, že ne každý difamující výrok a nepravdivá informace musí automaticky znamenat zásah do osobnostních práv. Stěžovatelka totiž neuvádí, jak si tvrzené informace o intimním životě stěžovatelů ověřovala. Naopak, z její stížnostní argumentace vyplývá toliko okolnost, že se před zveřejněním článků a dalších materiálů o vztahu mezi stěžovatelem a stěžovatelkou Křížovou toliko obrátila na stěžovatele, který se k jejich vztahu odmítl vyjádřit. Ani z argumentace stěžovatelky tedy nevyplývá, že by si svá tvrzení o vztahu mezi stěžovateli jakkoliv dále ověřovala, a proto se ve svůj prospěch nemůže dovolávat nálezu sp. zn. I. ÚS 4022/17, neboť podmínky v něm uvedené, za nichž by stěžovatelkou zveřejňované informace nemohly nepřiměřeně zasáhnout do osobnostních práv stěžovatelů, zjevně nesplnila.

21. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že nezjistil porušení základních práv stěžovatelů ani stěžovatelky, a proto jejich ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrhy zjevně neopodstatněné podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

I. Skutkové okolnosti posuzovaných věcí a obsah napadených rozhodnutí II. Argumentace stěžovatelů a stěžovatelky III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti